Prolog
"Shoř v pekle." Zašeptám chraplavým hlasem a snažím se popadnout ztracený dech, ale jeho dlouhé prsty mi zabraňují dostat do plic jakýkoliv kyslík.
Nad mými slovy se jen pousměje a svůj stisk ještě zesílí.
Zakňučela jsem a začala kopat nohama ve snaze se osvobodit, ale všechny mé pokusy byly naprosto beznadějné. Celé tělo mě bolelo ze všech kopanců a facek, které mi tady uštědřili, ale ani to mi nezabránilo v boji. Moc dobře jsem věděla, že nemám nejmenší šanci ho přemoci, ale můj mozek odmítal přijmout skutečnost, že bych teď měla zemřít. Ve svých malých dlaních jsem doslova drtila jeho zápěstí a svými nehty ho škrábala do krve jako smyslu zbavená.
Ale síla mi docházela stále rychleji a rychleji. Nevěděla jsem, co dělat ani jak se bránit. Jedinou mou záchranou mohl být on.
Jedině on to mohl zastavit.
Cítila jsem, jak ze mě pomalu vyprchává všechen život a jak mé slabé ruce spadli podél mého těla. Konečně už i má hlava vzdala svůj boj a já tak mohla čekat jen na tu chvíli, kdy se už nikdy nebudu moci nadechnout.
Mísilo se ve mě tolik emocí. Smutek, strach, beznadějně, ale nejvíce převládal vztek. Tolik mě to všechno štvalo a mrzelo. Můj život sice nikdy nebyl nejkrásnější, ale vždy jsem měla aspoň malou naději a vůli bojovat. Ale teď?
Neměla jsem vůbec nic. Vzal mi všechno, co jsem si za tu dobu stihla nastřádat zpět. Mé seběvědomí se bortilo jako domeček z karet a mé nalomené srdce plakalo a bolelo. Protože jsem cítila a věděla, že pomalu začínám ztrácet i to nejdůležitější, co mi svět mohl dát. Na mé propadlé hrudi jsem cítila obrovský žár a bezmoc. Nechtěla jsem ho opouštět, ne takhle.
Myslela jsem, že s ním už bude můj život jen lepší. Nejen můj, ale i ten jeho.
Ale každý přece musel už od začátku vědět, že to neskončí dobře. Tak proč my ne? Proč to kurva muselo zajít takhle daleko?
Pozorně jsem poslouchala každý tlukot mého srdce a u toho hleděla do jeho prázdných očí. Snažila jsem se z nich vyčíst jakýkoliv náznak emocí, ale marně. Nenávist, lítost, smutek nic tam zkrátka nebylo. Byl zevnitř mrtvý a prohnilý. Ta nenávist ho tolik zžírala a já jen mohla doufat, že ho to jednou pohltí natolik, že se sám zničí.
"Oh, miláčku." Vydechl a naklonil se ke mě blíž. Vydala jsem ze sebe přidušený vzlyk a snažila se vyhnout jeho ledovému doteku.
Opřel se čelem o to mé a zhluboka se nadechl, slastně přivřel oči a naše nosy do sebe narazili. Skroutila jsem své fialové rty do znechucené grimasy a snažila se samu sebe přesvědčovat, že je to jen zlý sen. Byl nechutný snad ve všech ohledech. Naprosto se užíval chvíle, kdy mohl v lidech vyvolat strach a ponížení.
Věděla jsem, ale, že už brzy bude konec.
Jen jsem s úsměvem na rtech zavřela oči a představovala si samu sebe, jak klečím uprostřed prázdné místnosti, přede mnou byl jen velký dřevěný stůl na, kterém stali všechny ty otočené rámečky. Zvedla jsem hlavu a zpříma se podívala na tu osobu, která zhrbeně stála naproti mě. Na tu osobu, která za tohle všechno mohla. Tolik jsem chtěla říct ty dvě ošklivá slova, která by si za to, co udělal zasloužil slyšet, ale nemohla jsem. Nemohla jsem, ale věděla jsem, že musím.
Aspoň pro jednou musím být já ta silnější.
Nad mými slovy se jen pousměje a svůj stisk ještě zesílí.
Zakňučela jsem a začala kopat nohama ve snaze se osvobodit, ale všechny mé pokusy byly naprosto beznadějné. Celé tělo mě bolelo ze všech kopanců a facek, které mi tady uštědřili, ale ani to mi nezabránilo v boji. Moc dobře jsem věděla, že nemám nejmenší šanci ho přemoci, ale můj mozek odmítal přijmout skutečnost, že bych teď měla zemřít. Ve svých malých dlaních jsem doslova drtila jeho zápěstí a svými nehty ho škrábala do krve jako smyslu zbavená.
Ale síla mi docházela stále rychleji a rychleji. Nevěděla jsem, co dělat ani jak se bránit. Jedinou mou záchranou mohl být on.
Jedině on to mohl zastavit.
Cítila jsem, jak ze mě pomalu vyprchává všechen život a jak mé slabé ruce spadli podél mého těla. Konečně už i má hlava vzdala svůj boj a já tak mohla čekat jen na tu chvíli, kdy se už nikdy nebudu moci nadechnout.
Mísilo se ve mě tolik emocí. Smutek, strach, beznadějně, ale nejvíce převládal vztek. Tolik mě to všechno štvalo a mrzelo. Můj život sice nikdy nebyl nejkrásnější, ale vždy jsem měla aspoň malou naději a vůli bojovat. Ale teď?
Neměla jsem vůbec nic. Vzal mi všechno, co jsem si za tu dobu stihla nastřádat zpět. Mé seběvědomí se bortilo jako domeček z karet a mé nalomené srdce plakalo a bolelo. Protože jsem cítila a věděla, že pomalu začínám ztrácet i to nejdůležitější, co mi svět mohl dát. Na mé propadlé hrudi jsem cítila obrovský žár a bezmoc. Nechtěla jsem ho opouštět, ne takhle.
Myslela jsem, že s ním už bude můj život jen lepší. Nejen můj, ale i ten jeho.
Ale každý přece musel už od začátku vědět, že to neskončí dobře. Tak proč my ne? Proč to kurva muselo zajít takhle daleko?
Pozorně jsem poslouchala každý tlukot mého srdce a u toho hleděla do jeho prázdných očí. Snažila jsem se z nich vyčíst jakýkoliv náznak emocí, ale marně. Nenávist, lítost, smutek nic tam zkrátka nebylo. Byl zevnitř mrtvý a prohnilý. Ta nenávist ho tolik zžírala a já jen mohla doufat, že ho to jednou pohltí natolik, že se sám zničí.
"Oh, miláčku." Vydechl a naklonil se ke mě blíž. Vydala jsem ze sebe přidušený vzlyk a snažila se vyhnout jeho ledovému doteku.
Opřel se čelem o to mé a zhluboka se nadechl, slastně přivřel oči a naše nosy do sebe narazili. Skroutila jsem své fialové rty do znechucené grimasy a snažila se samu sebe přesvědčovat, že je to jen zlý sen. Byl nechutný snad ve všech ohledech. Naprosto se užíval chvíle, kdy mohl v lidech vyvolat strach a ponížení.
Věděla jsem, ale, že už brzy bude konec.
Jen jsem s úsměvem na rtech zavřela oči a představovala si samu sebe, jak klečím uprostřed prázdné místnosti, přede mnou byl jen velký dřevěný stůl na, kterém stali všechny ty otočené rámečky. Zvedla jsem hlavu a zpříma se podívala na tu osobu, která zhrbeně stála naproti mě. Na tu osobu, která za tohle všechno mohla. Tolik jsem chtěla říct ty dvě ošklivá slova, která by si za to, co udělal zasloužil slyšet, ale nemohla jsem. Nemohla jsem, ale věděla jsem, že musím.
Aspoň pro jednou musím být já ta silnější.
