Sedm

"Víš že tam nemusíš chodit Natalie?" Říká mi mamka mezitím, co si v kuchyni připravuji svačinu. Poslední dobou neřeší nic jiného než moji brigádu. Nelíbí se jí fakt, že bych měla někomu hlídat dítě, že prý mám na víc. Jenže nechápe, že mě to baví. Práce s dětmi každého věku mě neskutečně baví a chci se v tom postupně zlepšovat a vzdělávat.

Nikdy víc jsem si nebyla tak jistá, jako tímhle rozhodnutím. Přesně proto je to poprvé, co dělám něco, s čím moji rodiče nesouhlasí. Nechtějí, abych šla tímhle směrem a přesně proto se mě ještě naposledy snaží zlomit. Jenomže já jsem rozhodnutá už od momentu, kdy jsem se o téhle nabídce dozvěděla.

"Vždyť se nemusíš nechat ponižovat tím, že budeš hlídat nějaké dítě. Jestli chceš, můžeš jít pracovat k tátovi. Nebo nemusíš jít nikam, peněz máme dost." Říká mi a chytá mě za ruku. Tahle slova mě donutí položit nůž a otočit se na ní. Nevěřím totiž, že to vůbec dokázala vypustit z pusy. Jenže ona na mě kouká pohledem, který mě přesvědčuje o tom, že to myslí naprosto vážně.

"Mami už je to tady zase. Práce není ponížení, to zaprvé. A za druhé moc dobře víš, že já tam půjdu i když se ti to nelíbí, protože tímhle jsem si konečně jistá. Navíc nejdu dělat nic špatného, jdu jen hlídat jedenáctiměsíční dítě." Oponuji jí a skládám si věci do batohu. Ona na mě jen kouká a když vidí, že odcházím bez jakéhokoliv nezájmu, naštvaně si vezme počítač a odchází nahoru.

Nevím, co ji na to mám říct. Není mi příjemně, když mi vlastní rodiče vymlouvají něco, co mě baví. Není mi dobře z toho, že se mě snaží přesvědčit o tom, že je práce něco, co nemusím dělat, protože máme dost peněz. Nechci sedět doma s dětmi na krku a litovat toho, že jsem si nesplnila vlastní sny. Nelíbí se mi představa toho, že jsem závislá na klukovi.

Po cestě přemýšlím nad tím, co na tom mojí mamce tak vadí. Co jí může vadit na tom, že se chci osamostatnit. Já si vážím toho, že bych mohla pracovat u táty, ale to není to, co chci v životě dělat. Já nechci obhajovat lidi u soudu, jako to dělají moji rodiče. Je mi proti srsti zajistit člověku, který někoho zabil, ten nejnižší trest. Nevyčítám jim to, protože každý člověk na téhle planetě je jiný a každého z nás baví něco jiného. Navíc každá práce je důležitá, jenom já asi nejsem člověk na studium práv.

"Dobrý den, už jsem tu." Říkám do telefonu po asi hodině cesty a vypínám motor auta. Sice mi dali adresu, ale nemám ani ponětí, kde to tady v těch barácích je. Přece jenom jsem holka z Kolína, takže Praha je pro mě takový Bermudský trojúhelník.

"Dobře, hned budu dole." Odpovídá mi do telefonu mužský hlas. Otevírám dveře od auta a vystupuji. Po chvíli na mě někdo volá a když se otočím, stojí tam muž okolo pět a dvaceti let v černých džínách, bílé mikině a mává na mě. Předpokládám, že je to on a rozejdu se jeho směrem.

"Já jsem Viktor Dundych, táta Emmy. Rád vás poznávám." Říká mi mile a natahuje ke mně ruku.

"Já vás také, jinak jsem Natalie Černá, ale to už asi víte." Řeknu mu a on se zasměje. Podám mu ruku a potřeseme si jimi. Popravdě se mi uleví, když vidím, že je to normální člověk, teda ale aspoň prozatím, jelikož jsem měsíc poslouchala, jak to bude nějaký vrah nebo při nejmenším násilník, který mě bude chtít někde zakopat. Při téhle myšlence se musím pousmát, protože je rozhodně víc normální, jak moji rodiče, teda alespoň od pohledu.

Jakmile vejdeme do jejich bytu, stojí tam blondýna menšího vzrůstu. Hned jak mě spatří, usměje se a rozejde se ke mně. Snažím se jí podat ruku, ale ona mě místo toho obejme. No obejme je slabé slovo, spíš se mě snaží udusit.

"Zvykneš si, tohle dělá všem." Říká s pobavením Viktor a sleduje, jak mi drtí všechny kosti.

"Jinak já sem Anička, máma Emmy. A normálně mi tykej, tykej nám oběma. Nejsme zas tak staří, abychom si vykali." Říká mi, když se uvolníme z objetí. Jak tak na ně koukám, oba jsou hrozně milý, takže lepší rodinu, kde budu hlídat, jsem si nemohla vybrat. Na druhou stranu se z nich vrazi klidně ještě můžou vyklubat, máma by aspoň mohla nad mým hrobem říct, že mi to říkala.

Najednou uslyším, jak malá začíná plakat někde vzadu. Anička se otočí, vydávající se za ní. Já se vydám tím stejným směrem a vidím, jak malou zvedá z postýlky. Při pohledu na ni se musím usmát. Má krásné oči a hnědé vlásky, vypadá úplně jak její táta. V puse má dudlík a kouká na mě.

"Vezmeš si jí prosím, já se musím ještě domalovat." Prosí mě. Nechápu, proč zrovna ona používá make-up, protože je nádherná. Dlouho jsem takhle krásnou holku neviděla.

"Jasně." Odpovím ji s úsměvem, když se k těm dvěma rozejdu.

"Půjdeš k tetě?" Ptá se Emmy. Emma na mě zvláštně kouká, až mě ovládne strach, že ke mně nebude chtít. Přeci jenom, jak bych hlídala dítě, co v mojí přítomnosti pláče. Díky bohu můj strach zmizí v ten moment, kdy se na mě malá najednou vrhne.

S malou se odeberu za Viktorem do obýváku a sednu si s ní gauč. Chvíli mě jen pozoruje, načež mi pak začne jejími miniaturními prstíky osahávat obličej. Samozřejmě ji ale ze všeho nejvíc zaujme můj řetízek na krku, po mé babičce.

Mezitím, co se Anička maluje mě Viktor provede v jejím pokojíku a kuchyni, abych věděla, kde má Sunar a další věci. Co je na bytě ale zajímavé je to, že má dvě patra. Možná to fascinuje jenom mě, ale nikdy jsem v takovém bytě nebyla.

"Zlato, převlečeš ještě malou než pojedeme?" Slyším jak Anička volá z koupelny. Já si s Emmou hraji v jejím pokojíčku společně se zvířátky. Musím ale uznat, že na její věk je neskutečně chytrá a člověku dá docela zabrat, aby jí ohlídal a jí se nic nestalo.

"Nemůžu, musím jít dolů." Volá na ní Viktor z obýváku. Zvednu se, vezmu Emmu do náruče a vydávám se směrem do předsíně, kde se Viktor obouvá.

"Já to můžu udělat. Od toho tu jsem." Nabízím mu mile s úsměvem na tváři. V ten samý moment sleduji, jak poskočí leknutím. Evidentně mě neslyšel přicházet.

"Díky moc." Řekne mi s úsměvem nakonec, bere si bundu a odchází. No a my se společně s Emmou vydáváme k přebalovacímu pultu, abychom ji dali něco na spaní.

Po asi patnácti minutách vycházím z Emmy pokojíčku a potkávám Aničku. Při pohledu na ní mi klesne brada. Je fakt krásná, jakože fakt hodně. Na sobě má světle modré šaty, které jsou po kolena. Na krku má zlatý náhrdelník a v ruce má tělové psaníčko.

"WOW" Vydechnu. Ona se na mě nervózně usměje, ale v jejich očích vidím, že je nadšená z toho, jak vypadá.

"Není to moc výrazný?" Ptá se mě s obavami v hlase.

"Ne je to dokonalý. Moc ti to sluší." Odpovídám jí upřímně a ještě jednou si jí prohlížím. Kéž bych vypadala, jako ona.

"Až budeš moct, tak ji na chvíli polož a já ti ukážu, kde má příkrmy a kaše. Ať víš až odjedeme, kde co je." Říká mi. Ten fakt, že mi to před chvílí ukázal Viktor radši přejdu, protože cítím, že by mi to ukázala stejně znova.

"Tak já si jenom vezmu mobil a hned tam jsem." Povím jí, vydávající se pomalu do pokoje. Když vycházím z pokoje Emmy, vidím, jak z dveří vychází Viktor. Najednou si ale všimnu, že za ním vychází do předsíně další kluk. Ten ale na rozdíl od Viktora vypadá jak z hororu.

"Natalie, tohle je Dominik, náš kamarád. Dominiku, tohle je Natalie, naše chůva." Představuje nás Viktor. Trochu ve mě hrkne, jelikož nevím, co se ode mě očekává.

Mám mu podat ruku? Nebo jen pozdravit? A mám mu spíš tykat nebo vykat?

"Dobrý den." Pozdravím tiše nakonec, ale mírně se pousměji. Ráda bych mu podala ruku, ale mám Emmu v ruce, takže nemůžu. On jenom zamává a já odcházím s malou do obýváku za Aničkou.

"Jsem tady." Říkám Aničce, když dávám Emmu na deku k jejím hračkám.

"Perfektní." Říká a následuje další půlhodinová přednáška o tom, kde co je a co všechno může. Během jejího proslovu mi z všech těch informací párkrát bouchne hlava. Říká a vysvětluje mi úplně, ale úplně všechno.

"Kdyby cokoliv budu na mobilu. A nezapomeň, že bez mlíčka neusne." Zavaluje mě Anička tunou dalších informací, které už mi řekla asi milionkrát. Já jen kývám na souhlas a snažím se nesmát.

"Vždyť už si jí to říkala asi stokrát. Ona to zvládne." Směje se jí pro změnu Viktor a zároveň se jí snaží uklidnit. Jenže to ji spíš rozzuří, než aby ji to uklidnilo.

"To není vtipný, to je poprvé, co budu bez ní." Vyjíždí po něm Anička. Což mě přivede k výbuchu smíchu.

"Já to zvládnu, kdyby něco, vím, že mám zavolat. A už běžte, ať to stihnete." Slibuji a objímám jí. Popravdě nevypadá moc uklidněně. Myslím, že já bych taky nebyla, kdybych měla dítě.

"Děkuju moc." Děkuje mi Anička, když vychází z bytu. Já už pak jenom zabouchnu dveře a holčičí jízda může začít.