Nikdy není pozdě (George/ Harry, HP)

Summary

Smutek, zoufalství, beznaděj - v tom se Harry Potter utápí už dva roky, aniž by byl ochoten se svěřit s příčinou, a tak se ve své neopětované lásce placá sám. Jednoho dne dojde Hermioně trpělivost, a chtíc kamaráda rozveselit, navrhne mu večírek s bývalými členy Brumbálovy armády. Harry nakonec nepříliš ochotně souhlasí, ale potvrzení ani odmítnutí účasti od toho nejdůležitějšího hosta stále nepřichází. Za cover bezmezně děkuji @Gipi155

Genre:
Romance / Other
Author:
Věrka Womi
Status:
Complete
Chapters:
1
Rating:
n/a
Age Rating:
13+

Nikdy není pozdě


Ze začátku z toho Harry neměl dobrý pocit, i když své přátele chápal. Uvědomoval si, že jim svou neustálou mizernou náladou, nemluvností a zádumčivostí musel jít na nervy. Ale Hermionin nápad – pozvat bývalé členy Brumbálovy armády na večírek – ho téměř vyděsil. Za dva roky od války se skoro s nikým nestýkal, kromě Rona, Hermiony a svých spolupracovníků na ústředí bystrozorů, kam se po nemalém úsilí dostal. A najednou by se měl vidět s těmi, se kterými žil několik let ve škole? Nemyslitelné!

Jenže Hermiona a Ron stále dotírali, pátrajíce po důvodu jeho skleslé nálady, a jemu už pomalu docházely výmluvy stejně jako Hermioně trpělivost. Nakonec usoudil, že by jim to mohlo ubrat alespoň trochu elánu, a proto se zatnutými zuby souhlasil, protože pravou příčinu zkrátka nikomu sdělit nechtěl. Nedokázal si představit, že by si měl vylévat srdce o něčem tak intimním a důvěrném, jako je nenaplněná láska, zvlášť když tu jejich měl před očima neustále, až mu místy lezla krkem.

Raději se trápil sám, pokud se zrovna nesnažil přežít při chytání zločinců a hledání posledního zbytku Smrtijedů rozprášeného po všech koutech Evropy. Často se přistihl, jak jen v pokoji, který kdysi patřil Siriusovi, sedí s pohledem upřeným na stěnu až do té doby, než se začarované pochodně na stěnách samy rozsvítily, ukazujíce mu, že už je akorát čas na spaní.

Měl pocit, že přišel o všechny, kteří pro něj něco znamenali. Sirius, Tonksová, Lupin, Fred a s ním v těsném závěsu George, který jako by se mu vyhýbal, Brumbál... I přes to, že se mu nejlepší přátelé snažili dělat společnost, jak to jen šlo, byl sám. A samota se ještě prohlubovala při jejich cukrování, proto se víc a víc uzavíral do sebe s vědomím, že tohle nikdy nezažije.

Vlastně se kolikrát divil, že ho to ještě překvapuje. Co vůbec od života čekal? Že se smrtí Voldemorta něco změní? Že konečně bude moci žít svůj život, být s tím, koho miluje, budit se vedle něj a hledět do nového dne s úsměvem? Často si při takových myšlenkách kysele vyčítal svou mladickou naivitu, jíž nemohly skrýt ani vousy, jimiž se hodlal postaršit, ani pořízení kontaktních čoček místo nepraktických brýlí. Mohl být fyzicky starší, mohl být vyspělejší, ale v nitru to byl pořád on – pořád ten stejný Harry, pořád ten mladík, jenž si nepřál nic jiného, než aby ze sebe mohl sejmout stigma svého jména a žít svůj život tak, jak si ho vysnil bez toho, aby se stále musel řídit někým jiným, kdo mu určoval cestu.

Ale to přece dělal znovu, ne? Opět se nechal dotlačit k něčemu, o co nestál. Večírek s bývalými spolužáky, se kterými si stejně už nebude mít co říct, by ho nikdy nenapadl, ale pro klid se k němu nechal přesvědčit. Jen jedna maličkost v něm poté, co začali s přípravami, vzkřísila aspoň špetku naděje a očekávání, ačkoliv se musel velmi snažit, aby ten skomírající plamínek nezadupal, nebo, což by bylo ještě horší, nepřiživil. Přijde? Bude si s ním chtít alespoň promluvit? Podaří se mu získat aspoň jeden malý nenápadný dotek?

Čím více se termín blížil, tím víc byl nervózní a nemluvnější. Plamínek tužby už jen sotva zajiskřil, protože sova s odpovědí na pozvánku stále nedorazila. Kdyby alespoň napsal, že nemá zájem chodit na stupidní párty, tak by se s tím Harry nějak smířil, ačkoliv by ho to nejspíše naprosto položilo, až by Hermioně při organizaci nebyl už vůbec platný, ale takto? Prodléval v nejistotě, jež se přelévala každým okamžikem z doufání do zoufalství sem a tam.

V takových stavech pak bloumal po domě, snažil se Hermioně neplést pod nohy a jen mechanicky plnil příkazy – zařídit občerstvení, vyčistit záclony a koberce v salónu ve třetím patře, umýt okna, pověsit lustr, či snad přeměnit různé serepetičky v pohodlný nábytek –, pokud usoudila, že je toho schopen. On byl za ty činnosti vděčný, ačkoliv – jak se s brbláním vyjádřil Ron – to byla práce pro domácí skřítky, protože díky tomu nemusel myslet na nic jiného. Nemusel myslet na něj.

„Lepší už to nebude," usoudila Hermiona skepticky pár minut předtím, než se měli začít scházet hosté. „Sice by bylo lepší, kdybychom tu pohovku přesunuli –"

„Už jsme ji přesouvali aspoň dvacetkrát," povzdechl si Ron a odvrátil se směrem k Harrymu, aby jeho přítelkyně neviděla, jak protáčí oči.

„– a ten stůl dali pod okno –"

„Takhle je to perfektní," zarazil ji, vida, jak vytahuje hůlku. Chytil ji za zápěstí a zadíval se jí do očí. „Je to dokonalý, Hermiono. Takhle uklizený to nebylo ani v době, kdy tu naše mamka sváděla boj se všema těma breberkama. Jsi skvělá, už to nech takhle."

„Myslíš?" ujišťovala se, marně se snažíc skrýt samolibý úsměv.

„No jasně," ujistil ji zrzek a naklonil se, aby ji mohl políbit.

V tu chvíli se Harry odvrátil. Nejen, že se nepotřeboval dívat na jejich další projev štěstí a lásky – kterých viděl v posledních dnech více, než byl ochoten se zdravým rozumem snést –, ale při té poznámce se mu zkroutil žaludek. Tehdy to bylo všechno perfektní. Sirius žil, Remus taktéž... A byl tu i on, se svým neutuchajícím optimismem a úsměvem, jenž mu dokázal rozzářit den, ať už byl jakkoliv špatný. Povzdechl si a zavrtěl hlavou. Co byly vzpomínky? Nic jiného, než kruté šípy, které se připomínaly v těch nejméně vhodných chvílích a zapichovaly se mu do rozervaného srdce. Stejné kruté jako absence odpovědi.

Jako už poněkolikáté přemýšlel, jak se to dostalo do tohoto bodu? Kdy ho začal ignorovat a přestal s ním komunikovat? Nestalo se to během bitvy o Bradavice, ani těsně poté. Ne, to muselo přijít už dříve, ačkoliv to nebylo tak okaté. Ale kdy? Proč? Otázky, samé otázky, na něž neměl pořádné odpovědi, mu kroužily v hlavě tak naléhavě, že na moment zauvažoval, že všechno na poslední chvíli zruší. Zamknout dům, napsat jeden omluvný dopis, udělat kopírovací kouzlo... a zalézt zpět do své ulity pod peřinu, čekat tam, dokud nepřijde čas jít do práce. Už už se nadechoval, že to vysloví nahlas a přehluší tak to otravné mlaskání, jež se stávalo hlasitější, ale nebylo mu to umožněno. S drobnými intervaly začali do domu proudit bývalí spolužáci a zábava se rozproudila.

Pokud si snad myslel, že si jen zaleze se skleničkou alkoholu někam do rohu, kde by se užíral sledováním dveří, pár povinných panáků ho z té představy rychle vyvedlo. Se čtvrtou skleničkou zjistil, že to je on, kdo se hlasitě směje a baví při poslouchání vtipných příhod. A líbilo se mu to. Bylo osvěžující vypadnout z té proklaté šedi, smět alespoň na chvíli opustit tu mizérii a znovu si připomenout, jak chutná žít.

Možná proto si ho všiml až ve chvíli, kdy odcházel. Zahlédl jej jen na zlomek vteřiny, to když se rezavá barva bez varování vkradla do jeho zorného pole, ale ani na okamžik nezapochyboval o mužově totožnosti. Byl si jist, že by ho poznal v jakémkoliv davu lidí, i kdyby měl stát na druhém konci přeplněného náměstí. Žaludek mu udělal přemet, srdce se rozbušilo a valilo krev před sebou. Děkoval Merlinovi za vodku, díky níž nohy vyrazily na cestu dřív, než by si to mozek rozmyslel.

O několik úderů srdce později už stál na schodech se dvěma sklenicemi, jež pobral cestou, a napínal uši, aby zjistil, kam šel. Domovní dveře bouchnout neslyšel, doufal tedy, že ho najde někde uvnitř. Vytáhl hůlku, nechal levitovat nápoje vedle sebe a zašeptal: „Homenum revelio." Zaklínadlo mu oznámilo, že je s ním na patře dvacet tři osob a jedna, ta, na níž mu nejvíc záleželo, se nachází nahoře. Srdce mu zběsile naráželo do hrudního koše, když stoupal a u každé místnosti kouzlo opakoval. Žaludek se mu zhoupl, jakmile se zastavil u své ložnice, za jejímiž dveřmi někdo byl. Musel se zhluboka nadechnout a ruce opět sevřít okolo sklenic, aby mohl vkročit dovnitř.

Neslyšně otevřel dveře a skousl si ret, vida, jak objekt jeho zájmu stojí nad postelí a konečky prstů se dotýká polštáře. Chtěl se chvíli kochat, neviděl ho tak moc dlouho! Měl dojem, že snad ještě vytáhl, ale rozhodně zeštíhlel a v černém oblečení vypadal neobvykle vážně, až se to k němu nehodilo. Ale válka je změnila všechny, nemohl mu vyčítat, že přestal nosit pestré barvy a bundy z dračí kůže. Ne po té ztrátě, které musel dennodenně čelit. Zavřít dveře už se mu nepodařilo tak tiše, jak měl v úmyslu. V duchu zaúpěl.

Druhý muž sebou trhl a poplašeně na něj pohlédl. „Byl nakřivo," řekl přiškrceným hlasem a své čokoládové oči po krátkém okamžiku, kdy se setkaly s těmi jeho, vrátil zpět na polštář, který narovnal.

Harrymu byla jeho postel naprosto ukradená. „Myslel jsem, že nepřijdeš," poznamenal chraptivě, „Georgi."

„Nechtěl jsem," přiznal s pokrčením ramen. „Nejsem zrovna dobrý společník. Promiň. Zase půjdu. Nechci vám narušovat zábavu. Jen..." Pohlédl na něj a narovnal se. V duhovkách se mu odrážela bolest, která Harryho píchla u srdce. „Myslel jsem, že bude fajn si to připomenout, ale... Je to těžší, než jsem předpokládal."

V náhlém popudu k němu přistoupil, vrazil mu do ruky vodku a položil mu dlaň na rameno. „Taky mi chybí," přiznal tiše, mysle, že George mluvil o svém dvojčeti. Toužil se místo panáka napít nějaké odvahy, která by mu umožnila ho sevřít v náruči, ukonejšit ho, zacelit své i jeho rány, konečně se přitisknout a vnímat tlukot jeho srdce.

„Jo, ztráta milovaného člověka bolí, že?" odvětil s poněkud kousavým podkresem a smetl jeho paži. „Je to pekelně těžké budit se každé ráno s vědomím, že už ho nikdy nemůžeš mít, protože zemřel, viď, Harry?"

Pro Harryho to odstrčení bylo jako facka. „O čem to mluvíš?" zeptal se ohromeně a potřásl hlavou. „Jistěže ano. Ale pokud nepočítám Siriuse, tak bych těžko o někom mohl říct, že bych ho vyloženě miloval."

Tentokrát se překvapeně zatvářil George. „Myslel jsem..." Začal neklidně pochodovat sem a tam. „Vždycky o tobě tak básnil, jaká je s tebou zábava, co jste spolu dělali, jak to všechno bylo úžasný..."

„Co –"

„To bylo pořád: Harry je tak vtipný, Harry je tak skvělý učitel, díky němu umím patrona, Harry umí báječně naslouchat, je mi s ním tak dobře..." Povzdychl si a na jeden lok vypil vodku, již do té doby držel v ruce. „Jako bych to sám nevěděl," zamumlal spíše k sobě, aniž by se na něj ohlédl.

Harrymu mysl uháněla jako zběsilá, i navzdory alkoholu, jenž by ho měl otupit. „Tak proto ses nás stranil? Vždycky jsi odešel," vzpomínal a mnul si kořen nosu.

George se zastavil a zabodl do něj pohled. „Nechtěl jsem dělat páté kolo u vozu," vysvětlil s pokrčením ramen, snaže se o nedbalý tón hlasu, ale ten se mu nepovedl.

„Ty idiote," zašeptal a na malý okamžik zavřel oči, než zkrátil vzdálenost, nekompromisně ho chytil za ruku a odtáhl na pohovku uprostřed místnosti. „Ty sis myslel, že spolu něco máme?" ptal se, jakmile se usadil vedle něj. Zrzek zareagoval sklopením očí, což byla pro Harryho dostatečná odpověď. „A poslední dva roky se mi vyhýbáš proč? Pokaždé, když jsem se tě pokusil sehnat v obchodě, mi tvoje asistentka řekla, že jsi pryč!" vyčetl mu nešťastně.

„Nechtěl jsem ti ho připomínat," zabručel po krátkém zaváhání. „A nechtěl jsem si připomínat to, jak to bolelo."

Harry smutně opřel hlavu do čalounění. „Tak jsem si myslel správně, že mi vyčítáš jeho smrt."

Sepjal prsty v klíně a neklidně je proplétal mezi sebou. Jako by si sám každou smrt nevyčetl tisíckrát! Ale konečně mu to aspoň někdo řekl do očí, to sice bolelo, ale bylo to pořád lepší než to ujišťování, že udělal, co mohl. Mohl toho přece udělat víc, měl toho udělat víc! Měl jít rovnou za Voldemortem a nedopustit, aby jeho přátelé umírali místo něj. Jenže to by nemohli zničit zbývající viteály, a pak by byla jeho vlastní smrt zbytečná. Byl to začarovaný kruh, ze kterého se nedokázal dostat ven. Cítil se ještě víc mizerně, než když nervózně vyhlížel Georgovu sovu. Splnil se mu sen, byli spolu o samotě, ale k čemu to bylo, když člověk, kterého miloval, ho musel ze srdce nenávidět? Neodvážil se na něj pohlédnout, nedokázal snést zničující pohled, který by ta slova potvrdil. Toužil se rozplynout na místě.

„A já jsem prý idiot," zahučel George. Natáhl ruku, dlaní otočil Harryho tvář k sobě. „Ty troubo, to jsem přece neřekl," promlouval naléhavým tónem a vpíjel se do smaragdové zeleně. „Špatně jsi to pochopil."

„A jak jsem to měl chápat?" hlesl a neodolal, přivřel oči a opřel se do té teplé dlaně.

„Myslel jsem, že Freda miluješ. Nechtěl jsem ti chodit na oči, abych ti nepřipomínal jeho ztrátu. Nechtěl jsem, abys mě kvůli tomu začal nenávidět." Na chvíli zaváhal a vypustil vzduch z plic, jako by se odhodlával ke skoku do ledové vody. „A nechtěl jsem trpět, protože... jsem doufal, že by ses mohl někdy zamilovaně dívat na mě, ale... Fred byl z nás ten lepší. Nedělám si iluze," ztěžka domluvil. Snaha o uchechtnutí se ztratila v jakémsi podivném zvuku nápadně připomínajícím vzlyk.

Harry se při těch slovech napřímil. Srdce se mu opět rozbušilo tak, že si myslel, že mu uteče. Nebyl si jist, jestli ho pochopil správně. Skutečně to řekl? Skutečně mohl doufat, že by se na něj díval zamilovaně? Ale pro Merlina, vždyť se na něj tak tvářil už dávno! Jako ve snách přikryl dlaň, jež ho stále pálila na tváři, svou rukou a stáhl ji k sobě do klína. Usoudil, že víc ztratit už nemůže. Koneckonců, jak by mohl přijít o něco, co nikdy neměl?

„Strašně mě vždycky mrzelo, když jsi odešel. Já jsem ze začátku doufal, že se díky Fredovi k tobě dostanu blíž, ale když ses vždycky tvářil, jako by se ti rozlil kotlík, tak jsem doufat přestal," začal svou zpověď a mimovolně hladil hřbet jeho dlaně. „S Fredem jsme byli dobří přátelé, ale... já toužil po tvé společnosti. Ale ty jsi byl tak nedostupný..." Pochmurně se pousmál, zatímco Georgova tvář postupně bledla. „Fred to věděl, samozřejmě. Musel mi přísahat na Ginny, že ti to neřekne."

„Proč?" zeptal se priškrceným hlasem a volnou rukou si zajel do vlasů, za něž se následně zatahal.

„Protože jsem ti to chtěl říct sám," řekl Harry prostě. „Snažil jsem se o to už ve škole, pak tady v domě, u vás v obchodě... A po válce jsem se za tebou taky snažil dostat." Hořce se zasmál. „Vždycky ses mi nějak vykroutil z dosahu."

„Harry," šeptl zděšeně George, jenž měl v matném osvětlení křišťálového lustru nazelenalou barvu. „Já nevím co říct. Jak jsem mohl být takový kretén?"

„Neříkej nic, jen..." Ani se nesnažil tu větu dokončit.

Současně se pohnuli proti sobě, aby konečně spojili rty v jedny po letech trápení. Harry v tu chvíli pocítil tak neskutečnou úlevu a radost, že měl chuť tančit a smát se na plné kolo, ale za nic by se nedokázal odtrhnout od těch sametových rtů, jež chutnaly lépe než sladké kakao a nesly v sobě příslib něčeho skvělého – George. Mít ho jen pro sebe, moci ho líbat každý den, být s ním, cítit jeho paže okolo sebe tak jako v této chvíli.

Něžně se otíral o hebká ústa, mazlil se s tou saténovou hladkostí, rukama svíraje Georgova ramena, jako by se snad bál, že by mu mohl utéct nebo se rozplynout, ale s každým pohybem rtů věřil víc a víc, že to je skutečnost. Zatraceně skvělá a chutná skutečnost! A když se jeho ústa pootevřela v němém pozvání a jazyky se spolu začaly proplétat na půl cesty, nedokázal už zadržet vzdech, který v něm klíčil od prvního doteku, jenž mu do těla vyslal elektrické impulzy, co se kroutily kolem páteře.

Konečně se cítil úplný. Vychutnával si teplo druhého těla, vdechoval drahý parfém, pod nímž byla cítit dokonalá osobitá vůně, nitro se kroutilo pod návalem dokonalé euforie, a proto se mu vůbec nelíbilo, když se George odtáhl s otázkou na rtech: „Jak moc jsem to zvoral? Je nějaká šance, že... my dva... Nebo už je pozdě a tohle byla jen ukázka toho, co nikdy nebudu mít?"

Harry si přisedl blíže a opřel si hlavu o bledé čelo. „Nikdy není pozdě," ujistil ho láskyplně a při pohledu do očí barvy tekuté čokolády se jal opět prozkoumávat rty před sebou, odhodlaný je líbat až do rána, a pak až do konce života.

Continue Reading
Further Recommendations

Nathaly : Excelente trama, con un buen toque de humor y con un tema fresco. La recomiendo

Monalisha Panda: Good writing skill love the plot so far it’s interesting

Esma Avril: I just read Aston's and Anna's story and just had to give a review. That story is on point. When you reach that age you have to decide what's important to you at that stage of the journey called life. I loved that after the advice their friends and family gave her, she was able to face her fears ...

sayury: Esto es arte ayuda en las noches de insomnio 😊😊😊

Wanda: Linda y hermosa historia

Carolyn Russell: I love the mix of romance and action in the story. It makes the story more interesting. The characters were very well thought out and the details made them seem very realistic.

Arianna: I absolutely loved it

Thv Park 🥀 : Chille arto pero de emoción

saffiun: Liked the story, easy reading, well written

More Recommendations

Blanche: Very good. I turned a boo g eye to the errors as the storyline was very interesting. Love the conclusion.

Vanessa: Read the first book and I'm so excited to read Eric's side. I only hope that we see happy things after this war.

Boyzmom: I liked how everyone was interwoven. Usually you only get one couple, but had multiple couples and they were all throughout the story. Very well written and look forward to more from this author

Yurei : A la mierda me encanta lo fuerte que es esta historia 🔥🔥🔞🔞 y además como lo escribe la autora/o. Todo de la novela me facina,sigue asi

About Us

Inkitt is the world’s first reader-powered publisher, providing a platform to discover hidden talents and turn them into globally successful authors. Write captivating stories, read enchanting novels, and we’ll publish the books our readers love most on our sister app, GALATEA and other formats.