2#
Když už jsme pomalu dojídaly, prolomila jsem to strašné ticho, které mi trhalo uši přestože nikdo nehlučil.
,,Mami, tati, stalo se něco?" Položila jsem otázku a modlila se aby to nebyla pravda.
Taťka hned přikývl, ale mě to připadalo až moc rychle. Mamka do něj drkla loktem a něco mu rozrušeně šeptala. Taťka se tvářil nespokojeně a něco si pro sebe mumlal.
Radši jsem se dál nevyptávala a odešla do svěho pokoje. Tam jsem zabořila obličej do svěho polštáře a hořce se rozplakala.
Co když se chtějí rozvést?
Nebo mě tu už nechtějí?
Ne to je blbost, mamka s taťkou by tohle nikdy neudělali...
V duchu jsem si nadávala jaký jsem debil že si tohle myslím o svých rodičích.
Radši jsem si dala rychlou sprchu, popřála jim dobrou noc a lehla si do postele. Vytáhla jsem znovu knížku, ale ani tentokrát jsem se nezačetla.
Co se to se mnou děje?
To se ze mě stává Ron nebo co?
Ne to ne, to bych dneska při večeři jedla jako vůl.
Zavřela jsem oči a propadla do říše snů.
Přede mnou stál Harry a tvářil se zděšeně.
,,Harry? Jsi v poho?" Zeptala jsem se s obavami, ale Harry se zatvářil ještě zděšeněji.
Rychle jsem se k němu rozběhla, ale Harry se dal na útěk.
,,Harry! Harry! Počkej na mě! Co se stalo!? Jsi v pořádku!?" Harry ale utíkal dál, když v tom se zastavil.
Narazila jsem prudce do jeho zad a pořádně si natloukla frňák.
Harry pomalu pootočil hlavu.
Jeho obličej vypadal najednou normálně.
Ale pak se mu pusa zkroutila do zlověstného úšklebku, dost podobnému který dělají Malfoyovci.
,,Tak přece jen..." Zašeptal hlasem který mu vůbec nepatřil.
Hlas byl podivně vysoký, skoro syčel a když mluvil, moje vlasy se úplně zježily (jako by už nebyly). Moje končetiny ztuhly, rychle jsem se vzpamatovala a odstoupila od něj o krok dál.
Jeho úšklebek se ještě rozšířil.
V tu chvíli jsem úplně přestala dýchat.
Harry se vytahoval do výšky, jeho pokožka pomalu bledla až byl bledší než křída, zorničky se zvětšovaly, prsty byly najednou tenké a vyzáblé a narůstaly mu dlouhé špinavé nehty...
Přede mnou stál Ty-víš-kdo.
Začala jsem utíkat, jeho chladný smích se mi rozléhal v uších a já jen křičela o pomoc...
,,Hermiono! Hermiono! Hermiono, vzbuď se!" Třásl se mnou někdo.
Otevřela jsem oči dokořán a s výkřikem se vyhoupla do sedu. Věci kolem mě byly rozmazané a viděla jsem dvojmo a bože moje hlava...
Bolela mě jako střep a já se za ni pevně chytila a a zaryla si nehty do vlasů.
Vyhrkly mi slzy a můj žaludek najednou udělal obrovský kotrmelec, ale to už mi někdo strkal pod krk misku a držel vlasy abych si je nepozvracela.
,,Volej na pohotovost Edwarde," slyšela jsem říct mamku.
Pak už jsem se propadla do té krásné temnoty bez bolesti.
