Write a Review

Kroniky Nirnu - Duch Akaviru ( 2.díl )

Summary

Vysoko v horách, kde zima střídá krátké léto a zuří sněhové bouře, moc rozptýlení člověk nenajde, natož malý kluk. Přesto Ensio dokáže přečkat sedmnáct let mezi divokou zvěří po boku svého opatrovníka zcela bez úhony. Jeho prozatímním světem jsou nekonečné borovicové lesy a horské louky, kde tráví většinu času se svým věrným psem Chlupem. To se však změní ve chvíli, kdy mu do cesty vstoupí bělovlasá lesní elfka a obrátí život vzhůru nohama. Calime zoufale hledá lék pro svůj lid a s radostí přijme pomoc, kterou ji Ensio nabídne. V horách nalezne nejen vytouženou bylinu, ale i přátelství člověka, které jí bylo do té chvíle cizí.

Genre:
Fantasy / Adventure
Author:
K.R.Havres
Status:
Ongoing
Chapters:
7
Rating:
n/a
Age Rating:
16+

Narozeninové překvapení

Z hlubokého, klidného spánku probudilo Ensia jednotvárné klapání. Nevěděl přesně, kdy si toho zvuku všiml. Nenápadně se vkradl do jeho spící mysli a sílil, až si ho začal uvědomovat a najednou byl vzhůru.

Klap-klap-klap.....

Opakovalo se neustále. Zůstal ležet ve své posteli, pod hromadou kožešin a zaposlouchal se do zvuků. V chatě jich byla spousta. Od praskajícího dřeva v ohništi, až po vrzání prken na střeše, se kterými hýbal divoký severský vichr. Tenhle zvuk však vycházel zvenčí. Po malé chvilce lenošení a odhodlávání, se vysoukal zpoza vyhřáté deky a postavil nohy na studenou zem. Rychle šmátral po loveckých botách, ledabyle pohozených pod postelí a hned se do nich obul. Přitom ospale zíval a přemýšlel, kolik může být hodin. Argusova postel zela prázdnotou. Jen jeho plátěná halena se válela na pečlivě srovnané pokrývce.

" Argusi ?”

Ticho.

Byl v chatě sám, což nebylo neobvyklé. Argus velice často trávil čas mimo, a vracíval se i za několik dní. Ale zrovna včera se z jedné ze svých cest vrátil, takže takhle na rychlo odejít nemohl. Z nízké otlučené židle, po svém boku sebral ušmudlanou košili a oblíkl si ji dřív, než mu z náhlého chladu naskočila husí kůže. Z opěradla sejmul kožešinovou vestu a konečně se odlepil z vyhřátého lože. Seběhl po schodišti dolů, kde bylo daleko větší světlo a celou místností se linula příjemná vůně dušeniny . To mohlo znamenat jediné. Argus neodešel.

Na zápraží se na okamžik zastavil, aby si připomenul zvuk, který ho vytáhl z teplé postele. Stále mu zněl v uších a zvědavost ho vyhnala až ven do mrazu. Pootevřel se skřípotem dveře a dovnitř divoce vlétl závan studeného vzduchu, který projel dychtivě celou místností. V ohništi zapraskalo a plameny v krbu se zatřepotaly a s nimi i černé stíny na stěně vedle Ensia. Zástěna z pytloviny u jejich provizorní koupelny v protějším rohu se zavlnila.

Otočil zpět hlavu k mezeře ve dveřích a vystrčil ji ven. Nebyla taková zima, jakou čekal. Dokonce i počasí se umoudřilo a slunce zahalilo celé okolí do narůžovělého závoje. Mezi stromy u proutěného plotu, zaštěbetalo několik pestrobarevných stehlíků. Honili se a kradli si navzájem uloupenou potravu. Vypadalo to na jeden z pěkných dnů, kterých tady v horách bývá velmi pomálu. Většinu času spíše sněží a na nebi jsou vidět jen tmavá buclatá mračna.

Ensio se zhluboka nadechl čerstvého, leč studeného vzduchu a vykročil odhodlaně ven.

Klap-klap-klap.....

Ozvalo se náhle s větší razancí. Otočil hlavu po směru. Za chatou byl menší dřevěný přístřešek, kde trávil většinu svého času sekáním dříví a hned o kousek dál, si Argus postavil malou kovárnu na opravu zbraní. To, aby se nemusel trmácet při každé nehodě na míle daleko, k nejbližšímu kováři. Ensio udělal pár kroků a nahlédl za roh, odkud zvuky vycházely. Nad kovadlinou se hrbila polonahá záda posetá pihami. Monotónní pohyb jeho rukou naznačoval, že cosi kutí a je do své práce natolik zabrán, že nepostřehl vrzání dveří, ani volání, natož hlučné kroky. Ensio se k němu nenápadně připlížil, a nahlédl mu přes rameno. V tom sebou Argus leknutím škubl a odskočil od něj dobrý metr daleko. Věc, kterou držel ve svých rukou, okamžitě skryl za svými zády, takže Ensio nic neviděl.

„ Co to tady vyvádíš? Zase sis polámal tu svou špejli? ” Zachichotal se rozpustile a opřel o dřevěný sloupek přístřešku.

„ Ses nějak dobře vyspal. Ne. A není to špejle. Je to meč z Nasaiby, ” odsekl uraženě Argus a nervózně přešlapoval na místě.

„ Hm, ale vypadá jako špejle. Do čeho si teda mlátil? Vzbudilo mě to. ” Zamračil se.

„ To je jenom dobře. Chrápal bys až do oběda. Je potřeba dojít pro vodu a naštípat dříví. Sám to dělat nebudu. Dost na tom, že jsem uvařil, zametl sníh a postaral se o koně. A co jsem tu dělal? Do toho ti nic není.” Nevrle se ho snažil odehnat, protože před ním cosi ukrýval. Něco, co neměl vidět. O to víc v něm vzbudil zvědavost.

„ Zas já. Ach jo. A neříkal jsi minule, že jsem na nošení vody ještě moc malej? Je to daleko a může se mi něco stát.” Rýpnul si do něj a Argus zasyčel. Jeho jinak světlý pihovatý obličej zrudl a z očí se staly úzké skuliny.

„Malej a drzej.Padej pro tu vodu. A do oběda ať jsi zpátky. Vezmi si sebou Chlupa. Jen pro jistotu. ” Otočil se k němu zády a tím ukončil rozhovor.

„ No jo furt. Už jdu.” Povzdychl si ztrápeně Ensio a loudavým krokem se vracel zpět do chaty pro zbytek svých svršků.

Doobléknul se během chvilky a znovu se ploužil ven na mráz, kde nějakou dobu hvízdáním a křikem přivolával velkého huňatého psa, který se k nim před rokem přidal na jedné lovecké výpravě. Od té doby je právoplatný člen jejich domácnosti. Někdy dělá společnost Ensimu během dlouhých osamělých dnů a jindy si ho zase Argus bere sebou, jako výpomoc.

Než se zvíře objevilo s vyplazeným jazykem a vrtícím ocasem, stačil zapřáhnout menšího koně do vozíku. Argus byl stále zalezlý ve své kovárně, takže to, co před ním ukrýval, se nejspíš ani nedozví. Mávl nad tím rukou a vyskočil na kozlík. Usadil se na huňatou ovčí kožešinu a vybídl psa, aby si vyskočil k němu. Nemusel ho prosit dvakrát. Jen dostal pokyn, už mu seděl po boku a štěkal na koně, jakoby mu dával povel k odjezdu. Ensio se usmál a zamlaskal. Rozčepýřený menší koník pohodil hlavou, frkáním cosi odpověděl psovi a vykročil směrem s vyšlapané cestě do údolí. Chlup rázem utichl a olízl svému společníkovi ruku položenou na koleni.

„ Jestli se vy dva zas budete hádat celou cestu, tak nedostanete nic, až se vrátíme. ” Pohrozil poníkovi i psovi s úsměvem ve tváři.

Pak zvedl hlavu a nastavoval tvář teplým slunečním paprskům, aby si jich výjimečně užil. Jak vypadají prosluněné dny, si pomalu nepamatoval. Posledních sedm let svého putovaní, znal jen štiplavý mráz, vysoké závěje a sněhové bouře. Dnů jako tento, bylo po málu a bylo zapotřebí si jich náležitě užít. Proto se zamyslel, co podnikne, až se vrátí zpátky. Ze všeho nejdřív naštípá dříví, aby Arguse, umlčel. Pak se půjde podívat na pasti, které má políčené v okolí. Třeba bude mít pro jednou štěstí. Nebo by se mohl zajet podívat do vesničky. Už dobré tři měsíce neviděl živou duši, krom mrzouta Arguse a trocha rozptýlení by se mu líbilo. Krom toho jsou lidé, se kterými by se znovu rád setkal.

Jak si tak v duchu přemýšlel, zabraný do myšlenek, ani nepostřehl, že koník Greg sjel sám z cesty a uhnul na lesní pěšinu, vedoucí přímo k zamrzlému jezírku, kam jezdí léta pro vodu. Vždy čtyři sudy. Víc se na malý povoz nevejde. Pěšina byla z části zavátá čerstvým sněhem, ale koňská kopyta si zdatně razila cestu dál. Chodívá tudy velmi často divoká zvěř, protože široko daleko není jiný zdroj vody, který by nebyl zamrzlý a v jeho okolí se dá najíst i něco k snědku. Sněhová pokrývka je v těch místech díky teplému pramenu slabá a odrývá nevídané poklady v podobě lišejníků a nízkých travin. Při každé návštěvě mu dělají společnost všetečné veverky, které se v těch místech hojně zdržují. Sem tam jim doveze nějaké dobroty a tak si na něj zvykly.

Koník zastavil na malém prostranství a povoz sebou nepatrně škubnul. Ensia tím vytrhl ze sladkého snění a rozhlédl se zmateně kolem sebe. Uklidnil ho, až pohled na šedou nevysokou skálu a klidnou hladinu vody prostírající se mezi řídkým porostem borovic. Oddychl si a slezl na zem, kde se labužnicky protáhl a zívnul. Čeká ho práce a na tu je třeba se připravit. Proto se šel nejprve projít k nedaleké vyhlídce. Tak to místo nazýval. Les zde končil prudkým skalnatým svahem, na jehož dně tekla divoká zpěněná řeka valící se přes obrovské hladké balvany. Pokud počasí dovolilo, bylo vidět široko daleko. V den jako dnes, dokonce k samotnému břehu moře.

Opřel se o široký kmen pokroucené nízké borovice a ještě, než se stačil podívat do dáli, ucítil na své noze šimrání vrtícího ocasu Chlupa. Podrbal ho na hlavě za ušima a zvedl ruku, aby si s ní stínil před očima. Paprsky ho téměř oslepily, ale nenechal se jen tak odradit. Nakláněl hlavu sem tam, aby našel vhodnější místo. Pomohla košatá větev stromu. Posunul se k ní a zároveň si o ni opřel ruku. Konečně. Teď se může v klidu, ničím nerušen kochat výhledem do dalekých krajin, kam jeho noha nikdy nevstoupila a zřejmě ani nevstoupí.

Jakmile jeho zrak spočinul v dálce na tmavých březích moře, jeho tvář rázem zkameněla. Přestal se umívat i žasnout nad tou nádherou, kterou před sebou viděl mezi ostny pichlavého jehličí.

Moře....

Hladina vody bez konce, plná tajemných hlubin, ve kterých se ukrývají nejrozličnější tvorové, nestvůry a ryby prapodivných tvarů a barev. Přečetl už mnoho knih s příběhy rybářů a cestovatelů. Nikdy ho však nepřestalo udivovat, kolik tajemství se může ukrývat ve vodě. V něčem tak obyčejném a nezajímavém. Do jisté míry ho to fascinovalo. Bylo to cosi neznámého, pro něj až pohádkového. Plné dobrodružství a překvapivých objevů. Ve své skromné knihovně v chatě, měl v zaprášených policích několik oblíbených knih a v každé z nich, byla alespoň zmínka o moři. Četl si rád. Miloval ty chvíle před spaním, kdy si mohl listovat v zažloutlých listech tvrdého papíru a nechat se pohltit příběhy o statečných hrdinech a sličných pannách. Když pak usínal, ve svých snech si představoval sám sebe, až jednou dospěje v muže. Bude jako ti stateční a nebojácní válečníci z knih. Bájní hrdinové severu.

Greg hlasitě zafrkal a tím vytrhl Ensia ze snění. Prudce se k němu otočil s leknutím, že se něco děje, ale koník jen hrabal kopytem v poprašku sněhu a spokojeně přežvykoval suchý trs trávy. Zřejmě mu jen nadával, že zdržuje. Zoufale si povzdychl. Odlepil se od kůry stromu a loudal se k povozu za doprovodu Chlupa.

„ Jsi stejnej jako Argus. Už jdu, neměj strach. ” Zahalekal na koníka, který vesele pohodil hlavou a zafrkal na svou odpověď.

Prošel kolem něj a sundal dřevěné sudy z povozu na zem. Všechny je dokoulel ke břehu a mlaskl na Grega, aby s vozíkem přijel blíž. Plné vody jsou přeci jen těžké a on se s nimi nehodlal plahočit přes celou mýtinu. Koník poslechl. Byl za ty léta naučený. Mezitím, co Ensio plnil džberem sudy, pomalým, rozvážným krokem došel ke břehu a přitom stále přežvykoval trávu, kterou si před chvíli poctivě vyhrabal. Trpělivě čekal, a stejně jako Chlup sledoval shrbená záda na kluzkém břehu jezírka. Než byly všechny nádoby plné a vyskládané na povoze, byl Enzio mokrý, až za ušima. Tentokrát to nezvládl nejlépe a hlasitě nadával. Naštěstí to odnesla jen část vesty a rukáv. Naštvaně se vysvlékl a mokré svršky mrsknul mezi sudy. Rozhodně mu bude menší zima, než kdyby si je nechal na sobě. Myslel, že slunce mu taky trošku pomůže. I když v to moc nedoufal. Nasedl na kozlík, počkal na Chlupa, dokud nezaujal své obvyklé místo a mlasknul. Musel Grega trošku popohnat, jinak by se loudal až k chatě. Aby si čas zkrátil, prozpěvoval si starou lidovou písničku. První, která ho napadla. Sice smutná, ale měla chytlavou melodii. Díky tomu mu uvízla v paměti.

Aa-a aa-a Allinina dítka

synové malého ptáčka.

Není tatínka, není maminky,

kdo by se o ně postaral.

Aa-a aa-a Allinina dítka,

ubozí malí sirotci.

Vítr vám temnou

ukolébavku zpívá.

Aa-a aa-a Allinina dítka,

námořníčci.

Náruč vln je chladná

a sluneční svit jemný.

Aa-a aa-a Allinina dítka,

synové malého ptáčka.

V mořské bouři

se o vás Pán postará...

Jakmile dozpíval poslední sloku, hvízdal si jen melodii a sledoval cestu před sebou. Naštěstí sluneční paprsky hřály natolik silně, že mu nedrkotaly zuby a mohl se věnovat jiným myšlenkám. Konec konců, ho ještě čeká štípání dřeva. To ho dozajista zahřeje natolik, že si bude otírat pot z čela.

Hned, jak se vyhouply na mírný kopec, a objevila střecha chaty, Chlup zaštěkal a seskočil za jízdy z povozu na zem. Běžel za Argusem, který se zrovna mihnul ve dveřích.

„ Ale, ale kdopak se nám to vrátil. Dokonce jsi tam dneska nebyl, ani moc dlouho. Zase se polil?” Hihňal se na prahu Argus. Bylo mu hned jasný, co se přihodilo, když na něm neviděl vestu.

„ Ha ha ha... Pomůžeš mi je sundat?” ušklíbl se na něj Ensio a on se mlčky odlepil od stěny. Počkal, až zastaví a sklopil zábranu.

„Co mám s tebou dělat. Sílu máš jak veverka. Jdi se převléct, já to dodělám. ” Kroutil hlavou a culil se. Přitom si přitáhl první sud a bafnul ho do rukou.

Ensio se vděčně pousmál a rozeběhl se ke dveřím. Prahnul po teplu a troše horkého čaje. Chlup ho s jásotem následoval a hned, jak se ocitli uvnitř, se svalil na tkaný kobereček před ohništěm. Jako by to Argus tušil. V konvičce u krbu stál uvařený čerstvý čaj, ještě dostatečně horký, aby prohřál tělo zevnitř. Vypil dva malé hrnky a oddychl si. To nehorší měl za sebou. Teď jen to dříví a může si jít po svém. Z malé komody v patře si vytahal pár suchých svršků a nechal je ležet na posteli. Převlékne se později. Beztak už téměř oschnul a zima mu nebyla.

Proklouzl kolem chaty i kolem povozu a rychlým krokem spěchal ke špalku v přístavku. Ještě než popadl sekerku do rukou, srovnal rozházená polínka na hromadě a pak se pustil do práce. Poslouchal přitom, co se děje kolem a neuniklo mu, že se Argus postaral i o Grega, za což mu byl vděčný. Brzy se pečlivě srovnaná hranice z polínek začala zvyšovat a dřeva na zemi ubývat. Dokonce se mu na čele objevily krůpěje potu. Věděl, že tomu tak bude a s úsměvem ve tváři si je stíral.

„ A heleme se. Kohopak to tady máme. Štěně. ” Vyrušil ho náhle křaplavý, známý hlas a pozdvihl překvapeně hlavu. Zamžoural očima k tmavé postavě, za kterou se zpoza rohu vynořila další.

„ Esbene ? ” zeptal se nejistě, ale odpovědi se nedočkal. Ozval se výbuch smíchu a vzápětí ho nově příchozí hrubě dloubnul do zad, až se zapotácel.

„ Nech ho, dyť upadne. Se na něj podívej. ” Ozval se další hlas, který byl znatelně pod vlivem medoviny.

„ Yorgu ? U devíti, co tady děláte?” Odhodil na zem sekerku a narovnal si záda. Vedle něj stáli, staří známí Arguse a pobaveně si ho prohlíželi.

„ Nejsi ještě menší než minule?” Krabatil obličej, jak si ho vehementně prohlížel ze všech stran.

„ To se ti zdá... Zato ty se nám scvrkáváš. ” Drcnul do něj ramenem bratr.

„ Ani jsem vás neslyšel přijet. Jak to, že tu jste letos tak brzo? ” Ensio se rozjařeně culil a přitom si otíral opocené ruce do kalhot.

„ To víš, štěstí nám přálo. A slavnosti začnou za týden, tak jsme vyjeli dřív. Ale ty, jak tak na tebe koukám, si nám za ten rok moc nevyrostl. Ani svaly pořádný ještě nemáš. Co ten Argus s tebou dělá? Umíš aspoň s lukem? Protože bez svalů na kus železa můžeš zapomenout. Ho ani neuneseš, ” zařechtal se hlasitě a jeho bratr se záhy přidal.

„ S lukem to umí líp, než vy dva dohromady. Běžte radši dovnitř. Na stole máte dušeninu a chleba. A ty se jdi nejdřív umýt. Smrdíš jak mokrej pes.” Vynořil se mu za zády Argus a ukončil debatu. Obě vysoké postavy posilněné medovinou, se rozkolíbali směrem k chatě a přitom si mezi sebou vyměňovali názory pošťuchováním a urážkami.

Ensio se překvapeně ohlédl. Měl za to, že je Argus uvnitř domu, venku ho rozhodně nečekal. Ostatně, ani ty dva ne. Na místo nazlobeného výrazu na něj spiklenecky mrknul a usmál se.

„Tak už mazej. Jídlo čeká i na tebe, ať to nemáš studený. ” Vybídl ho posunkem hlavy a Ensio se rozeběhl ke dveřím po vyšlapané cestě. V malém koutě u škopku, se ošplíchnul vodou a rychle dusal po schodech do patra, aby se převlékl.

Po chvilce se sešli všichni u velkého mohutného stolu nad kouřícími talíři a košíkem plného čerstvého chleba. Vůně masa a zeleniny se linula po celé místnosti a Ensimu se sbíhali sliny. Než však usedl i Argus, odkašlal si, aby upoutal pozornost a vyčkal, až na něj budou koukat všichni přísedící. Do hladového Esbena musel bratr drcnout, až mu upadla plná lžíce zpátky se zařinčením do talíře. Jinak by si ničeho nevšiml.

„ Esbene, ten talíř ti nikam neuteče.” Podotkl Argus směrem k mumlajícímu, zarostlému příteli. Pak stočil svůj pohled k Ensimu a vřele se usmál.

„ No. Abych tady nedělal dlouhý proslovy. Jsi tady se mnou už patnáct let a jsem za to rád. I když občas brblám. Však mě znáš. Nezapomenu na ten den, kdy jsem tě kdysi našel brečícího v lese, jako malý škrně a děkuji bohům za to, že jsem to byl já, a né medvěd. Nahradil jsi mi syna, kterýho jsem nikdy neměl a proto je pro mě výsada, ti předat ke dni tvých šestnáctých narozenin dárek. Myslím, že už je nejvyšší čas, ” vydechl a vytáhl ruce zpoza zad. Měl v nich cosi zabalené do plátna a s hrdostí to položil na desku stolu, před vykuleného Ensia.

Narozeniny !

Úplně na ně zapomněl. Jak jen mohl. Na ten den se vždycky nesmírně těšil. Kolikrát nemohl ani dospat. A dnes? Zapomněl...

Těkal očima překvapeně z Arguse na balíček a váhal. V duchu přemítal, co asi látka ukrývá.

„ No tak už si to rozbal. Nebudu tady stát do večera.” Pobídnul ho smíchem, když viděl jak je vyplašený.

Ensio se odhodlaně natáhl a vzal nevelký balíček do rukou. Jednou rukou ho odkryl a otevřel úžasem pusu. Plátno skrývalo malou, ručně dělanou dýku. Nechyběly ani ozdobné rytiny a na rukojeti proužky jemné kůže.

„ No konečně. Takže, teď se můžeme pustit do jídla,” oddychl si Argus a svalil se na svou židli. Esben s Yorgem mu též hlasitě popřáli k narozeninám a součastně i dobrou chuť k jídlu. Vzápětí se hladově pustili do dušeniny a mlaskali u toho, jak vepři. Nic z toho však Ensio moc nevnímal. Jeho zrak se upínal ke studenému kovu, nenasytně si ji prohlížel a převracel v ruce. Byla jeho první. Jeho první, kterou vlastnil. Všechny zbraně, které kdy měl, byly zapůjčené. Nikdy mu Argus neřekl, že si je může nechat. Oči mu zářily štěstím. Že bude mít jídlo studené, mu vadilo pramálo. Vlastně ani hlad neměl.

Po chvilce se podíval na Arguse a vděčně se usmál. Dýku opatrně položil zpět do plátna a spokojeně si oddychl.

„ Děkuju. Vážně. Děkuju strašně moc. Je hezká. ” Usmíval se od ucha k uchu. Svou radost neskrýval. To Arguse, přesvědčilo o tom, že odvedl dobrou práci. Ten nápad mu vnukl vlastně on sám, před měsícem a byl rád, že nepochybil.

Po vydatném obědě se muži odporoučeli ven za hlasitého hlaholu před chatu. U malého vozíku patřící bratrům si vyměňovali drahocenné zásoby a hlasitě se dohadovali, kdo má líp vydělané kůže. Přitom neopomněli na láhev dobré medoviny. Ensio zůstal uvnitř a snažil se rychle poklidit nádobí. Stále byl plný dojmů a zjištění, že má narozeniny, mu rázem změnilo plány na celý den. Pasti i výlet odloží. Bude si užívat krásného slunečného počasí a lenošit. Dokud návštěva a Argus budou stát na nohou. U jedné láhve medoviny nezůstanou. To bylo hned jasné a věděl, že ho čeká bujarý večer, na který se těšil. Vlastně si hezčí narozeniny, ani nemohl přát.

Continue Reading Next Chapter
Further Recommendations

Kriss Mobbs: Interesting storyline. Thrilling and magical. So many deities involved. Good and bad with good winning. Anyone can read this age 21+ for the mature reader. The blood and gore may be difficult for some. The warnings are welcome

keminutella: Me gusta mucho, una nueva aventura para vivir junto a esta gran escritora

queeny sasa: To be honest I didn't think it would be this good at start but it's juss so ka-yute and Maddie was like her mom wild like hell Mikage was super badass the story was awesome

Tiffany: I loved how fierce our heroine was. I wish more stories had women like her in them. If you love supernatural stories then definitely give this one a read. There may need to be another proofreading edit. But other than that I enjoyed this.

itssmezena: love this so much to the point I read every single word and page without skipping in school while I had my midterms going on. U should rlly write an actual book like this. I just wished to see how she became the queen and how everyone respected them both also the only thing I have a problem with ...

sonia: It just keeps getting better I can't wait till we have found everyone and see how big the group is then get to the real action

sonia: I am absolutely loving this series quick and to the point no reading unnecessary info a 100times before getting to the good stuff well written !!

More Recommendations

Kath Wise: I'm still hooked. Absolutely loving this series. A few more errors with 1 or 2 leaving me a little confused but still got the gist. Editing would help. On to the next book 😍

Boyzmom: I liked how everyone was interwoven. Usually you only get one couple, but had multiple couples and they were all throughout the story. Very well written and look forward to more from this author

Nachux: I like itIt's very sensualMy sisterBecause it is extravagant

RaineyDayz: 5 🌟 It's so cleverly punny and oh so freakin 🔥🥵 One minute I was laughing and the next I was squirming in my seat. Who knew Santa could be so damned sexy 😋🤤 Can't wait for the rest of Sylas and Melody's story ❤️‍🔥

dontknowlove26: I LOVE these stories but I don't know if it's me or the story seems like it jumps some maybe I will just have to reread them just to make 😊 Thank You for your story

About Us

Inkitt is the world’s first reader-powered publisher, providing a platform to discover hidden talents and turn them into globally successful authors. Write captivating stories, read enchanting novels, and we’ll publish the books our readers love most on our sister app, GALATEA and other formats.