ZVONY V SRDCI

Seděl jsem ve svém novém domě, díval se z okna, jak dešťové kapky stékají po okně, a bylo mi smutno. Nebylo se co divit v takovémto depresivním počasí, i když já jsem jej tak nevnímal. Déšť a sychravo pozdního podzimu jsem měl vždycky rád, tu melancholickou předzvěst, která přinese sníh a s ním i Vánoce. Ale dnes tomu bylo jinak.

Přehodil jsem přes sebe plášť, stáhl kapuci přes hlavu a vyběhl do deště. K severnímu vchodu kostela to bylo jen pár kroků, ale stejně jsem byl promočený na nitku. Kovaná klika zaskřípěla, ale dveře se ani nehnuly. Bylo zamčeno.

Jistě! Jak jsem mohl být tak roztěkaný? Kostely se na noc zamykají, je tam příliš mnoho věcí, jež by se mohly líbit nenechavým rukám zlodějíčků a narkomanů, kterých se pohybuje po Paříži nespočet. Utíkal jsem na faru, popadl klíče a běžel zpět.

V kostele bylo chladno a možná až tíživé ticho. Vystoupal jsem po starých schodech na kůr a posadil se za varhany. S úctou, kterou k těmto unikátním varhanám cítím, jsem položil své dlouhé prsty na klaviatury. Nadechl jsem se, zavřel oči a zaposlouchal se do prvních tónů Bachovy Toccaty D moll. Majestátní tóny rozléhající se po dómu mě okamžitě uklidnily, ale oči jsem nechal zavřené. Nepotřeboval jsem se dívat do not, uměl jsem je nazpaměť, stejně jako tucet dalších.

Dozněly poslední tóny a kostel se opět ponořil do ticha. Byl slyšet jen můj zrychlený dech. Tísnivý klid, jenž se rozprostřel dómem, mě zdaleka tak neuklidňoval jako jindy, a tak jsem opět rozezněl kostel tóny píšťal.

Bylo už pozdě, když jsem se vrátil do svého nového domova a po rychlé večerní hygieně jsem si rád sedl ke knize. Brzy jsem zjistil, že děj příběhu nejsem schopen sledovat. Měl jsem plnou hlavu dnešního perného dne. Stěhování z univerzitní koleje a všechno to vysvětlování Otce Farlana, jaké budou mé povinnosti. Jako bych je neznal...

Teď jsem však byl na faře sám. Otec bydlel v domě kousek za Paříží se svou nemocnou sestrou, o kterou se staral. Měl o ni velkou obavu a nechtěl ji nechávat jen s ošetřovatelkou, proto se vzdal bydlení na faře, kterou mi celou přenechal. V první moment jsem byl snad i rád, že mám soukromí, ale ten pocit vymizel hned tento první večer. Přestože jsem měl samotu vždycky rád, dnes mi přišla deprimující.

Nikdy jsem neměl kamarády, ani v domově pro sirotky, kde jsem strávil kus svého dětství, ani ve škole a později na univerzitě. Všichni o mně věděli, že jsem vlk samotář a nemám zájem o žádné přátelství. Dával jsem to všem jasně najevo, svým postojem, tváří i chováním. Nedivím se jim, že se mi vyhýbali. Černé vlasy ostře kontrastující s až nezdravě bledou kůží a oči barvy bouřkových mraků mnohokrát metaly blesky na všechny strany. Lidé se mě báli a já jsem byl za to vděčný. Nevěřil jsem jim.

Jediný člověk, kterého jsem si pustil k tělu, byl můj pěstoun a učitel na piano a varhany, Daniel Roth. Byl jako můj otec, jehož jsem nikdy nepoznal. Dal mi lásku a domov, který jsem ztratil po smrti matky a dokázal ze mě vychovat, jak on sám tvrdil, jednoho z nejlepších varhaníků v celé Paříži. Možná jsem zbytečně skromný, ale nemyslím si to. Na jeho genialitu za klávesami nikdy nedosáhnu. On mě vždy s pýchou ujišťoval, abych nepodceňoval svůj talent a dál jej rozvíjel.

Přestože bylo pozdě a měl jsem náročný den, spánek nepřicházel. V hlavě mi začaly vířit vzpomínky, jako bych bilancoval předchozí život předtím, než vstoupím do nového.

Matka mě vychovávala sama, protože otec odešel do armády a tam ho na jedné misi zabili ještě předtím, než jsem se narodil. Byly mi čtyři roky, když zemřela. Stála u přechodu pro chodce, zfetovaný řidič nezvládl řízení, vjel na chodník a srazil ji. Byl jsem svěřen do péče mého strýce Kennyho, jediného žijícího příbuzného. Byl to ožrala a surovec, který mě jen bil a později i sexuálně zneužíval. Bylo mi šest let, když mě sousedka našla v krvi, zmláceného a znásilněného v jedné zapadlé uličce poblíž domu, kde jsme bydleli. Chvíli jsem si poležel v nemocnici a pod dozorem psychologa jsem byl nucen se socializovat v domově pro sirotky. Kennyho zavřeli na dvanáct let. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že se po půl roce oběsil v cele na prostěradle. Pedofilové a násilníci na dětech ve věznicích zkrátka nemají procházku růžovým sadem. Nikdy mi ho nebylo líto.

V domově jsem se s nikým nebavil, a když se o to někteří pokoušeli, ukazoval jsem jim svou nepříjemnou tvář. Po čase zjistili, že pod mou tvrdou slupku se nedostanou, tak mi začali znepříjemňovat život. Různé fórky a šikanu, jak psychickou, tak i fyzickou, jsem zažíval dennodenně, byl jsem však trpělivé dítě, vycvičené Kennym.

Jednou však můj pohár trpělivosti přetekl a tři starší kluky jsem zmasakroval tak, že skončili v nemocnici. Polámal jsem jim nosy, žebra a jeden skončil se zlomenou čelistí. Vychovatel mě poté zřezal páskem skoro do krve a zavřel na týden do samostatného pokoje. Tam jsem měl přemýšlet o svých činech. Samota mi nevadila, alespoň jsem měl čas nějak si utřídit myšlenky. Už tenkrát jsem měl dojem, že jako pouliční rváč asi mnoho štěstí v životě nenajdu a přísahal jsem si, že nikdy nesmím skončit jako strýc Kenny. Ale vztáhnout cizí ruku už na sebe nenechám. Rozhodl jsem se, že bránit se budu vždycky.

Nicméně po tomto incidentu si ke mně už nikdo nic nedovolil a všichni se mi obloukem vyhýbali.

Získal jsem klid, který jsem předtím postrádal, začal se věnovat četbě, hodně se učil do školy, ale času bylo hodně a já přemýšlel, co smysluplného dělat dál.

Sirotčinec nám domlouval různé akce, abychom sociálně nezakrněli, jezdívala k nám divadla a charitativní organizace nám plánovaly svátky a Vánoce. A právě jednou před Vánoci k nám přijeli dva umělci, kteří hráli na klavír. Střídali se nebo hráli čtyřručně a já na ně hleděl jako na bohy. V tu chvíli jsem byl uchvácen krásou klavírní hudby a rozhodl jsem se, že se to naučím tak, jako to uměli ti dva.

Poprosil jsem vychovatelky, jestli mohu chodit cvičit na náš klavír, co stál ve společenské místnosti, a požádal je, zda by mi nesehnaly nějaké noty pro začátečníky. Dívaly se na mě jak na blázna, ale nakonec mi jedna hodná vychovatelka, která mě měla docela ráda, vyhověla.

Naučil jsem se noty a poté jsem jen podléhal lákání kláves, které jako by mě vedly. Během dvou let jsem dokázal obstojně zahrát jakoukoli klavírní skladbu známých světových skladatelů. Vlastně jakoukoli skladbu, na kterou jsem sehnal noty.

Každou neděli jsme navštěvovali mši v kostele a já samozřejmě vždy jen se zatajeným dechem poslouchal krásné tóny varhan a toužil po tom je někdy pohladit, rozeznít stejně jako ten varhaník na kůru, co každou neděli doprovázel naše modlitby.

Jeden rok o Velikonocích jsme jeli na mši do kostela Saint Sulpice. Uchvátila mě krása a velikost onoho kostela, ale nejvíc ze všeho místní varhany. Pohlížel jsem nahoru, na více jak sedm tisíc píšťal, a po zádech mi běhal mráz, když mistr varhaník začal hrát. Nedokázal jsem odolat pokušení vyzkoušet, jak budou varhany znít pod mými prsty. Po mši jsem se vytratil a schoval se v kněžišti za oltářem.

Seděl jsem tam přes tři hodiny a čekal na chvíli, kdy se všichni návštěvníci z kostela vytratí. Tiše jsem se plížil kostelem a hledal schody vedoucí na kůr. Srdce mi bilo jako splašené, ale nakonec jsem je objevil a rychle vyběhl nahoru. Posvátně jsem obcházel starý, ale nádherný nástroj a hladil klávesy. Po chvíli jsem neodolal, zasedl na starou židličku a položil ruce na jednu z klaviatur. Hrál jsem Bacha, neuměle, pochopitelně. Tyto varhany mají pět manuálů, dvě pedálnice, a to nemluvím o bezpočtu rejstříků. Ale hrál jsem, a v tu chvíli byste šťastnějšího člověka v Paříži nepotkali. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že v kostele jistě nejsem sám. Také myšlenka, že mě budou v sirotčinci hledat, mi v tu chvíli vůbec nepřišla na mysl. Užíval jsem si, jak mé prsty běhaly po klaviatuře a tóny tančily po akusticky dokonalém prostoru kostela.

Dohrál jsem a z očí se mi koulely slzy štěstí. Náhle jsem uslyšel tleskání. Vyskočil jsem se stoličky a chtěl utéct.

„Počkej, chlapče, neutíkej... neboj se mě.”

Ten hlas mě zastavil – byl milý. Zadíval jsem se do očí, které se na mě zvědavě dívaly. Byl to ten pán, co po mši scházel z kůru. Varhaník! Tohle bylo jeho místo, jeho svatyně a já ji poskvrnil…

„P-pane, nezlobte se na mě, prosím. Nechtěl jsem... nic jsem tu nerozbil...” couval jsem tak dlouho, než mě zastavila zeď. Chtěl jsem utéct, nohy se mi třásly, avšak něco v jeho výrazu mě uklidňovalo. Nechtěl jsem však věřit tomu, že mě nechá jen tak odejít.

„Pojď sem ke mně,” jeho hlas byl smířlivý, to však neznamenalo, že mi za tento můj koncert nakonec nenaloží pár na holou.

Pomalu jsem se k němu přiblížil, on vzal mé ruce do svých a podíval se na ně. Zavřel jsem oči a čekal výprask.

„Neboj se. Řekni mi, jak dlouho už hraješ na varhany a kdo tě učí?” přičapl si ke mně a zadíval se mi zpříma do očí. Jeho pohled mi ukazoval, že se bát nemusím a mé srdce, které dosud bilo jak o závod, se začalo uklidňovat.

„Já... víte, dneska jsem hrál poprvé, hraju u nás v sirotčinci na klavír.”

„Tak poprvé…” zopakoval má slova a zamyslel se, „a jak dlouho se učíš na klavír?”

„Nevím to přesně, asi dva roky.”

„Jak se jmenuje tvůj učitel? Rád bych si s ním promluvil.”

„Já... žádného učitele nemám, naučil jsem se to sám.”

V jeho tváři se mihlo překvapení.

„Co bys řekl tomu, kdybych tě začal učit?”

Jak to dořekl, myslel jsem, že omdlím. Cože? On mi nabídl, že mě bude učit? Možná časem i na varhany…

Prolétlo mi hlavou milion myšlenek, a nakonec se ustálily na jedné. Proč by to dělal? Proč by se zahazoval s malým smradem, který se mu vloupal až do jeho svatyně k varhanám?

„Myslíte to vážně?”

„Ano. Myslím, že máš talent a já ho chci rozvíjet. Už moje svědomí by mi nedovolilo nechat tě odejít bez toho, aniž bych ti to nenabídl.”

„Já bych... strašně rád, ale nevím, jestli mi to v sirotčinci dovolí,” vyslovil jsem nahlas svoje obavy.

„Neboj se, já už to dokážu zařídit. Jmenuji se Daniel Roth a jsem místním varhaníkem,” podával mi ruku. Přijal jsem ji.

„Jsem Levi.”

„Ahoj Levi, kolik máš let?” stále u mě klečel, díval se mi zpříma do očí, a tím ve mně probouzel důvěru.

„Je mi deset,” sklonil jsem hlavu.

„Vypadáš mladší,” usmál se na mě.

„Je to problém?”

„Ale vůbec ne, a teď mi řekni, ví v sirotčinci, že jsi tady?”

Uvědomil jsem si, co mě čeká a sklouzla mi osamělá slza.

Otřel mi ji čistým kapesníkem a řekl: „Tak pojď, odvezu tě tam, neboj se, řekneme, že ses v kostele ztratil, však oni ti hlavu neutrhnou.”

Přikývl jsem, ačkoliv jsem věděl, že dostanu stejně nařezáno, ale za tento netradiční zážitek to stálo tisíckrát. A pokud pan Roth nelhal, našel jsem si učitele, kterého jsem si vždycky přál.

Odvezl mě do sirotčince. Můj ochránce začal vysvětlovat řediteli, co se údajně stalo, a jedna z vychovatelek si mě vzala do pokoje. Věděl jsem, co přijde. Při první ráně jsem zatnul zuby, u druhé skousnul ret, ať nevykřiknu. Při třetí jsem už být potichu nedokázal a zaječel jsem na celou budovu. Tahle teta mě neměla ráda a užívala si výprasky, a to nejen ty moje. Byla zlá. Natahovala se k další ráně páskem, když se rozletěly dveře.

„Co si myslíte, že děláte?” U dveří stál pan Roth a z očí mu šlehaly plameny. Vděčně jsem se na něj podíval skrze uslzené oči.

Vychovatelka sklonila ruku, protáhla se kolem něj a rychle beze slova odešla. Vběhl jsem mu do náručí.

„Děkuji,” tiše jsem hlesl.

„Levi, to je normální, že tady děti mlátí páskem?” zeptal se a na čele se mu vytvořila vráska. Byl rozčilený a já doufal, že se nezlobí na mě.

Přikývl jsem. Začal kroutit hlavou. „Ne, tak to teda ne! Pojedeš se mnou domů, nemohu tě tady nechat!” Aniž bych cokoli odpověděl, chytil mě za ruku a táhl k ředitelně. Přede dveřmi asi usoudil, že by bylo lepší, kdybych ten rozhovor neslyšel, a tak mě poslal na pokoj.

Nevím, o čem se tam bavili, ale po chvíli přišel za mnou a řekl: „Sbal si všechny svoje věci, budeš bydlet u mě!”

Vytřeštil jsem oči a nechtělo se mi věřit, že by mě potkalo takové štěstí. Vytáhl jsem batůžek a rychle do něj nacpal pár věcí a oblečení, které jsem tu vlastnil.

Tak jsem začal bydlet u jednoho z nejlepších varhaníků celé Francie. Další rok mě dostal na konzervatoř, byl jsem tam nejmladší, ale respektovali mě. Daniel mě zasvětil do tajů varhanního nástroje a já jsem byl schopen celé dny trávit v kostele a hrát. V sedmnácti se mě zeptal, na jakou univerzitu si přeji jít. Dlouho jsem o tom přemýšlel a zjistil jsem, že je mi stejně nejlépe v kostele. Nikde jinde jsem takový klid nenašel, to pokojné ticho a krása velkých zdobených prostor. To v kostele mě potkalo dosavadní štěstí života, tam jsem našel nového otce, který se o mě staral s takovou láskou. Vybral jsem teologii.

Daniel nejdřív nesouhlasil a přemlouval mě, ať své rozhodnutí přehodnotím. Tvrdil, že jednou budu litovat, až potkám děvče a zamiluji se, ale on se mýlil. Jediná má vášeň byly varhany. Nezajímala mě láska, ani děvčata. A sex? Vystačím si s pravačkou. Nesnesl bych, kdyby se mě někdo jiný dotkl, jen při pomyšlení na jakékoliv sblížení se mi bouřil žaludek. Zvrhlé krutosti z dětství jsem nedokázal zapomenout, a stále jsem je na srdci cítil jako cejch. Ale na to jsem myslet nechtěl. Cítil jsem, že vystudovat na kněze je nejlepší volba, to jediné ve mně vzbuzovalo jistotu a radost ze života. Nakonec Daniel ustoupil a respektoval mé rozhodnutí. Započal jsem tedy studium teologie na prestižním Katolickém institutu v Paříži.

Univerzitu jsem vystudoval s výborným prospěchem a s velkou pomocí Daniela se ze mě stal špičkový varhaník, alespoň to všichni o mně tvrdili. Ale mou tvrdou skořápku nedokázaly prolomit ani pokojné studie, ani táhlé tóny píšťal varhan.

Univerzitou jsem byl přidělen do kostela Saint Eustache, kam jsem původně vůbec nechtěl. Mé přání bylo žít mimo velkoměsto, někde ve venkovském kostele, kde jsou lidé prostí. Kostel svatého Eustacha se nachází téměř v centru Paříže. Avšak není unikátní jen tím, že leží v těsné blízkosti Louvre, ale hlavně tím, že se v jeho nitru nacházejí největší varhany z celé Paříže. Los padl na mě, a když nad tím teď přemýšlím, jsem vlastně nesmírně rád, že jsem to já, kdo bude tento nástroj rozeznívat.

*

V dalších dnech mě Otec Farlan seznamoval s chodem kostela, pomáhal jsem s papírováním, se zpověďmi, občas jsem zaskočil a udělal mši. Ale hlavně jsem hrál, nejen přes den, ale i každý večer, když kostel utichl a všichni lidé odešli.

EREN

Vystoupil jsem na stanici metra poblíž Louvre a vydal se do parčíku ke kostelu, kde jsem se pravidelně scházel s mým dodavatelem kokainu. Začalo pršet, bylo nevlídně a zima, ale na počasí jsem nehleděl, potřeboval jsem svou dávku. Zachumlal jsem se do bundy, sedl si na smluvené místo a čekal. Můj dealer přišel přesně. Dal mi psaní, já jemu bankovky a beze slova jsme se rozešli každý na jinou stranu. Našel jsem si suchou lavičku ve starém altánu, kde jsem si pořádně napudroval nos. S pocitem uspokojení jsem se natáhl na sedačku. Pozoroval jsem střechu altánu, která už dávno ztratila lesklý nátěr a jen kousky barvy ukazovaly, že kdysi byl strop natřený rudě červeným lakem.

V tom se z nedalekého kostela ozvaly tóny varhan. Nejspíš jsem trpěl halucinacemi. Ležel jsem dál a svými zostřenými smysly poslouchal Bachovu Toccatu. Při těch tónech mě dostihly myšlenky na dětství.

Sedím za klavírem a nade mnou stojí učitel a trpělivě vysvětluje…

Nikdy jsem se Bacha pořádně nenaučil, možná z toho důvodu, že mě to prostě nebavilo. Pocházím z bohaté rodiny, ale místo abych byl rozmazlovaný a hýčkaný, zažil jsem doma jen dril a peskování. Nikdy jsem nic nedostal zadarmo, alespoň od otce ne. Měl na mě nesmyslné nároky, které jsem po nějaké době přestal zvládat. Kurzy tance, hra na piano, zbytečné drcení italštiny a ruštiny, do toho všeho studium na prestižní škole, kde každý musel umět fotbal, tenis nebo alespoň chodit do dramaťáku. Říká se, že každý má něco talent, já neměl vlohy vůbec na nic. Snažil jsem se, ale přes všechnu námahu a úsilí, jsem se nikdy nedočkal slůvka ocenění. Možná měl otec pravdu, když o mě tvrdil, že jsem looser a budižkničemu, ale poslouchat dál jeho výčitky jsem nedokázal.

Utekl jsem před půl rokem z domova a pronajal si malý byt na periferii Paříže. Nepotřeboval jsem luxusní hnízdo v centru, naopak, čím víc jsem se vzdaloval přepychu a pohodlí, tím jsem byl spokojenější. Konečně jsem se mohl nadechnout a žít. Bez toho, aby mi stále někdo dýchal na záda a řídil život.

Brzy jsem se chytl party kluků, kteří mi ukázali svět, o němž jsem neměl ani tušení, a ke kterému neodmyslitelně patřily i drogy.

Teď se středobodem mého vesmíru stal kokain. Neměl jsem problém s financemi, matka se o ně postarala a pokryla mé nároky štědrým finančním příspěvkem.

Nikdy jsem neměl v oblibě vážnou hudbu a o Bachovi jsem si vždycky myslel, že byl zapšklý stařík, který psal nevkusnou muziku, ale teď mě něco táhlo přijít blíž, vejít do kostela a poslouchat tu skladbu v akusticky dokonalém prostředí.

Ta skladba mě lákala jako můra za světlem a najednou jsem stál před velkým zdobeným vchodem. Obejmul jsem kliku svou dlaní, zaskřípěla, ale dveře se nepohnuly ani o píď. Zavřeno.

Mělo mi dojít, že kostel bude zamčený. Jen blázen by nechal otevřenou pokladnici zlata, když se to v okolním parku jen hemžilo feťáky, kteří nemají ani na žrádlo, natož na svou dávku.

Ještě dlouhou chvíli jsem seděl na schodech před vchodem kostela a poslouchal až do doby, kdy varhany definitivně utichly. Zklamaně jsem se zvedl a coural se zpět ke stanici metra.

Další dny jsem chodil v podvečer do parku, i když jsem zrovna nepotřeboval fet. Sedával jsem na lavičce nejblíže kostela a poslouchal, jak varhaník uvnitř dómu oživuje svůj nástroj. A každý den jsem zkoušel vzít za kliku zdobených dveří kostela.

Až skoro po měsíci klika povolila a dveře se otevřely. Tiše jsem vklouzl dovnitř a sedl si do tmavého koutu na lavici. Přestože jsem dělal hluk, nikdo mě nemohl slyšet, tóny varhan se hlasitě rozléhaly kostelem. Pro mě neznámá píseň mi rozechvívala celé tělo a já nevěřícně koukal na vnitřní krásu chrámu Páně. Měl jsem slzy na krajíčku dojetím, a když jsem si uvědomil své rozpoložení, usoudil jsem, že bych měl asi seknout s fetem. Nejspíš jsem se zbláznil.

Najednou varhany utichly a v kostele bylo ticho jako v hrobě.

Chtěl jsem se pomalu vyplížit ven, ale vypadl mi z kapsy zapalovač na zdobenou kachlovou podlahu. V tu chvíli to znělo, jako by někdo vystřelil z revolveru. Rychle jsem odběhl do tmy a schoval se za zpovědnici.

„Je tu někdo?” ten hlas, který se ozval z kůru, ve mně vzbudil snad ještě větší emoce než samotný zvuk varhan. Byl podbarvený kapkou strachu, a přitom ledově chladný. Patřil mladému muži v kněžském taláru, který shlížel dolů a hledal toho, kdo způsobil ten hluk. Po chvíli zmizel a já slyšel kroky a vrzající schody, po nichž sestupoval.

Zpanikařil jsem, vyběhl ze svého úkrytu a rychle mířil k východu. Jakmile mě uviděl, rozběhl se za mnou.

„Stůj, ty spratku!” ledový hlas, umocněný akustikou kostela, se mi zabodl do srdce.

Vší silou jsem rozrazil těžké dveře a rychle zdrhal zpět do parku. Neslyšel jsem žádné kroky, které by mě stíhaly, ani vyhrůžky, přesto jsem se otočil, abych si byl jistý, že to kněz vzdal.

Stál u dveří kostela a díval se mým směrem. Neběžel za mnou, ale stejně jsem pokračoval v úprku až ke stanici metra.

Dojel jsem do svého malého bytu a přemýšlel nad svými reakcemi.

Proč jsem do toho kostela vůbec lezl? Nikdy mě víra nijak neoslovila, pohrdal jsem tou hordou bláznů, kteří se šli neděli co neděli, jak slepé stádo, klanět chlapíkovi, který se dobrovolně nechal přibít na kříž. Ale ten zvuk varhan jsem nasával všemi smysly jako houba. Nerozuměl jsem sám sobě, svým emocím. V uších mi stále zněl hlas toho varhaníka. Jeho břitký baryton zněl svůdně, i přesto, že mi nadával. Tomu jsem se moc nedivil, kokain dělal s mou psychikou a sexuálním apetitem divy, ale že mě dokázal takhle dostat na kolena jen hlas, to bylo podivné. Kdo ví, co to měl zase Jean za matroš.

Nikdy jsem neměl nouzi o milence, nicméně dnes jsem nikoho nevyhledal. Chtěl jsem zůstat sám se svými zmatenými myšlenkami a neustále mi přicházelo na mysl, že potřebuju vědět, jak ten kluk vypadá – přiřadit si tvář k hlasu. Začal jsem se nepříčetně smát. Byl to kněz, nemá žádný význam nad ním přemýšlet. Koks mi vymyl mozek! To jsem to dopracoval. Nakonec se zamiluju do kněze. Absurdní! Vložil jsem hlavu do dlaní a hysterický smích, který vyšel z mých úst, děsil i mě samotného.

V příštích dnech jsem se parčíku u Saint Eustacha vyhýbal. Žádné každodenní vysedávání na lavičce před kostelem, šel jsem jen pro nezbytný fet a pak rychle pryč, se sluchátky na uších s nastavenou maximální hlasitostí.

Jenže myšlenky na to, co se stalo v kostele, neodcházely. Ba naopak, byly stále intenzivnější. Bylo mi však jasné, že po něčem takovém už nikdy nenajdu kostel odemčený, a tak jsem ve své choré hlavě vymyslel plán.

Hodlal jsem navštívit odpolední mši, po jejím skončení se opět schovat do černých zákoutí dómu a počkat tam na něj….

Ten den jsem se oblékl tak, abych aspoň vzdáleně zapadl jako mladý věřící, a šel na mši. Kostel byl plný a já jsem nervózně posedával mezi křesťanskými nadšenci. Pochopitelně jsem se před začátkem pořádně najel, jinak bych neměl odvahu ani do kostela vejít.

Do kněžiště vystoupil mladý kněz. Nemusel ani promluvit a já už věděl, že je to on. Měl černé vlasy, které se leskly jako tmavý mramor, a pleť bílou jako padlý sníh. Byl jsem daleko a do očí jsem mu neviděl, ale v tu chvíli mě přepadla touha se podívat zblízka do jeho bledé tváře, abych zjistil, proč se tak mladý člověk upsal celoživotnímu celibátu. Když začal mluvit, měl jsem pocit, že se mé tělo zbláznilo. Snažil jsem se třas, který mnou procházel, ovládnout, a tak jsem jen zavřel oči a poslouchal. Nesoustředil jsem se na slova, jen na odstín jeho hlasu. Jemný, medový, vtahoval mě do fantazií, které ale po chvíli už na mě překvapivě neměly tak drtivý dopad. Zněl spíš, jako když mi moje chůva v dětství vykládala pohádky. Tímto jsem se uklidnil a poddal se jeho svůdnému barytonu. Ze snění mě vytrhl až tichý šepot lidí okolo, kteří se zvedali ze svých míst a pomalu odcházeli. Využil jsem zmatku a schoval se na své staré stanoviště za zpovědnicí. Po chvíli všichni lidé odešli a já slyšel jen kroky mladého kněze. Opatrně jsem vykouknul a mé oči utkvěly na malé postavě v černém taláru, která lehkým krokem procházela uličkou mezi lavicemi směrem ke dveřím. Zamknul a vracel se stejnou cestou zpět.

Vynořil jsem se ze stínu zpovědnice a oslovil ho: „Dobrý večer, zahrajete mi na varhany?” Byl jsem překvapený svou ukvapenou reakcí i tím, jak se můj hlas rozléhal tichým kostelem. Stál jsem jen pár kroků od něj.

Trhl sebou a zastavil se. Jeho oči se na mě upřely a já mu konečně viděl do tváře. Měl krásné šedé oči barvy ocele, červené rty podtrhovaly bledost tváře a prameny jeho havraních vlasů mu spadly do očí, jak se prudce otočil mým směrem. Jakmile mě spatřil, oči mu ztvrdly a byly mrazivé jako ledová kra.

„Co tady zase děláš?”

Poznal mě.

„Ty mě sleduješ? Vypadni odsud!” přistoupil ke mně ještě o krok blíž. Ačkoliv byl téměř o půl hlavy nižší než já, nebál se, anebo to nedal najevo. Přivřel oči, které tímto ještě více ztvrdly.

„Nemůžu, jsem tady zamčený… pane, zahrajete mi na varhany?” zopakoval jsem svou žádost a pokrčil rameny.

„Rád ti odemknu,” nereagoval na mou prosbu, chytil mě za rukáv a vlekl k východu.

Před dveřmi jsem se mu vysmekl a opět zopakoval žádost.

„Prosím! Jen jednu skladbu,” posmrkl jsem. Podíval se mi do očí a téměř s nenávistí prskl:

„Feťákovi já nebudu koncertovat!”

„Ale...”

„Žádné ale! Jsi zdrogovaný! Myslíš si, že jsem tak naivní a nepoznám to? Tvoje chování, rozšířené zornice, to věčné posmrkování a v neposlední řadě sis ještě kousek pod nosem zapomněl. Pracoval jsem na univerzitě s takovými jako ty,” odemknul a otevřel dveře, „a teď vypadni, spratku, ať už tě tu nevidím!”

Stál jsem dál jako sloup, odmítal se hnout a zíral na jeho bílý krk napůl schovaný pod kolárkem. Toužil jsem strhnout ten bílý límec a políbit jej.

„Pane, prosím!”

Povzdechl si a viděl, že pokud se nechce prát, nedostane mě odtud.

„Když ti něco zahraju, odejdeš pak?”

Zakýval jsem hlavou a roztáhl rty v úsměvu – vyhrál jsem!

„Ale půjdeš se mnou nahoru, chci tě mít na očích, není to poprvé, co tady feťáci kradli, nepotřebuji mít vybrakovaný kostel.”

„Já bych vám nikdy nic nevzal, nepotřebuju peníze!”

Cukly mu koutky. „Opět ze mě děláš hloupého, narkoman vždycky potřebuje peníze a taky lže, jako když tiskne, když jde o ně, nebo o drogy, takže... nevěřím ti a jestli chceš poslouchat, pojď se mnou.”

Jeho ledový hlas mě donutil se pohnout směrem ke schodům vedoucím na kůr. Byl jsem rád, že tam jdu s ním a budu se moct dívat, jak hraje.

„Tak co chceš zahrát?” zeptal se mě, když se usadil na starou stoličku. Ovšem v tu chvíli jsem jej nevnímal a uchváceně civěl na varhany. Jak se někdo v tomto může vyznat?

„Budeš jenom zírat, nebo máš nějakou oblíbenou píseň?”

„To je jedno, něco zahrajte,” vydechl jsem a opět se zaměřil na jeho osobu.

Začal hrát, nebyla to žádná ze skladeb starých skladatelů a něco mi hrozně připomínala. Chvíli jsem fascinovaně poslouchal a po chvíli mi to došlo. To jsou Schody do nebe od Led Zeppelin. On si to předělal na varhany…

Poslouchal jsem jako u vytržení píseň, kterou mám rád a je jedna z mála, která mi pomáhala přežít doby, kdy jsem se nedostal z nějakého důvodu k fetu. Jak to mohl vědět? Mohla to být náhoda? Nejspíš ano, vždyť o mně nic nevěděl, ani mé jméno neznal, zrovna tak jako já jeho.

Dozněly poslední tóny, on se na mě podíval a opět zopakoval: „A teď už jdi, slíbil jsi mi to! Musím tu ještě uklidit.”

Jeho slova mě vrhla do reality, s povzdechem jsem se zvedl a pomalu scházel dolů. Coural jsem se, nechtělo se mi odejít. On však nebyl trpělivý a předběhl mě. Když okolo mě procházel v úzké uličce a zavlnil se mu talár, ucítil jsem jeho vůni. Voněl jako cizokrajné koření s trochou vanilky a santalového dřeva. Dokonalá směs.
Rychle jsem se nadechl, ať pochytím aspoň zbytky toho parfému.

Zarazil jsem se. Kněží používají parfémy? Není to rouhání? Zaplašil jsem nesmyslné myšlenky o kněžských zásadách a začal se zamýšlet sám nad sebou. Opájím se tady jeho vůní… zcela jistě jsem někde ztratil zdravý rozum. Měl pravdu v tom, že jsem jen sprostá smažka, které koks vymyl mozek.

Otočil klíčem, do ticha kostela zazněl skřípavý zvuk nenamazaných pantů a otevřené dveře vpustily dovnitř chladný vzduch. Průvan mu rozevlál vlasy i plášť, a já od něj nemohl odrhnout oči. Stál jsem již mezi dveřmi a nedokázal jsem se odhodlat odejít a tím se vzdát jeho společnosti.

„Jmenuju se Eren Jaeger,” podal jsem mu ruku. Chvíli váhal, ale pod tíhou společenské konvence ji přijal. „Levi Ackerman”.

„Můžu se někdy zase stavit?” zeptal jsem se opatrně.

„Až se zbavíš závislosti, klidně ti zahraju celý koncert, ale zfetovaného už tě tu nikdy nechci vidět! Rozumíš?” utvořila se mu vráska na čele a jeho pohled se stal až bolestným.

„Ano, chápu. Děkuji a na shledanou.”

„Sbohem,” zašeptal, těžké dveře se dovřely a cvakl zámek.