Through the Darkness

All Rights Reserved ©

Summary

Kdysi celému Allabisu kralovali lidé, ale zrodili se nové vyspělejší bytosti. Lidé se považovali za vrchol potravního řetězce, ale přesto neměli vůči novým bytostem šanci. Ostří mečů proti magickým silám nemělo sebemenší možnost vyhrát. A lidé při válce o jejich druh, prohráli. Bytosti se vyvinuli do různých ras a každá z nich si udělala z lidí otroky. Bohužel, mír mezi bytostmi nevydržel dlouho. Rasy mezi sebou bojovaly o postavení a nakonec přišly s různými druhy kast, do kterých se zařadily. Ve válce existovaly dvě strany, jedna bojovala za nadvládu Viggů (Ghúlové, Trpaslíci, Mágové, Elfové) a druhá za nadvládu Orků (Goblini, Víly, Eifioni, Bahenní panny). Štěstěna se přiklonila na stranu Orků, kteří své protivníky vyhnali z hlavního ostrova. Viggové se přemístili na menší ostrov, s řekou Tane, kde díky lávě dokázali přežít. Zbytek bytostí, na hlavním ostrově s řekou Tanae, na ně zapomněl. A nyní, o několik desetitisíc let po válce, se jeden zvědavý Viggo dostane z rodného ostrova mezi ostatní a svět se obrátí vzhůru nohama...

Genre:
Fantasy / Adventure
Author:
WynT3/cz
Status:
Ongoing
Chapters:
1
Rating:
n/a
Age Rating:
13+

Chapter 1

„Dej na sebe pozor, Wylie,“ promluvila na svého syna matka velmi starostlivě a s obavami v očích. Její syn se velmi lišil od ostatních mladistvých jejich druhu a to ji znepokojovalo. Oproti ostatním mu scházela dostatečná výška a svalová hmota. Na svůj věk měl i přes genetiku velmi malé rohy. Také stále neobjevil svůj vnitřní oheň, to zase znepokojovalo otce, který to svému synovi velmi vyčítal. Se svým manželem začali probírat otázku ohledně dalšího dítěte, kterému by mohli předat vládu jejich nemalého ostrova, jelikož si její manžel nedokázal připustit, že by měl svěřit vládu do rukou právě jejich jedinému synovi, který měl zanedlouho dospět.

„Neměj strach,“ usmál se na ni a obrátil k ní jeho modrý obličej. To jediné sedělo, to jediné dokazovalo, že je opravdu jejich syn. Když si však matka vybavila rodinný portrét, měla zvláštní pocit, kterého se nedokázala zbavit. Byl opravdu jiný než oni, hlavně po fyzické stránce a to ji děsilo. Jediná věc, která ji dokázala uklidnit, byla jeho barva kůže. Její manžel měl tmavě modrou barvu a ona světlou, barva jejího syna se nacházela mezi nimi.

„Vždycky ho budu mít, jsem tvoje matka,“ usmála se na něj a pohladila ho po tváři. Nerada pouštěla svého syna pryč, hlavně ne mezi jeho vrstevníky do školy. Mohli si dovolit soukromou výuku, ale o tom její manžel nechtěl ani slyšet. Často říkával, že je jiný a nejlépe ho zocelí jeho vrstevníci. Matka s tím nesouhlasila, ale i ona se slovům krále musela podřídit.

„Do pěti hodin budu doma,“ naposledy se na ni usmál a vyšel zadními dveřmi jejich hradu pryč. Věděla, že to pro něj bude utrpení, ale nechat ho doma by nemohla. Věděla, že jeho otec se dívá. Nesouhlasil s chozením zadními dveřmi do školy, ale nakonec uznal, že zvědavci by mu po cestě nedali pokoj.

Dlouhou chvíli se dívala, jak její syn mizí v chodbách, které vybudovali už před dávnými lety. Byl to jeden obrovský komplex ve vysokých horách nedaleko lávového jezera, které je všechny drželo při životě. Nakonec se odebrala do svých komnat a nechala svého syna jít samotného. Byla doba, kdy chodila s ním, ale to už je hodně dávno. Teď už je skoro dospělý.

Po cestě si prohlížel lávové žíly ve stěnách a obdivoval schopnosti jeho druhů, kteří tohle všechno vybudovali. Jeho plán nebyl jít do školy, kde měl probírat nejrůznější horniny, které se nacházely všude okolo nich, a ve kterých žili. Neukázal se tam, už docela dlouhou dobu, vlastně od té doby, kdy ve škole zkoušeli svůj vnitřní oheň. Ať se snažil sebe víc, nedokázal ho vyvolat a všichni se mu smáli. Nezáleželo na tom, že byl dědicem trůnu, prostě se smáli, dokud je učitel nenapomenul. Od té doby prozkoumával všechna možná zákoutí hory, v níž bydlel. Našel si krásnou jeskyni, do které mířil i teď. Nenacházela se daleko a s největší pravděpodobností o ní nikdo nevěděl, protože tam trávil celé dny a nikdy tam nepotkal ani živáčka.

Vydal se tam i dnes, a ani dnes tam nikoho neobjevil. Uvnitř se nacházelo malé lávové jezírko a okolo něj se tyčily křišťály všech různých druhů a barev. Díky lávě se zde dařilo mnohem lépe nerostům. Na ostrově, kde Wylie žil, byla láva jedna z nejdůležitějších věcí, protože bez ní by jeho druh vymřel bolestivou smrtí. Tak jako lidé kdysi nemohli žít bez krve, Viggové nemohli žít bez lávy kolem nich. Ve východním cípu ostrova se nacházelo obrovské lávové jezero a z něj se láva vlévala do hor. V chodbách jejich domova se rozlévaly žíly lávy, která jim dodávala život. Bez ní by ztratili svou barvu a postupně by z nich vyprchal život.

S malým úsměvem na rtech se posadil mezi kameny a z tašky, kterou nosil přes rameno, vytáhl sešit v kožené vazbě. Byl napěchovaný různými vloženými papíry, které tvořily poznámky, když náhodou zapomněl něco napsat nebo to objevil až později. Rád se zabýval těmito věcmi, které jeho vrstevníky nezajímaly, proto také přestal chodit na výuku. Uvažoval o tom ještě mnohem dříve, než se stal incident s ohněm, nestál o názory vrstevníků, ani o znalosti učitelů, často s nimi dokonce nesouhlasil. A tak tam prostě přestal chodit.

Z tašky vytáhl tupou tužku, kterou měl již dávno zabrousit do špičky. Jako každý den začal kreslit krystal vykukující ze země. Když byl hotov, vytáhl si nářadí, malé kladívko a hrot. Pravidelně prováděl pokus, kdy uštípl kousek krystalu a namočil jej do lávového jezírka. Reakce byla pokaždé jiná. Někdy se úštěpek roztavil, jindy zůstal celý anebo změnil barvu. Zatím nezjistil, kdy proběhne jaká reakce, ale usilovně na tom již několik dní pracoval.

Přiložil hrot ke špičce krystalu, nikdy ho nerozbil celý, vždy potřeboval jenom kousek, nechtěl ho zničit. Ke hrotu druhou rukou přidržel kladívko a jemně do hrotu ťukl.

„Au!“ rozlehlo se pisklavým hláskem jeskyní. Wylie zvedl pohled a rozhlédl se. Někdy se stávalo, že hlasy z hradu vytesaného do jeskyně, kde mladý dědic žil, dolehly až do jeskyně pod ním, kde se nyní nacházel. Když se nic dalšího neozvalo, opět se otočil ke krystalu a leknutím upustil nářadí.

„Ty hlupáku, řežu ti snad rohy?“ mračil se na něj pidimužík se založenýma rukama na maličkaté hrudi a k tomu si podupával nohou. Místo vlasů měl na hlavě krystal, kterému chyběla špička. Na malém obličeji se mu tyčil baňatý načervenalý nos. Pak se rozběhl k úlomku, který se povaloval kousek vedle na zemi mezi kamínky.

„Vidíš, co jsi provedl?“ mračil se mužíček a v dlani mu ukazoval úlomek krystalu z jeho hlavy. Wylie mužíka fascinovaně sledoval. Byl tak maličkatý, že krystal na hlavě sotva mohl unést.

„Omlouvám se, netušil jsem, že tu někdo jako ty, žije. Kdo jsi?“ tázal se mladý dědic a znovu a znovu si mužíčka prohlížel. Nikdy nic podobného neviděl a tady v jeskyni na někoho podobného narazil poprvé.

„Jsem křišťálový trpaslík,“ pronesl mužíček hrdě, načež vypjal hruď. „a nejsem tu sám,“ trpaslík si povyskočil a rozutíkal se ke krystalu kousek vpravo. Radostně na něj třikrát zaklepal a utíkal k dalšímu, na který taktéž zaklepal. Oba krystaly se začaly vrtět a za chvíli před ním stáli dva další trpaslíci, kteří začali klepat na další svého druhu. Wylie to nevěřícně sledoval a za moment před ním stála celá velká skupina trpaslíků.

„Kde jste se tu vzali?“ zkoumavě si je mladý dědic prohlížel. Nevěřil svým očím. Vždy si myslel, že existuje i jiný druh než ten jeho, ale nikdy se neodvážil zeptat.

„Přišli jsme z kraje trpaslíků, z Drenu,“ promluvil opět ten, kterému odštípl špičku. Opět se tvářil velmi hrdě a ostatní přikyvovali. Všichni na hlavě nosili krystal, to jediné měli společné, jinak každý vypadal úplně jinak. Jeden měl velké uši, druhý nosil brýle a další měl zase obrovské oči.

„A kde to je?“ Wylie znal pouze jejich malý ostrov, ale vždy si přál poznat i jiný svět, o kterém doufal, že existuje, přestože o ničem takovém nikdy neslyšel. Přišlo mu to jako téma, o kterém by neměl mluvit. Když byl malý, vysnil si ho. Nelíbila se mu představa, že na celém světě existuje pouze jejich druh a jejich malý ostrov. Přál si, tajně si přál, aby to tak nebylo.

Křišťálový trpaslík se rozchechtal. „Ty nevíš, kde to je?“ k jeho chechtání se přidala celá skupina. Mladý dědic nechápal, proč se smějí. Když si ale trpaslík s uštípnutou špičkou všiml jeho výrazu, zvážněl. „Ty opravdu nevíš, kde to je?“

Wylie zavrtěl hlavou.

Trpaslík se otočil ke skupince jeho druhů a chvíli si něco nesrozumitelného šeptali. Wylie se snažil něco zaslechnout, ale slova, která vyrozuměl, mu nedávala smysl. Nakonec jen posbíral nářadí, které mu vypadlo z rukou a vrátil jej zpět do tašky i s tužkou a deníkem se zápisky.

Po chvilce se k němu trpaslík opět otočil. Zdálo se, že se na něčem celá skupina domluvili. Všichni se tvářili velmi vážně a ten s uštípnutou špičkou si vylezl na kámen. Stál tam a nejprve si mladého dědice pečlivě prohlédl a pak se nejistě zeptal: „Allabis?“

Wylie na něj vykulil oči a vyhrkl: „Co je to?“

Trpaslík se otočil ke svým společníkům s tázavým pohledem, ale vrátilo se mu pokrčení ramen.

„Co se děje?“ nechápal mladý dědic. Vždycky byl zvědavý a takové věci ho obzvláště zajímaly. Trpaslík se rozhlédl a pak mávl rukou, aby se Wylie sklonil. Mladý dědic si klekl před kámen, na kterém stál trpaslík a sehnul se k němu.

Křišťálový trpaslík tiše promluvil: „Na jih odsud je další ostrov,“

S Wyliem to trhlo a rychle vstal. „Cože? Vážně?“ Nebyl si jistý, jestli má jásat nebo se začít bát. Trpaslík přikývl a skupina za ním jako na povel udělala totéž. Wylie strnul a chytil se za ústa, nevěděl co si myslet. Nikdo to neví nebo mu to jen nikdo nechtěl říct? Přepadla ho obrovská zvědavost.

„Vezmeš mě tam?“ zeptal se a doufal v kladnou odpověď. Trpaslík se zamyslel a nakonec přikývl. „Ukážu ti cestu,“

Wyliemu se divoce rozbušilo srce. Věděl, že by neměl, ale přesto ho to velmi lákalo. A navíc, jenom nakoukne a zase se vrátí. Rychle sebral brašnu s věcmi a přehodil si ji přes rameno. Trpaslík seskočil z kamene a vyběhl k tmavé chodbě. Mladý dědic se zarazil. Tu chodbu už prozkoumal a věděl, že tunel je zasypaný a nenacházejí se tam lávové žíly.

„To ale nikam nevede,“ zamračil se Wylie. „Chceš mě napálit?“

Trpaslík se zatvářil tajemně. „Pojď a uč se,“

Wylie mu ale moc nevěřil. Vytáhl z tašky tři lahvičky z tmavého materiálu. Vyráběli je, aby mohli přenášet lávu, když nebyla poblíž. Pravidelně u sebe nosil tři, kdyby náhodou potřeboval něco koupit na tržišti, což znamenalo přejít z jedné hory do druhé po obrovském mostě. Kolem mostu fučel studený vítr a vál sníh. Vždy ho tato cesta vyčerpala. Chlad vyčerpával všechny jeho druhu.

Naplnil lahvičky lávou v jezírku. Nemohl se o lávu spálit díky jeho tuhé kůži. Poté vyšel za skřítkem do temné chodby. Trpaslík utíkal, ale Wylie mu stačil obyčejnou chůzí. Za nedlouho došli až k zásypu. Wylieho ovál studený vítr.

Oklepal se nepříjemným pocitem.

Trpaslík se zašklebil a najednou zmizel.

„Zrádče,“ zamračil se Wylie a rozhlédl se kolem ve snaze najít mužíčka.

„Tady jsem,“ rozesmál se mužíček z části viděn z části ne. Wylie se na něj podíval zkoumavým pohledem a nevěřícně řekl: „Jak jsi to udělal?“

„Není to zásyp, hlupáku, je to magická stěna,“ Wylieho ovanul mnohem silnější chladný vzduch.

„Tomu nerozumím, jaká magická stěna?“ Pohlédl zpět na mužíčka, který se culil od ucha k uchu.

„Tak pojď a uvidíš,“ zašklebil se křišťálový trpaslík a zmizel za stěnou.

Wylie si nejdříve nebyl jistý a tak opatrně položil dlaň na stěnu. Obraz zásypu kolem jeho dlaně okamžitě zmizel a Wyliemu se naskytl pohled na bílou tekutou stěnu. Nenapadal ho jiný důvod, proč by někdo takovouto stěnu vytvořil, než že by si nepřál, aby tudy někdo šel.

Zlehka poklepal prsty dlaně na stěnu a ta začala vytvářet vlnky jako voda. Wylie se ohlédl. Znejistil, ale nakonec se rozhodl následovat mužíčka, věděl, že pokud na několik hodin zmizí, nikdo jej hledat nebude. Nadechl se a prošel stěnou, která jakmile jej spolkla, nasadila opět obraz zasypané chodby.

------

Ahoj, ahoj

Jsem tu nováček s naprosto prvním příběhem. Doufám, že se líbilo. Omlouvám se za případné chyby. Jakákoliv odezva mě velmi potěší a podpoří.

Prozatím se mějte

Continue Reading
Further Recommendations

Leigh Schweitzer: I really enjoyed your book . I can't wait for Bait 3

Georgette Aaron: Awesome store. I can't wait to read the other books.

Simi: Hello friends I am a young fashion model and Independent part time work as Call Girl so if any one want to personal services and whole body massage by me so please visit my website for more information about my services and contact me anytime. Mumbai Call Girl

rosm: This is a definite must read, but start with the first novel or this one won't make sense. I'm really liking this series with its twists and turns, keeping you at the edge of your seat.

rosm: I really enjoyed this style of writing. And the plot was pretty good. I can't wait to read the next one. I really found it hard to put down once I started, now I'm hooked.

Tammy: Very good but I am just trying to read and these questions are annoying

raepike: Hi. I'm loving it. I have spotted some spelling mistakes, but they don't annoy for long as I'm really keen to read what is happening next in the story. It's so interesting to read a book so differently set in time, yet so spot on with the dynamics of 2 people hoping for more from their relatio...

More Recommendations

Darcel: I am truly enjoying the series but this book froze up j wont load past chapter 2.. Not sure if its my device or the site/book. But love the series so far!

Angel princess Ford: This was awesome,it goes to show how love conquers all,great storyline plus a great ending to this story. Highly recommended.

carmenvansittert: Really loving this series. Cannot wait to see what happens next, and who her sister isJust loving it.

Cris.mx.: I'm enjoying this book very much on Galatea. I wish it was an app that was more on the affordable side, because I can hardly wait the 6 hours in between chapters. I can't wait to find out the secret Sebastian has been hiding and if she will choose him- her mate, fated by the moon goddess, or her ...

Jennifer Leigh Anne Ciliska: Awesome read thank you for sharing your story with me

About Us

Inkitt is the world’s first reader-powered publisher, providing a platform to discover hidden talents and turn them into globally successful authors. Write captivating stories, read enchanting novels, and we’ll publish the books our readers love most on our sister app, GALATEA and other formats.