Write a Review

Bad romance

All Rights Reserved ©

Untitled chapter

Znovu mě probudí až drobné tahání za koženou kombinézu, jako by mě někdo tahal po zemi. Otevřu oči a odsouvám nehybné tělo nějaké ženy, kterou něco tlačí na mě. Rozhlédnu se kolem sebe a jediné co vidím jsou těla mrtvých žen, dívek, dětí, které jakési uklízecí stroje hrnou na pojízdný pás. Nevím kam vede, ale rozhodně vím že na tom pásu nechci být, ještě jeden pohled na ochoz zda uvidím nabobtnalé elfy a nic, nikde ani živáčka, jen ticho a vrčení uklízecích mašin. Znovu se podívám o mezeře pod ochozem, pořád tam je, jen kousek ode mě. Jen kámošky tam nejsou. Rozhlédnu se kolem sebe a v levo spatřím černou koženou bundu Mary, za rukáv ji vytáhnu z hromady těl a odtáhnu do škvíry, ještě Katku a Ví. Katku jsem našla snadno, její černé vlasy jsou nepřehlédnutelné, ale kde je Ví? Malá subtilní Ví a hromada těl. Mrtvých těl. Zoufám si a přikrčená prohledávám místo kde jsme byly. Po nekonečných minutách spatřím pohyb na jedné hromadě těl, ke které se zrovna blíží čistič, Ví se zvedá do sedu a drží se za hlavu.

„Ví“… šeptám …“Musíme pryč“ „Rychle“ chytá mě za ruku a přikrčené mizíme v mezeře pod ochozem.

Katka tiše křísí Mary, a já s Ví tiše sledujeme čističe, jak hrne mrtvoly žen na pás, který je odváží pryč. Rozhlížím se, zda existuje ještě někdo, kdo to přežil…. A proč jsme to přežili právě my? Nic, jen tiché vrčení neúnavných strojů vyklízejících prostor. V hlavě mám úplně prázdno, jako by můj mozek vůbec neuměl zpracovat, co vidí ani co zažil. V šoku koukám na neúnavný pohyb strojů a nevím co dál. Co teď? Cítím dotek na ruce a Katčiny smutné oči:

„Musíme zmizet!“

Nepatrně přikývnu. Úkol. Cíl. Tomu rozumím. Jednoduché zadání, těžké provedení. Očima prohledávám stěny hangáru a výklenku pod ochozem. Asi 3 metry od nás je nepatrný rozdíl v povrchu stěny, jako by na plechu, co není plechem, byl nalepený další jiný plech. Proplížím se pomalu pod ochozem k nerovnosti. Nikde žádné ovládání, žádná klika, zámek, nic….Rukou pohmatám okolí čtverce. Nic. Že by to byla jen nějaká záplata? Proč by ale něco takového dělali, když je to všude jinde rovné a bez svarů a spojů? Znovu pomačkám celý čtverec a jeho okolí. Nic. Začínám si zoufat, podívám se znovu k místu, odkud vstoupili do hangáru, co když každou chvíli přijdou? Pak si uvědomím, že ti, hajzlíci jsou minimálně tak o metr větší než běžný člověk. Kdyby to byl otvor na servis nebo to mělo nějaký účel, kde by asi tak bylo ovládání? K tomu čtverci by se vlastně museli téměř připlazit, takže to bude mít ovládání někde nahoře a nebude to sloužit k manuální obsluze něčeho. Podívám se nad hlavu na strop ochozu. Nic, jen hladký povrch. A co z boku. Opatrně vykloním hlavu z pochybného bezpečí stínu pod ochozem. Na boku jsou nepatrné 3 červené tečky, které nenápadně světélkují.

Zavřu oči. Teď to buď otevřu, nebo spustím alarm, ale když nic nezkusíme tak, je jen otázka času, než si někdo všimne, že jsme přežily. Natáhnu ruku nad hlavu a stisknu 3 svítící tečky. Ohlédnu se zpátky k nerovnosti a koukám jak se neslyšně odsouvá do strany. Za ním je cosi připomínající tunel o šířce tak metr na metr a půl. Bože, nesnáším těsné prostory. Už teď se mi chce zvracet. Opatrně se nakloním dovnitř. Stěny tunelu jako by sami emitovali tlumené světlo a na hraně otvoru z vnitřní strany jsou další 3 tečky. No twl. Že by někdo z nich do tý díry taky lezl? To si neumím ani představit.

Katka mezitím vzkřísila Mary. Přikradu se k nim. Pohladím Mary po zádech. A zašeptám.

„Našla jsem díru s tunelem, asi něco servisního. Zkusím tam vlízt, ale nevím zda se to dá ovládat zevnitř. Kdyby se to zavřelo a já do 5 minut neotevřela zmáčknete ty 3 tečky na hraně ochozu jo“

Všechny se přesuneme k otvoru, který se mezi tím sám zavřel. Znovu ho otevřu a proplazím se do tunelu. Tiše se podívám dopředu, kam to vede, a počkám, až se otvor sám zavře. Pak zmáčknu 3 tečky na okraji otvoru.

Chvíli se nic neděje a pak se otvor zase otevře. Ok. První test hodný inteligence zdatnější dospělé vrány, úspěšně dokončen. Všechny holky se nasoukají do tunelu. Není moc kam jít, můžem dopředu nebo dozadu, takže volba je 50:50 a couvat se mi nechce. Holky se pomalu plazí vpřed, já ještě chvíli čekám než se dveře otvoru zavřou. Nebýt nepatrného světla vyzařujícího ze stěn tunelu, umřela bych v panickém záchvatu hned a měla bych pokoj. Mary, která jde první tiše zašeptá:

„Tady je T-čko a taky tu jsou 3 tečky na stěně.“

„Nesahej na ně.“ Tiše šeptám. „Nejdřív tunel. Všichni pohromadě. A nemluvit.“

„YES SSSSSSR“ Katka mi uštěpačně zasalutuje. Protočím panenky. Kdyby jen věděla, jak moc se klepu strachy….

Mary se vydala doleva. Pomalu se plazíme za ní. Když se doplazím do téčkové křižovatky, podívám se na světélkující tunel vedoucí na druhou stranu, stáčí se mírně do zatáčky a jako by ani neměl konec. Poslušně pokračuju za holkami, jen čas od času se ohlédnu. V hlavě si snažím nakreslit pomyslnou 2D mapu s jen malou šancí že se mi to někdy podaří, orientace v prostoru není zrovna moje silná stránka. Jen doufám, že Mary, která je jak poštovní holub, taky trefí všude, bude úspěšnější.

To plazení se je snad nekonečné, bolí mě kolena, dlaně a šok si začíná vybírat svou daň na mojí energii. Nejradši bych se stulila do klubíčka a usnula tam, kde jsem. Monotónně pokračuju za ostatníma. Když můj nos naprosto nečekaně skončí v zadnici kámošky přede mnou. „Sorry“ zahuhlám.

„Pšššššt….“ Ozve se zepředu.

Ztuhnu a tiše klečím. Neodvažuju se ani dýchat.

Za chvíli se holky zase pohnou a já vidím důvod zastavení. Tunel vede do jakési malé místnosti se spoustou kabelových rozvodů. Ok, oproti metr na metr a půl rozměrům je to rozhodně vylepšení, můžu se postavit a můj nos ani ruce se nemačkají na jinou lidskou bytost. Nevýhodou místností bývá že mají dveře a ty dveře se můžou v nestřežený okamžik otevřít. Pomalu procházím prostor kolem sebe. Nic. Nikde ani drobná nerovnost v povrchu. Ani 3 tečky ani jiný znak. Jen kabelové rozvody. …. Aáááá…. Pult a na něm…

„Ovládací panel?!?“ špitnu.

Monča si unaveně sedá na zem „Pauza…. Je to tvé… Ty jsi maniak přes počítače“. Tiše přikývnu. Nejdřív jen pozoruju tmavou šikmou plochu s třemi tečkami na okraji. Podívám se pod ni zda nejsou někde vidět nějaké rozvody, cokoliv co by se aspoň trochu podobalo našemu typu uvažování, když jsme tvořili počítače a řídící systémy. Nic. Jen ta šikmá deska a ty 3 tečky. Hodím po holkách rozpačitý pohled. Naznačím rukou jednoznačné gesto pokřižování se a stisknu 3 tečky na panelu. Děj se vůle boží…. Sakra. Fakt doufám, že špatnou karmu už máme za sebou a bude nám zase chvíli přát trochu štěstí.

Continue Reading

About Us

Inkitt is the world’s first reader-powered publisher, providing a platform to discover hidden talents and turn them into globally successful authors. Write captivating stories, read enchanting novels, and we’ll publish the books our readers love most on our sister app, GALATEA and other formats.