#1#
První sluneční paprsky dopadaly skrze okenní sklo do nevelké útulné místnosti. Pomalu zaplňovaly prostor pokoje, sestávajícího pouze z poliček s knihami, umístěných vedle velké věšákové skříně v jedné části pokoje, a psacího stolu s počítačem a dveří v části druhé, světlem.
V posteli přímo naproti oknu se pod peřinou něco nepatrně pohnulo. Okamžik na to vylezla z pod peřiny ruka sestavená z kovu v krátkém protažení. Následovala ještě druhá ruka, než vykoukla malá hlava překrytá blonďatými, na slunci zlatě zářícími, hustými vlasy, které si dívka rukou odhrnula. Okamžitě si však musela zakrýt své modré oči před přímím slunečním světlem.
Zavrtala se opět do deky, pokoušejíc se marně usnout. Vteřinku před tím, než děvče vzdalo své snažení opět propadnout spánku, se dveře do pokoje otevřely a na prahu se objevil vysoký muž s prošedivělými vlasy a vousy. Své kovové oči upíral na dívku v posteli. ,,Niky, snídaně" oznámil a zase odešel. Ani nepočkal na odpověď, kterou mu i přes to bylo nespokojené nesrozumitelné zamručení z dívčiny strany.
Blondýnka se pomaličku posadila a přivykala ostrému dennímu světlu. Shodila ze sebe deku, přehodila nohy přes hranu postele a opatrně se postavila.
Jednou rukou se opřela o skříň a začala v ní hledat něco na sebe. Nakonec si přes obyčejnou bílou noční košilku přehodila červený župan a vyrazila směrem z pokoje do kuchyně, kde už na ní čekal muž, jež ji vzbudil.
V klidu seděl za stolem a četl si noviny. ,,Dobré ráno, Johne" pousmála se dívka a čapla již plný hrnek čerstvé domácí kávy. Rozplývala se nad každým douškem. ,,Dobré, Nikol" opětoval jí pozdrav, avšak od novin nevzhlédl. Jen přetočil na další stranu a spokojeně upil svého skvěle vypadajícího kafe.
Děvče se zamračilo, odložilo svůj hrnek na stůl a skřížilo ruce na hrudníku. ,,Nejsem Nikol, ale Nikitta" opáčila a drze se na něj zašklebila. John konečně vzhlédl od nezajímavých článků a nechápavě povytáhl obočí. ,,A jaký je v tom rozdíl?" zeptal se a nechal klesnout ruce i s novinami. ,,Velký" odpověděla Nikitta. Ani na chvíli neodtrhla své oči od těch jeho. Až nebezpečně se v nich zablýskalo, což Johnovi neuniklo.
Nastalo hrobové ticho, které přerušil dlouhým povzdechem. Neměl čas, ani náladu, hádat se s ní. Obzvláště o takových věcech. ,,Měl bych tě poslat do školy" změnil rychle téma, nad čímž Nikitta zakoulela očima. ,,Já vím," zamumlala a prohrával si vlasy. Hebké pramínky jí klouzaly mezi prsty jako písek z pláže kousek za domem. ,,Už jsem tě zapsal na nejbližší. Zítra ráno můžeš jít."
Niky se mu okamžitě pověsila kolem krku. ,,Díky, díky, díky, díky!" zaradovala se a vyběhla schody zpět do svého pokoje. Nahoře se ještě zastavila a křikla na něj: ,,Neměj strach, zvládnu to!"
John se sklonil nad papíry na stole a zamračil se, když pořádně zaměřil svůj zrak na jeden z nadpisů. ,,Právě toho se bojím..."