Prolog: Cesta
Kateřina se opřela ve své židli v kavárně a nepřítomně míchala svou kávu, a zničehonic najednou řekla. „Prostě mám pocit, že tam musím jet, chápete? Rodina mého táty pochází ze Šumavy. Jeho kořeny jsou tam. A já jsem tam nikdy ani nebyla.“
Napříč stolem si její přátelé Marcel a Tereza vyměnili pohledy, oba zvědaví, ale opatrní.
„Chápu tě, Katko,“ řekl Marcel a naklonil se dopředu. „Ale Šumava… je divočina. Je to krásné, jo, ale není to žádná procházka růžovou zahradou. Zvlášť ne sama.“
Kateřina se usmála. „O to právě jde. Četla jsem tolik historie, ale nic z toho nepůsobí skutečně. Chci pochopit, odkud moje rodina pochází. A není to tak, že bych tam šla nepřipravená – už mám všechno, co potřebuji pro túru.“
Tereza zavrtěla hlavou a hravě povzdechla. „Jen mi slib, že přivezeš pořádné fotky, ano? Chci vidět, jak moje městská kamarádka vypadá v divočině.“
Kateřina se zasmála. „Platí. Přinesu důkaz, že jsem Šumavu přežila.“
Během následujících dní se Kateřina vrhla do příprav. Půjčila si stan, prohlédla mapy a vyzkoušela své turistické boty na dlouhých procházkách městem. S každou sbalenou věcí se cítila blíž části sebe, kterou dosud pořádně nepoznala: k části, která měla kořeny v místě, jež chtěla konečně pochopit.
Večer před odjezdem navštívila Kateřina svou babičku v jejím skromném bytě. Vzduch uvnitř voněl jemně po bylinkách a starém dřevu, jako vždy, a Kateřinu uvítalo vřelé objetí a babiččina starostlivá výtka.
„Jsi moc dobrodružná,“ povzdechla si babička, a přesto jí v očích zářila něha. „Šumava není jen jemné stromy a zpěv ptáků. Jsou tam místa, kam bys chodit neměla. Slib mi, Kateřino – nevycházej ze stezky.“
Kateřina se usmála, potěšená její starostlivostí. „Nebudu, babičko. Budu opatrná, slibuji. Jen pár dní a budu zpátky.“
Ranní slunce se teprve vyhouplo nad obzor, když Kateřina vyrazila na túru. Les se kolem ní chvěl a dýchal, koruny stromů šuměly řečí, které rozuměla jen napůl. Hodiny plynuly a ona postupovala dál, střídaly se světlo a stín, a ona se občas zastavila, aby popadla dech a obdivovala staré duby tyčící se nad ní.
A pak se něco zvrtlo. Jemný posun, téměř nepostřehnutelný, ale nějakým způsobem skončila na místě, kam se vůbec nechtěla dostat. V omámení se ocitla u jezera, které nebylo na její mapě, jeho hladina se leskla ve světle pozdního odpoledne.
Pak jí uklouzla noha.
Voda ji pohltila dřív, než stačila vydechnout. Ledová, neúprosná, zavírala se nad její hlavou a její ruce zoufale máchaly ve snaze dostat se na hladinu. Její plíce hořely, zrak se jí rozmazal, a přesto se nějaká část její mysli téměř zasmála absurditě toho všeho. *Aspoň nemusím dopsat diplomku,* pomyslela si, když její tělo ztěžklo a znehybnělo.
Všechno potemnělo.
Ale pak – pocítila pohyb. Teplo. Otevřela oči, okraje jejího vidění byly rozmazané, když si uvědomila, že ji někdo nese, její tělo přehozené přes něčí záda. Muž kráčel dál, jeho dech byl klidný a pevný. Kateřina se pokusila promluvit, ale z jejích rtů vyšel jen slabý vzdech.
Les kolem ní se rozmazával, a nakonec upadla zpět do bezvědomí.
