Prolog
Ovanul mě studený vítr a já začala litovat těch kratších černých šatů které jsem si dneska vzala. Obloha byla šedivá a bylo jasné že léto už je dávno u konce, začíná podzim.
Jedno z nejdepresivnějších období mého života. Ne jen, že jsem byla donucena přijít na hřbitov, abych uctila památku mé zesnulé matky, která už mezi námi není tři roky - do toho jsem k tomu všemu byla donucena její sestrou, která se při první příležitosti vypařila jako pára nad hrncem.
tři roky plné zármutku a utrpení, tři roky snění o tom, co by bylo kdyby byla pořád mezi námi. Nic z toho ji ale nevrátí zpátky. Bonnie, moje teta ji položila na hrob bílé tulipány, což byla její oblíbená květina. ,,Chceš něco říct?” Dívala se na mě zatím co byla v podřepu u hrobu, její modré oči v sobě nesli lítost. Litovala sebe, protože přišla o svou sestru a nejlepší kamarádku, ale taky litovala mě, protože jsem přišla o matku. Zavrtěla jsem hlavou a podala jí zapalovač.
Cítila jsem jako by mě někdo pozoroval, jako by mi vypaloval díru do hlavy, ale když jsem se ohlédla viděla jsem za sebou jen řadu náhrobků které byli zasazené do lesoparku. Alespoň její místo odpočinku vypadalo důstojně. Bonnie si mě chvilku prohlížela a poté zapálila svíčky a postavila se vedle mě, svou pravou ruku ovinula kolem mého ramene a jemně mě objala. ,,Budu se muset vrátit do New yorku, zvládneš to tady?” Pošeptala mi do ucha a já měla chuť začít křičet že není co zvládnout, protože hned po smrti jednoduše zmizela z našeho života a můj otec se zhroutil.
Já měla být jediný člověk při smyslech i přes to, že jsem byla teprve dítě, ale tohle jsem ji nemohla vyčítat, nemohla jsem to vyčítat vůbec nikomu, místo toho jsem se slabě pousmála a kývla hlavou, na což mi dala pramen vlasů za ucho a poznamenala fakt, který mě bude provázet do konce života. ,,Jsi ji tolik podobná…” povzdychla si a já sklopila oči k betonovému chodníku na kterém jsme stály. Jako bych tohle nevěděla, jako bych se nesnažila potlačit slzy pokaždé, co jsem se podívala do zrcadla. Znovu jsem na své hlavě cítila něčí pohled a když jsem se ohlídla, nikdo tam nebyl.
Asi už začínám bláznit pousmála jsem se sama nad sebou, protože to by v tuhle chvíli bylo naprosto ideální… ztratit zbytek svého zdravého rozumu, když jsem se znovu setkala s očima Bonnie věnovala mi ustaraný pohled ,,jsi v pořádku?” Kývla jsem hlavou a pokusila jsem ze sebe setřást ten nepříjemný pocit, který se rozlil celým mým tělem, mé oči sklouzlo k náhrobku na kterém bylo kurzívou napsáno Elizabeth Evans, projel mnou mráz a já potlačila slzy, potlačila jsem všechny emoce stejně jako jsem to dělala celé tři roky. Zahalená do totálního stiocismu jsem svůj únik musela najít v akademické validaci, protože jinak by se celá ta budoucnost kterou jsem s ní kdysi vysnila rozplynula a už by po ni nezbylo vůbec - vůbec nic.










