Nejen jedno místo

Byl krásný podzimní den plný studeného mlžného deště. Iskataele by ještě nedávno takový den přišel jako úžasná příležitost pro vydařený lov nebo hru na schovávanou. Dnes z něj ale byla zoufalá.

Kdyby jí někdo před třemi měsíci řekl, že se všechno jednou změní jako počasí po úderu blesku, věřila by mu, nebo by mu řekla, že je to nesmysl, protože takové věci se přece stávají zřídka?

Začalo to celé tak obyčejně. Měla za sebou náročný, ale moc pěkný den. S Mirisou nejdřív vzala vlčata k jezírku na lekci plavání, na které se znatelně vyřádila. Pak jim nalovily pár myší, aby procvičily jejich lovecké dovednosti, a když už byla vlčata utahaná, nechaly je spát na louce za územím rodiny, kde se k nim přidal Axel. Společně leželi v trávě vyhřáté vytrvalým sluncem a dohlíželi na své svěřence.

„Nejsou roztomilá?" špitla Mirisa, když dlouho nikdo nic neříkal.

Iskataela broukla cosi na souhlas. Hlídání vlčat ji moc nebralo, jenže – stejně jako Mirisa – byla ve všem ostatním mizerná, takže jí nic jiného vlastně nezbývalo.

Zdálky k vlčatům klusala Dalisa. Iskataela zamávala ocasem na pozdrav a položila si hlavu na zem.

Vlčata zasypala Dalisu jako horda mravenců. Jejich hlasy doléhaly k Iskataele jako kapičky deště, když Blairie barvitě popisovala svojí babičce, jak ji málem strhl vodní vír. Její bráškové Ritzi a Kazuri, ještě před chvílí nehybné spící hromádky chlupů, se připojili ke křepčení sestry a snažili se přimět Dalisu ke hře na přetahovanou tím, že do ní šťouchali čumáky a klacky, které svírali v mordě.

„Možná později, zlatíčka," mírnila je Dalisa. Pak vyrazila za dospělými vlky.

„Měli jste se dobře?" zeptala se.

Mirisa ukázala na vlčata, přetahující se o klacky. „Jak vidíš, mami. A Blairie to přehání, aby bylo jasno. Kdyby mě poslouchala, nemusíme ji z té vody dostávat."

„To je mi jasné. Ale chtěla jsem se zeptat, jestli se mnou nechceš vyrazit na lov, aby ses trochu zlepšila," navrhla Dalisa. „Napadlo mě, že ti ulovím něco menšího a naučím tě pár triků. Co ty na to? Jen my dvě, aby to nebyl takový stres."

Iskataela trochu nevrle zastříhala ušima. Samozřejmě že se zeptá Mirisy, ale Iskataely ne. A tak to bylo vždycky. Mirisa a Axel byli vždycky buď ti lepší, nebo ti, u kterých nevadilo, že jsou horší. A jejich bratr Jasmo zase dostane na starost rodinu, až to Dalisa se Ziganem přestanou zvládat. Byla to Iskataela, od které nikdo nic neočekával. Možná to bylo proto, že ačkoliv si to dřív myslela, nebyla ve skutečnosti dcerou Dalisy a Zigana, i když strávila celé dětství tím, že jim říkala mami a tati. Ale pak jí jednoho dne došlo, že mezitímco všichni členové její rodiny jsou vysocí, vitální a světle šedí, ona byla naopak černá jako uhel, drobnější a podsaditější. Měla širší hrudník, maličko kratší nos a robustnější ramena. A navíc byla neuvěřitelně nemotorná a obecně vzato budižkničemu ve všem, do čeho se kdy vrhla.

Mirisa vesele pohodila hlavou. „To zní dobře, mami. Co takhle vyrazit rovnou?"

„Isky, tebe vezmu příště, ok?" ujistila ji Dalisa.

Iskataela věděla, že kdyby na tom trvala, Dalisa ji vezme s sebou a nemusela by ji ani moc přemlouvat. Možná že by Miri byla i ráda, že jdou spolu. Ale z důvodu, který sama neznala, řekla jen: „Tak jo. Užijte si to."

Kdyby věděla, že v tu chvíli vidí Mirisu naposledy, možná by řekla něco chytřejšího. Možná by řekla, že smrt je jen přechod, a že se znovu setkají. Možná že by se toho stalo tolik, kdyby s nimi šla. Možná by byla Miri ještě naživu. Možná.

To Isky ale nemohla vědět. Proto štěkla na hrající si vlčata, že už půjdou domů, a Axel vstal a přidal se k nim.

Sotva se k nim Iskataela otočila zády, všechna vlčata proti ní vystřelila s velkými klacky v hubě. Šťouchala do ní, dokud na ně nezavrčela, ale ani to nestačilo. Vlčata do ní moc ráda narážela hlavou nebo klacky jako jelen parožím a zkoušela, kolik vydrží, nebo se jí posmívala. Iskataela na to byla zvyklá. Trochu posmutněle se podívala na Axela, který se pobaveně usmíval. Mirise by se vlčata posmívala taky, kdyby se nebála, že ve chvíli, kdy je Axel uvidí, dostanou jednu za uši. Axel byl už prostě takový, autoritu si dobýval chladnými pohledy, vyceněnými tesáky a ostrými drápy.

Doma vrátili vlčata rodičům Jasmovi a Freize a Iskataela si šla konečně v klidu odpočinout. Později už si nevzpomněla, co ten den do večera vlastně dělala. Byly to poslední hodiny jejího skoro bezstarostného života, a ona si je nedokázala vybavit.

Na zbytek dne měla Iskataela jen mlhavou vzpomínku. Byla v ní Dalisa, kulhající a krvácející z mnoha ran, koktající něco o tom, že Mirisu nabral na kly divočák a roztrhl jí tepnu. Zigan stojící bez hnutí jako pařez. A pak také Axel, který se nezastavil, nepřemýšlel a vrhl se na břicho Dalisy dříve, než si Iskataela vůbec uvědomila, co se děje. Museli ho vší silou držet, aby jí nezranil ještě víc.

Následující ráno nezbylo nic jiného než dát celou smečku zase do kupy, jak řekl Zigan. Začali tím, že vyrazili na lov. Měl to být první lov, na kterém měla vlčata doopravdy lovit, nejen přihlížet. Jindy by to byla slavnostní událost, možná by dokonce pozvali i krkavce, ale dneska ne. Freiza poprosila dva z nich, Zuleisu a Toriela, kteří měli hnízdo na území smečky, aby na něj dohlédli a spolu s ním i na zraněnou Dalisu, a pak všichni vyrazili do lesů. Na větší kořist si netroufli – nemohli riskovat smrtelné zranění, i když ta šance byla sebemenší. Dneska ne.

A tak Jasmo, Freiza a jejich vlčata vyrazili jedním směrem a Axel, Zigan a Iskataela tím druhým. Našli si k jídlu nějaké králíky a tím skončil jejich lov. Kdyby se vydali na lov malých zvířat v jiný den, Iskataela by byla nadšená – spolupráce nebyla její silná stránka. Když mohla, našla si menší kořist, jenže smečka potřebovala nakrmit, takže sama chodila na lov jen výjimečně. Dneska by ale dala všechno za to, aby vedle ní stála Mirisa a společně by sledovaly první lovecké úspěchy vlčat.

Zpátky na jejich území je čekalo tolik úmorné práce, že by Iskataela udělala cokoli, aby se jí vyhnula. Museli co nejrychleji naučit vlčata všechno, co potřebovala vědět. Museli se ujistit, že jejich slábnoucí smečce nehrozí nebezpečí, a tak trávili hodiny obcházením území a zjišťováním, jestli se někde neusadili medvědi. Museli probrat, jestli zůstanou tady, nebo se přestěhují. Museli přidělit každému práci, naplánovat příští lov a snad tisíce dalších věcí. Nezbyl jim samozřejmě žádný čas na hry, povídání, noční procházky ani nic, za co stálo ten život žít.

A než se Iskataela vzpamatovala, takový byl každý den. Od brzkého rána do pozdního večera strávila čas na nohách děláním všeho, co bylo potřeba. Když už si začínali myslet, že všechno nějak zvládnou, dají se zase do kupy a budou v pořádku, přišla rána.

Jednoho dne se vzbudili a Dalisa byla pryč. Bez varování prostě odešla. Na Axela už to bylo moc. Přestal vycházet ven, a když se ho někdo pokusil k tomu přinutit, bez váhání se po něm ohnal. A když se zrovna neoháněl jako rozzuřený medvěd, hádal se s kýmkoliv o čemkoliv. Všichni vlci se mu brzy naučili vyhýbat.

Iskataela se brzy naučila trávit její skromný podíl volného času hluboko v lesích. Zjistila, že asi dva kilometry od území smečky je krásná mýtinka plná keřů a stromků. Byl tu božský klid, ale bylo tu něco zvláštního. Možná to bylo tím, že se Iskataela měla plnou hlavu jiných věcí, a proto si toho všimla až po několika dnech, ale – ten déšť. Nepříjemný vlezlý déšť, který se jí dral pod kůži. Začalo to pár dní po smrti Mirisy a nikdy neskončilo. Aspoň to si myslela Iskataela – jen ona. Nikdo jiný si ani maličko nestěžoval na věčně mokré planiny, ve kterých museli chodit, žít, lovit a učit se. Když to zkusila říct Jasmovi, řekl jí, že je mu líto, že se necítí dobře, ale že netuší, jak pomoci.

A takový byl poslední tři měsíce Iskataelin život. Uprostřed deště vstala, v husté mokré mlze ulovila pár králíků, které si buď snědla sama, nebo opatrně přicupitala domů a když zjistila, že Axel nemá zrovna náladu se po ní ohánět, nechala kořist jemu nebo Ziganovi, který už neměl sílu lovit. Pak celá promrzlá pobíhala po okolí území a snažila se získat jakoukoliv užitečnou informaci o pohybu ostatních šelem lesa nebo kořisti. Což bylo těžké, když neutuchající déšť smyl všechen pach. Nakonec zalezla pod keř na její oblíbené mýtince, kde někdy i celou noc jen tak ležela, aby nemusela být doma a poslouchat hádky. Každý její den byl úplně stejný.

A dnešek, tři měsíce po smrti Mirisy, byl přesně takový. Iskataela ležela v houští, které se už vybarvilo do podzimních barev, a zírala na kapky poletující okolo listí, které jí schovávalo před krutou realitou světa. Přemýšlela o tom, jak Zigan dostal zase další ošklivý šrám od Axela, a nechtělo se jí domů už jen proto, že by mohla být příští s takovým zraněním, a to si nemohla dovolit. Ale Axel na ni naštěstí obvykle tolik nevyjížděl.

Isky musela na svém místě přemítat o životě už aspoň hodinu. Když se konečně rozhodla, že vstane a půjde se podívat, jestli se ten hlemýžď, kterého včera našla spát zahrabaného v zemi, už probudil, něco zašumělo v křoví. Isky se v mžiku přikrčila, přitiskla hrudník k zemi, a bez mrkání sledovala listí ve směru, ze kterého vyšel ten zvuk. Králík k obědu by nebyl špatný.

Ale místo chutné masité kořisti vyšel z křoví Axel. Iskataela se rychle uvolnila, zatřepala hlavou a předstírala, že tu stále jen tak leží. Axel byl asi ten poslední, koho tu čekala. Nepamatovala si, kdy ho naposledy viděla venku.

Axel vypadal stejně překvapený, že ji tu našel, jako ona. Několik nekonečných, trapných vteřin na sebe oba dva vlci jen zírali.

„Co ty tady?" zeptal se Axel nakonec.

„Od-odpočívám. Co ty-ty tady děláš? Ne-nečekala jsem tě," odpověděla Iskataela. Styděla se, že tak příšerně koktá.

„Vlastně tě hledám," řekl Axel a Iskataele v tu chvíli došlo, že netušil, že ji najde jen tak polehávat daleko od území smečky.

„A proč jsi mě hledal?"

„Slyšel jsem tě mluvit s Jasmem. Myslím, že –"

„Vím, že se mnou Jasmo už ztrácí trpělivost. Hned jak se vrátím, omluvím se mu," přerušila ho Iskataela. Hádat se s Axelem daleko od nejbližšího vlka, který by jí byl schopný pomoct, kdyby se Axel rozzuřil a rozsekl jí bok, bylo nebezpečné.

„To ne. Chtěl jsem ti říct, že mě napadlo, jak ti pomoct."

„Napadlo tě, jak mi pomoct?" opakovala Iskataela, které ta věta nedávala smysl.

„Jeden můj známý – pamatuješ si ještě Ezia? - nějak dokázal přesvědčit člověka, že je pes, a teď hlídá ovce. Možná bychom za ním mohli zajít."

„Ale jak on by nám dokázal pomoct?" zeptala se Isky, ale pak jí problesklo hlavou něco jiného. „Počkej, mohli zajít, jakože my dva?"

„Jasně že my dva, vidíš tu snad někoho jiného?"

Iskataela sice byla z toho deště zoufalá, na druhou stranu ale nechtěla jít na cestu někam do neznáma s vlkem, který si rád vybíjel vztek na všem živém okolo. Ale co nechtěla ještě víc bylo tady dál ležet. Od smrti Mirisy bylo všude buď neuvěřitelné napětí a vyceněné tesáky, nebo příšerná nuda, a ji obojí zabíjelo úplně stejně.

„A proč ses vůbec rozhodl mi pomoct?" zeptala se, aby odvedla řeč jinam.

Axel vypadal, že je rád, že se ptá. „Protože ani mě se ten déšť moc nelíbí." Lehl si vedle ní. „Všimla sis, že i když prší, vylézá ven hmyz? To jsem nikdy nezažil. A ty mraky. I při průtržích mračen sotva nějaká vidím. Dlouho jsem si myslel, že se mi to jen zdá, ale pak jsem tě slyšel říkat Jasmovi, že jsi doteď neviděla mokrou pavučinu. Popravdě sám vlastně nevím, jak by nám Ezio mohl pomoct. Ale říkal jsem si, že to můžeme aspoň zkusit."

„Ani se neptej, jak jsem ráda, že sis toho taky všiml. Začínala jsem si myslet, že jsem blázen."

„Jo, to jsme na tom asi stejně."

Odkdy my jsme na něčem stejně, pomyslela si Iskataela. „A nechceš mi říct, jak se k Eziovi dostanu, abych tě nemusela obtěžovat?" zeptala se v plané naději, že nebude muset nikam cestovat s vlkem, kterého se trochu bojí.

Axel na to nic neřekl, ale Isky rozuměla i tomu tichu. Malá kořist, kterou dokázala ulovit sama, se těžko stopovala, když vytrvalý déšť smyl všechen její pach. Když šli spolu aspoň po dvou, mohli si nejen troufnout aspoň na malou srnku, ale hlavně mohl jeden druhému zavolat pomoc, když přecenili svoje síly. Axel měl pravdu, sama jít nemůže.

A tak Iskataele nakonec nezbylo než se následující ráno vydat s Axelem daleko od domova. Byli na to sami, jediní dva blázni, kteří se vydávají na zbytečnou cestu za cílem, který možná neexistuje.