Prolog
[28.1.2000]
Větve stromů se tady skláněly k zemi, jako kdyby se jí klaněly, nebo poskytovaly úkryt pocestným, zatímco jsem obezřetně našlapovala kupředu za hlasitýho tlukotu mýho srdce. Někde tady byl. Ukrýval se na stejném území, po němž jsem právě procházela.
Snažila jsem se zaznamenat každý zvuk i pohyb, přesto jsem nebyla v mojí nejlepší kondici. Z rány na pravý noze mi protékala krev, kterou jsem nedokázala zastavit. Její odér naplňoval můj nos a bylo mi zcela jasný, že on moc dobře věděl kde jsem. Neměla jsem jedinou šanci se schovat. Zbývalo mi jediné. Bojovat. Bojovat, dokud nenajdu toho, kdo se v těchto prostorách ukrývá. Potřebovala jsem jeho pomoc, potřebovala jsem uzavřít obchod.
Snažila jsem se udržet otevřené oči. Nemohla jsem si dovolit je zavřít. Musela jsem najít Róta.
S dalšími pár kroky jsem se až po lýtka bořila v hlíně a bahno tak zahalilo velkou část mých vysokých bot. Ztěžka jsem oddechovala, přesto jsem pokračovala dál.
Po několika metrech se zem znova zpevňovala. Zde se stromy seskupily do kruhu, do něhož jsem vstoupila.
Uprostřed stála studna z černého kamene. Studna Atropy. Studna přání a obchodů, kde se za jedno přání platila příliš vysoká daň.
Dokulhala jsem ke studně a opřela se o chladný kámen. Z váčku jsem vytáhla zlatou minci. „Volám tě, Róte. Žádám o uzavření obchodu. Mám nabídku, která tě určitě bude zajímat,” ztěžka jsem pověděla do studny a vhodila minci dovnitř.
Pár vteřin se nic nedělo, ale pak se ze studny zvedl dým.
Odstoupila jsem a rozkašlala se.
„Liselie,” syčivý hlas se ozýval odevšad. „Liselie. Přišla jsi si pro své odpovědi?”
Roztřeseně jsem se nadechla. „Jsem ochotna uzavřít obchod.” Někdo jako on miloval obchody. Uzavíral jich tolik, že bych je nikdy nedokázala spočítat, stejně jako roky jeho života.
Chraptivě se rozchechtal. „Oč jsi mě přišla žádat? Povídej rychle, má milá. Cítím jak tvé vědomí slábne a tvůj nepřítel ti je v patách.”
Sklopila jsem pohled k zemi a zahleděla se na krev ulpívající na tenkých stoncích trávy. Kolik jsem ještě měla času? Pohladila jsem mé břicho, které nabíralo tvar. „Čekám dvojčata. Potřebuji zachránit jejich životy. Oba ponesou prokletí našich rodin.”
„Hmm,” mlha se rozestoupila a tak jsem na něj mohla pohlédnout. Malinký muž s plnovousem, s nímž zametal zem, hustými kudrnatými vlasy a nepřirozeně zářivýma žlutýma očima. „Liselie Altaronová. Jeden obchod jsme pár let nazpátek uzavřeli. Tehdy jsi mi nabídla mocný předmět, který nádherně doplnil mou sbírku dýk. Ta, kterou jsi mi donesla, dokázala zacelit rány, po kterých přejela. Velmi mocný artefakt. Co je tvou nabídkou tentokrát?”
Vždy pro něj byla důležitá odměna. Nač by jinak uzavíral nebezpečné obchody, kdyby z nich neměl zisk?
Strhla jsem si z krku přívěšek a hodila mu ho.
Obratně ho chytil a zaměřil se na něj. Značnou chvíli si jej prohlížel, než se mu rozzářila očka. „Přinesla jsi mi velmi vzácnou krev, Liselie. Tvá žádost musí být značně důležitá. Anebo zoufalá,” zkroušeně dodal. Přistoupil ke mně a dotkl se mého břicha. „Narození těchto dětí ti není dovoleno. Jen jeden s sebou ponese prokletí vašich rodin, přesto ho můžeš zachránit. Akorát to druhé,” zkrabatil tvář, „ztratit dvě ze čtyř schopností je příliš kruté. Navíc jednu nebude umět ovládat. Kdo ví, jestli se je povede vrátit.” Oddálil ruku a zadíval se mi do obličeje. „Chceš-li zachránit své děti, musíš obě schovat ke Strážcům. Ty víš ke komu. Má u tebe dluh.”
Pevně jsem sevřela oči k sobě. „Nedám mé děti do rukou Strážce. Strážci po celá staletí chrání světadíl který jim připadne. Dva Strážci na jeden z nich po dobu patnácti let,” odsekla jsem.
„Pročpak ne?” zkřivily se mu rty do úsměvu. „Strážce doprovází sláva a peníze. Náš svět jejich služby velice potřebuje. Dbají na naše bezpečí a ti, jejichž schopnosti nejsou tak mocné, se i tak nemusí strachovat o své životy. Chrání obyvatele před zemskými nepřáteli, kteří je chtějí zničit.”
„My ale nejsme jako oni. Vyrůstáme v jiných podmínkách. Náš svět se řídí jinými zákony. Kdysi jsme byli společníky, ale pro naši odlišnost jsme se rozhodli uzavřít dohodu a odejít. Všechny děti se vždycky snaží dostat zpátky domů. Jak mohou být šťastní v jiným světě?”
Pokýval hlavou ze strany na stranu. „Jiné skupiny ochránců nepřipadají v úvahu, má milá. Chceš snad zachránit život svým dětem? Jejich osud mé oči vidí v temných barvách.”
„Jediné, co musím udělat, je dát mé děti Strážci?” roztřesenýma prstama jsem pohladila mé břicho. „Neexistuje jiná možnost?”
„Ne, Liselie. Jiná možnost na záchranu jejich života není,” odstoupil a schoval si do jedné z mnohých kapes můj náhrdelník. „Tato krev tě musela stát hodně, má drahá. Jde vidět, jak moc se je snažíš zachránit.”
„Děkuji ti za tvé služby,” zlehka jsem se uklonila.
Též se mi uklonil a dokonce smeknul klobouk. „Šťastný osud, Liselie. Tvé děti čeká velice zajímavý osud. Jen nikdy nezapomínej, že jejich stejná tvář nikdy nebude skrývat i stejné záměry.”
Zprudka jsem zvedla hlavu. „Co mi to povídáš?”
„Až se provalí celá historie a mocní nepřátelé budou chtít uzmout svět, tvé děti nebudou stát na stejné straně, Liselie.”
A pak se ztratil v mlze.
-------------
Zdravím. :)
V posledních pár dnech opravuji Strážce a sepsala jsem k němu nový svým způsobem prolog, který se mi líbí mnohem více. ^^ Co na něj říkáte? 😊
Mějte krásný den 💜
