1. Stěhování
Violet
Bylo mi sedmnáct, když jsem se přestěhovala ke svému staršímu bratrovy. Jeho byt byl blíž k mojí škole a našim se to zdálo být výhodnější, než aby mě každý den vozili téměř dvacet kilometrů daleko. Můj brácha George byl prvotřídní idiot a prudič. Táta mu řekl, že mě teď má na starost a George mu chtěl dokázat, že má na to se postarat o svojí postpubertální sestru. V jeho bytě bydlel on a jeho přítelkyně Sarah, no a já jim teď měla narušit jejich dokonalý život.
Vlakem jsem dojela až do města. Odmítla jsem bratrovu nabídku, aby pro mě dojel. Čím déle bez něj budu, tím lépe pro mě. Stopla jsem si taxi. Dva velké kufry se mi sotva vešly do toho malého auta. Taxikáři jsem nadiktovala adresu. Vlastně jsem byla docela nervozní. Tohle bylo moje vůbec první stěhování. Cesta pro mě byla až příliš krátká. Dala jsem taxikáři jeho peníze a poděkovala mu.
Takže tady teď budu žít, pomyslela jsem si. Ulice vypadala klidně. Od někud se ozýval dětský smích. Povzdychla jsem si a jemně stiskla zvonek u dveří. Ve vteřině bylo otevřeno a já se setkala s Georgovým připitomělým úsměvem. Neberte mě špatně, já mám svýho bráchu ráda, ale občas je to s ním prostě k nevydržení.
"Lolo!" vyjekl nadšeně a pevně mě sevřel ve své náruči. Lola, tak jsem si říkala jako malé dítě, když se mi špatně vyslovovalo mé jméno. Později jsem se sice naučila pořádně mluvit, ale přezdívka mi už zůstala.
"Taky tě ráda vidím, opičáku," pozdravila jsem se s ním.
Jejich byt byl pro dva lidi příliš velký. Tři ložnice, obývák propojený s kuchyní a k tomu všemu balkon, na který se vešel jídelní stůl. Nebylo to tak špatné bydlení.
"Ty budeš mít pokoj tady," ukázal Georgie na dveře vedle koupelny.
Byla tu moje postel, kterou sem náš táta přivezl už den před tím. No, alespoň něco se nezmění. Taky tu byla bráchova stará skříň, která byla polepena plakáty, jeho staré kapely.
Raketoví psi byl nápad mého bráchy a jeho nejlepšího kamaráda Jacoba. Pamatuji si, že hráli docela mizerně, ale já i tak chodila na každou jejich zkoušku. Mé třináctileté já naprosto zbožňovalo Jacoba. Byl to takový ten zlý kluk, který malou holku naprosto poblázní. Jenže já pro něj byla jen vzduch. Vážně pochybuju, že kdy vůbec znal mé jméno, pro něj jsem byla jen Georgova malá ségra.
Potřásla jsem hlavou, abych se vrátila zpět do reality.
"Neříkej, že ještě hrajete," uchechtla jsem se. Brácha se zašklebil. "Už jen občas," řekl, ale já tušila, že ho ještě jeho hudební vášeň tak úplně neopustila.
Zbytek dne jsem se zabydlovala a nakonec se vyčerpaně svalila na svoji starou známou postel.
Bála jsem se příštího dne, ale byla jsem přesvědčená, že to zvládnu. Měla jsem snad na výběr?
