Ticho mezi námi

TICHO MEZI NÁMI

První kapitola

Pohled Ellie

Znáte ten pocit, když nevíte co se s vámi děje a zároveň s tím nechcete vůbec nic dělat?

Nikdy jsem si nepřišla tak zmatená a unavená zároveň. Ani jsem nevěděla kolikátého dneska je, dokud mi na obrazovku odloženého telefonu nepřišlo upozornění z instagramu - zprávy od mého nejlepšího kamaráda Atlase.

Necítila jsem velkou potřebu jeho zprávu číst, natož ten telefon vzít do ruky. Poslední dobou jsem se jakékoliv komunikaci se světem snažila co nejvíce vyhýbat. Je to, jako kdyby něco uvnitř mě chtělo zmizet alespoň na týden, nebo klidně na delší dobu aby se ta díra uvnitř mě nějak vyléčila, ale zároveň jsem se znala asi až moc dobře a už jsem věděla, že to vůbec není možné.

Už jsem si na tu díru, na tu prázdnotu jaksi zvykla. Přijala jsem ji do svého života a začala vnímat svět novým, černobílým pohledem. Pohledem, který byl jediná pozitiva, která mě dostala z postele, kromě mého kocoura Siria. Nebýt jeho, asi bych se neustále válela ve vaně a nepřinutila se vypnout ten smutný Playlist který mi poslední týden neustále hraje v telefonu.

Atlas: už je to týden, co jsi nic nepřidala do příběhu na instagram. Jsi si jistá že tě nemám přijít zkontrolovat?

Uchechtla jsem se. Vždy jsem byla ráda, že jsem měla v životě tak starostlivého kamaráda jako je Atlas. Jako kdyby to byl můj nevlastní blízký bratr. Už od mala jsme k sobě ve školce cítili velkou spojitost a to, že jsme spolu začali pracovat v jedné agentuře, v jedné kanceláři nás ještě více spojilo.

A po boku mého blízkého kamaráda mám taky svou matku Louisu, která se podle mého telefonu právě teď pokusila už šestý hovor který jsem ji nepřijala. Oceňuji její starostlivost, ne nadarmo lidi říkají jak je důležité se svým matkám svěřovat protože naše maminky ví všechno nejlépe, ale občas mi přijde že někdy cítím potřebu si s věcmi vystačit sama.

Uběhl už skoro druhý týden od pohřbu mého bývalého příele Erika. Nikdy mě nic nezasáhlo více než jeho ztráta. Všichni o něm říkali že ta jeho sebevražda měla důvod protože ho nikdo ani jeho rodiče neměli rádi, ale vím že to mělo nějaký větší a horší důvod. Vždy mi říkal jak je pro něj těžké se lidem svěřit.

Vždy jsem ho vyslechla a byla jsem ráda že jsem tu pro něj mohla být. Jako kdyby mě ošklivě podrazil s tím že mě tu tak nechal. Možná jsem si to zasloužila. Možná jsem tu pro něj nebyla natolik jak si to žádal. Třeba je mu teď dost lépe beze mě a všech mých hloupých radách.

Unaveně jsem vzala telefon do ruky, vymazala všechna upozornění z panelu a s povzdechem jsem otevřela naší konverzaci. Jejda, zřejmě to nebyla jediná zpráva kterou mi dnes, a přes všechny ostatní dny, napsal.

Atlas: V práci to bez tebe není ono.

Atlas: Pokud mi ted a tady nepodepíšeš, přísahám že ti naklusam do bytu a postarám se o tebe.

Atlas: Varoval jsem tě. Do šesti minut jsem tam, pokud ten vlak zase nebude mít zpoždění.

Hodila jsem sebou na postel. Věděla jsem, že to Atlas vezme všechno vážně. Ale všichni jsme věděli jaký Atlas je. A že bych mu za to měla spíše poděkovat než si na to stěžovat.

Atlas: Okamžitě mi pojď otevřít dveře.

A to jsem taky s donucením (ne mým) musela udělat. Nasadila jsem si své růžové bačkory které jsou už teď dost prošlapané a pomalu se vydala ke dveřím. Sotva jsem je trochu pootevřela, do místnosti se vrhnul ustaraný Atlas. V rukách držel spoustu tašek. Zase nakoupil všechny ingredience aby mi zase něco uvařil.

,,Proboha, větráš tady vůbec?" Zeptal se mě hned poté, kdy se rozhlédl po mém bytě a po odložení nákupu hned otevřel všechny okna.

Povzdechla jsem si.

,,Atlasi, na tyhle konverzace teď moc náladu nemám." Podotkla jsem.

Jen se na mě podíval a hned mi začal upravovat vlasy.

Ani jsem si nevšimla že na hlavě mi po vší tě době vyrostlo ptáci hnízdo. Zhluboka se nadechl a začal uspořádávat nákup do příslušných poliček.

,,Tomu bys nevěřila, ale Peter, nás šéf, už za tebe pomalu hledá náhradu. Prý se mu ozval nějaký chlap který tvrdí že si firma zaslouží lepší přístup k práci než ty." Pověděl mi rychle Atlas a zacal připravovat ingredience na nějakou polévku.

Se zděšením jsem se posadila ke kuchyňské lince.

,,Tohle nemyslíš vážně? Sám přece ví že to pro mě teď není úplně jednoduché?"

Atlas mi nic neodpověděl. Obdivovala jsem, jak je dobrý v Tomáše soustředit na jednu věc. Je to zkrátka nejlepší kuchař z naší firmy.

,,Je to složité. Peter řekl, že pokud se ve firmě neukážeš do konce týdne, okamžitě tě nahradí." Odsekl jen Atlas.

Jsem tak zoufalá. Nejen, že se že mě stála chudinka, nejspíš mi ted hrozilo i to, že přijdu o práci, jejíž plat mi vždy obstaral perfektní bydlení.

Ta představa, že bych o to všechno měla přijít, mě opravdu děsila.

,,Nikdy bych nevěřila, že Peter je tak nepatrný vůči pocitům jeho zaměstnanců." Pověděla jsem a prohrábla si vlasy.

Atlas se na mě jen podíval.

,,Hele, co kdyby sis dala sprchu, trochu se upravila a šla by sis s Peterem promluvit? Možná by se s tím dalo něco dělat."

Jen jsem rozhodila ramena a povzdechla si. Díky Atlasovi jsem neměla šanci mu nijak vzdorovat, protože vždy zvítězil jakýkoliv protest který jsem vždy vytvořila. Byl tak tvrdohlavý, ale také ohleduplný a chápavý.

Zkrátka perfektní (a občas otravný) nejlepší kamarád.

,,Nemám šanci tě nijak přemlouvat. Dej mi tak deset, patnáct minut." Pověděla jsem zklamaně svému nejlepšímu kamarádovi. Jen se na mě usmál.

Sotva ze sebe shodim všechno špinavé a neoprane oblečení cítím volnost, ne úplnou. Jen takové menší elektrické kopnuti, které mi ted dost pomohlo. Jako kdyby to že mě pomalu nějak padalo.

Jakmile jsem na sebe spustila proud vody, všechna ta studená voda mě přinutila se oklepat.

Další šok.

Další překvapení které mě trochu prinutilo se dostat zpět do životního cyklu.

Ve sprše jsem se trochu zdržela, protože to byla už nějaká chvíle kdy jsem se neumyvala (ne, že by se mi nechtělo, jenom jsem byla natolik psychicky unavená, že jsem nemohla ani jist, natož o sebe více pečovat) a proto jsem si to chtěla co nejvíce užít.

Do kuchyně jsem zpět přišla s ručníkem okolo těla, spolu s ručníkem který mi držel mokré vlasy. Atlas si mě prohlížel jako bohyni. Kéž bych se tak alespoň na chvíli cítila. Jen jsem se přišla napít trochu čerstvé vody.

,,Dost lepší." Pronesl a uchechtl se.

Sotva jsem přišla do ložnice, nemohla jsem uvěřit všemu tomu nepořádku, který mě obklopoval. Jeden z milionů důvodu, proč jsem se cítila tak strašně. Už mi bylo jasné co následovalo jako úkol pokusit se cítit líp v životě.

Nechtěla jsem svůj návrat do práce nějak zvětšovat, natož že sebe udělat nějakou chudinku. Kdoví, co by si o mě Peter a ten jeho nový následník mé židle v kanceláři pomysleli. Rozhodla jsem se pro můj jednoduchý, oblíbený, minimalistický růžový styl který jsem nadevše milovala.

Na řadu přišel makeup. Nijak jsem ho nechtěla přenášet, protože jsem sama žila v jednoduchosti a kráse. Byla to trocha makeupu, bronzeru a růžového jemného lesku na rty které mě dostalo k tomu se cítit ještě lépe, jako člověk, ne jako hromádka neštěstí kterou jsem do teď byla.

Atlas přišel do místnosti. Jako kdyby mi chtěl něco říct, než jsem spatřila jeho zajímavý pohled. Chápu, že to byla nějaká chvíle kdy mě lidé viděli takhle upravenou, ale takovou slávu z toho můj nejlepší kamarád dělat opravdu nemusel.

Ale byla jsem mu za to vděčná. Nebýt jeho, asi bych se doteď stále valela na gauči a zase si pustila můj smutný playlist a tulila se se svým hnědým kocourem.

,,Doufám že Sirio má dost jídla, protože teď nemám dost peněz to abych mu koupila nějaké granulky." Povedela jsem a pokusila se si z vlasů udělat menší drdol pro více profesionální vzhled.

Byly ještě mokré, a fenovani tomu moc nepomohlo. Nezbývalo mi nic jiného než s tím prostě pracovat.

,,Kdyby něco, mám u sebe kartu, můžu mu klidně něco nakoupit." Namítnul Atlas zatímco přešel zpět do kuchyně aby naposled promíchal nyní už připravený vývar.

Určitě bude vynikající.

,,Stejně ti ty peníze budu muset jednou vrátit Atlasi." Povedela jsem mu zoufale.

,,Tohle teď není nijak důležité. Možná bysme měli pomalu vyrazit, tak či tak mi za nějakou půl hodinu začíná směna."

Usmála jsem se na něj a naposledy jsem pohladila mého kocoura, který jemně předl a tulil se ke mě jako malé dítě.

,,Brzo budu zpátky Sirio, ať tu nenajdu nějaký nepořádek."

Atlas si na rameno nasadil jeho pracovní tašku s notebookem a jakmile jsem si nasadila černé tenisky, pomalu ale jistě jsme se po zamčeno mých dveří vydali na cestu vstříc naší kanceláři.

Jen aby to všechno dopadlo dobře.

Ale po boku Atlase, jsem neměla důvod ničeho se bát.

Nesnáším lidi, kteří jednají s ostatními jako se zvířaty, případně předměty, a můj šéf je tím velkým příkladem.

Nejen, že jsem od něj takový podfuk nečekala, ale zdá se že se v něm ukázala ta pravdivá a zla část, kterou v sobě doteď ukrýval.

Vždy mě chválil, říkal jak jsem úžasným zaměstnancem a neustále mi opakoval jak je rád že pro něj pracuju, tak kde se v něm vzala ta sprostost a neuctivost v tom mě tak rychle a neohlášeně vyměnit?

Občas samu sebe nesnáším za to, jak jednoduché je mě oblbnout a zmanipulovat. Jsem tak hloupá a neohledná v tom jak jednoduchý cíl pro lidi mohu být.

Kéž by existovalo více lidí jako je Atlas - milých, ochotných vám pomoct i v nejhorších chvílích. Byt tím správným kamarádem kterého všichni občas v životě potřebujeme.

Ale to by nebyl Atlas, kdyby nebyl tak jedinečným a úžasným.

,,Co mu chceš říct?" Padne z jeho úst mezitím, co můj nejlepší kamarád pomalu parkuje poblíž velké budovy naší firmy.

Nelehce to přiznávám, ale to nevím. Nemám žádný důvod který by mě omlouval, lidé mají daleko horší události v životech a já jsem jen malý příklad toho, jak nechávám život mi hazat všemi kartami.

Ale jakmile je váš šéf tak nepříjemný a falešný jako ten můj, už nic se vám nezdá fér, natož rozumné.

Nesnáším ho. A taky Nesnáším samu sebe.

Pouze se zhluboka nadechnu a podívám se Atlasovým směrem.

,,Ani nevím. Prostě si to s ním klidně vyříkám a uvidím, k čemu se dostaneme.

Nic velkého si neslibuji. Už sama moc dobře vím jak nevrlý a falešný můj šéf je. Pokaždé mě k něčemu promluvil a dostal mě přes spoustu lži tam, kde právě jsem.

Na vrcholku místa, které si zaslouží člověk který tvrdě dře.

Možná že ta náhrada si tu práci zaslouží o něco více než já.

,,Hlavně se netvař jako brambora. Víš, jak je na to přísný." Připomene mi ještě naposledy Atlas.

Natáhne se k zadním sedačkám, vezme si svůj kufr a poté spolu pomalu vycházíme směrem k naší firmě.

Nemůžu si odpustit všechny kolemjdoucí, mé spolupracovníky, kteří si mě prohlížejí jako kdyby mě sem právě teď poslal Bůh.

Zdá se, že jsem dnešní počasí trochu podcenili, protože mě začínají děsit mraky, které se pomalu ale jistě přibližují k našemu velkému městu.

,,Mohl bys tam jít prosím se mnou? Nevím, jestli to zvládnu sama." Požádám ho s nejistým a žádoucím pohledem, mezitím co hned po něm vycházím do moderní budovy.

Jako kdybych tu dlouhou dobu nebyla. Spousta věcí se přesunula a také mě dost udivuje spousta nových tváří, které se kolem mě procházejí.

,,Pokud se budeš cítit líp, rád tam s tebou půjdu." Odpoví mi a pohladí mě na rameni.

Mile se na něj usměju a hned se vydám směrem k výtahu. Každým krokem se mi svírá hrdlo, cítím jak se uvnitř mě všechno utahuje a já vím, ze už se nemůžu zastavit.

Z celého srdce nesnáším takové konverzace, obzvlášť teď, když jde o takové důležité téma.

Z ničeho nic se dveře výtahu otevřou a já se tak ocitám spolu s Atlasem v šestém patře, jedno z nejvyšších pater celé naší budovy, nepočítám-li apartmány které jsou ještě nahoře (nemusím snad ani říkat, kdo v těchto apartmánech bydlí).

,,Neboj se, jsem hned za tebou." Poví mi můj nejlepší kamarád za mými zády aby se pokusil uklidnit moje klepající tělo.

Ach, co bych bez něj dělala. Nemusím to snad stále dokola podotýkat.

Spolu se vydáme do jedné z odboček které nás dovedly ke dveřím kanceláře našeho šéfa. Zhluboka se nadechnu a před zaklepáním si ještě poupravím své oblečení.

Nemůžu se zbavit toho podivného a hnusného pocitu, který mi teď na tělo rozpaluje husí kůži.

Je divné, že se u jeho kanceláře nenachází Anastazia, jeho oblíbená asistentka. Možná, že je s ním vevnitř.

Možná mě tam prostě právě teď pomlouvají.

Jakmile se dveře prudce otevřou a já spatřím Anu jak se na mě rozčíleně dívá. Tohle není ten vřelý a milý pohled který jsem celý den očekávala.

,,Ach to jsi ty Ellie. Peter má teď návštěvníka, určitě to může počkat." Odsykne na mě nevrle Anastazia, a než stihne zavřít dveře zpět do kanceláře, za jejími zády se objeví sám šéf.

Sám Peter.

Jako nikdy dřív.

,,Ellie, to jsou nám hosti. Zrovna jsme o tobě mluvili." Poví mi s úšklebkem a nabídne mi vstoupit dovnitř.

Samosebou, že jste o mě mluvili. Zřejmě jste nic jiného na práci neměli.

,,Tohle je Noah. Zřejmě ti už Atlas," začne hned Peter poté co za mnou a mým nejlepším kamarádem zavře dveře, ,,o všem náležitě řekl."

Trochu se ušklíbnu.

,,To ano pane. Všechno mi řekl." Povím, zatímco se zadivám na klučinu, který vypadá jako můj takzvaný následce.

Není o moc starší než já, možná je mu tak třicet. Má perfektně upravené vlasy a to perfektní upnuté sako mi nijak neulehčovalo napětí které ve mě teď křičelo.

Dobře. Nevypadá špatně.

,,Zdravím Ellie. Jmenuju se Noah. Určitě si spolu budeme dobře rozumět. " Poví mi klidně a usměje se na mě. Takovým tím okouzlujícím úsměvem, který by vám mohl zamotat hlavu a padnout takovému muži hned na kolena.

Jenže já taková nejsem.

Teď už ne. Jsem silnější. Chytřejší.

,,Nevěděla jsem, že si hned po prvním setkání tykáme." Podotknu mu ještě poté, jak si s ním podám ruku a s nervy si oíznu rty.

,,Tak tedy hádám, že bysme si všichni měli sednout a o všem si popovídat a promluvit si?" Zepta se mě poté Peter a pokyne mi abych si sedla.

,,Dobrý nápad." Poví Noah.

Ano.

Moc dobrý nápad.

•○•