1# Nezasavitelná
Jsem skrytá ve stínu starého železničního mostu. Musím zjistit informace o kradeném pokladu, který by mohl skončit v nesprávných rukou. Můj úkol je jasný: dostat se odtud živá. Slyším kroky v dálce. Po chvíli se objevila skupina Quileutů, vedl je Jacob Black. Jacobovo srdce začne bít rychleji. V tu chvíli zazněly první výstřely, a já reflexivně padám k zemi, hledám kryt. Můj revolver odpověděl, hlasitý výstřel v tichu. Jacob Black si ušklíbl čelo. „Skvělá střelkyně,“ pomyslel si. „Musíme ji zachránit.“ Nařídil indiánům, aby se rozptýlili a odvedli pozornost od mé postavy.
Dva muži se zhroutí, ale další tři se stále blíží. Ocelové nosníky mostu mi poskytují úkryt, ale zároveň mě svírají v pasti. Jacob Black zpozoroval, že jsem v pasti, a rychle přemýšlel. „Seth, Embry, Quil!“ zavolal. „Překážte jim to! Ať se nepřiblíží k ní!“ Jeden z nepřátel, vysoký muž v černé bundě, tasí nůž a vrhá se na mě. Nestihnu uhnout úplně - čepel se mi zarazí do ramene. Bolest mě ochromí na zlomek vteřiny, pak mi adrenalin velí bojovat dál. Rychle vytáhnu vlastní nůž z opasku a bodnu ho přímo do břicha. Muž se skácí. „Tohle je jiná ženská,“ pomyslel si Seth. „Ale jaká divoce pěkná ženská!“ Křeče si ušklíbl čelo, když viděl, jak rychle a přesně jsem reagovala. Krev mi stéká po ruce, ale není čas. Další protivník se snaží nabít samopal. S posledními silami se přehoupnu přes zábradlí mostu a sklouznu po železné konstrukci o několik metrů níž.
Dopadám tvrdě, prsty se zarývají do vlhkého betonu, ale žiju.
„Velká ženská! Ten náraz z konce mostu by porazil polovinu mého kmene...“ šepotá Sam Uley, zadržujíc dech, když vidí moje akrobatické schopnosti.
Za sebou slyším křik a kroky. Musím se dostat pryč. Kulka prolétne těsně kolem mé hlavy, další mi škrábne bok. Prudce vydechnu bolestí, ale okamžitě se odrazím a sprintuju směrem k opuštěné továrně. Pokud se tam dostanu, mám šanci přežít.
Jacob Black vidí, jak běžím. „Je to jako vlk!“ pomyslí si. „Ale zraněná...“ Uvidí krvavé stopy, které zůstávají za mnou.
Utíkám, jak nejrychleji můžu, a vbíhám do opuštěné továrny, kde se schovám v temnotě. Tuším, že továrna má ještě jeden východ na druhé straně. Pokud ho najdu, dostanu se odtud nepozorovaně.
Quil se přizpůsobí Jacobovu tempu. „Je to jako lov,“ kýchne. „Tohle je příjemnější než lov jelenů...“ Jacob Black se zaskladí. „Ještě nikdy jsem neviděl tolik krve!“
Skryju se a rychle povolím pásek na šortkách, utáhnu jej kolem zraněného ramene těsně nad ránou, abych alespoň zpomalila krvácení. Embry se zastaví u vstupu do továrny. „Je tady někde?“ zamumlá, zatímco se snaží najít stopu mojí krvavé stopy. „Je tady!“
Slyším mužské hlasy. Rychle vytáhnu revolver a skryju se za sloup do temnoty, abych nebyla vidět. Teď musím být úplně ticho.
Jacob Black se zastaví a podá znamení ostatním, aby byli tišší. „Je tady někde,“ šepotá. „Musíme být opatrní.“ Pozoruju skupinu mužů, kteří vcházejí do továrny... hmm, je to někdo jiný, než jsem si myslela. Tohle jsou indiáni...
Indiáni se tiše vplížili do továrny a začali se pomalu pohybovat po halách. Jacob Black vedl skupinu a jeho dech byl pomalý a tichý. Snažím se vypozorovat, jestli jsou to nepřátelé, nebo ne. Nepoznám, o jaký kmen jde; jsem z Evropy, v Americe jsem teprve třetí rok, takže není snadné poznat od pohledu, o jaký kmen indiánů jde...
Jacob Black se zastavil a pohlédl na své společníky. „Tato žena je nebezpečná,“ zašeptal. „Ale je zraněná. Musíme být opatrní, ale nechceme ji zabít, pokud to není nutné.“ Nepřátelé mě chtějí chytit, ale nemám ponětí, co se mnou chtějí dělat...
Indiáni se tiše rozptýlili po továrně, aby mě odřízli od jakýchkoliv možností utéci. Jacob Black se pomalu přibližoval k mému skrytu za sloupem, meč v ruce. Sakra... blíží se. Ještě více se přikrčím, snažím se zůstat co nejvíc neviditelná.
Jacob Black se zastavil přímo před sloupem, kde jsem se skrývala. Mohl cítit mou přítomnost, ale neviděl mě. Pomalu zvedl meč a připravil se k útoku. Sevřu svůj revolver, připravená se bránit.
Náhle, s obrovskou silou, udeřil mečem na sloup, jen pár centimetrů od mé hlavy. „Vydej se!“ zařval.
„Tohle jsi zkusil naposled. Co jsi zač?“
Rázný hlas.
Jacob Black se zastavil a jeho oči se rozšířily. Nikdy neočekával, že by žena v takové situaci promluvila tak odhodlaně. „Kdo jsi?“ zeptal se s náhlým respektem v hlasu.
Již nemá cenu se skrývat. Pomalu vyjdu z úkrytu, revolver stále v ruce, ale skloněný k zemi. „Co ode mě chcete?“
Krev mi stéká z ramene, po ruce, a kapky dopadají na zem.
Indiáni kolem mé postavy se rozptýlili, aby mě obklíčili. Jacob Black pozoruje moje zraněné rameno, krev, co mi steče po ruce. „Kdo jsi?“
„Někdo, kdo se snaží dosáhnout spravedlnosti,“ odpovím tvrdě. „Kdo jste, a proč po mně jdete?“
Jacob Black se zamyslí nad mojí otázkou. „Jsem náčelník kmene Quileute,“ odpověděl. „A ty jsi cizinka, která se objevila v našich zemích.“
„Pokud vím, Quileuté mají území na Olympijském poloostrově. Tady jsme v Chicagu. To za prvé,“ začnu, zvednu hlavu a podívám se mu přímo do očí. „A za druhé, já jsem nikomu žádné území nepřišla brát.“
Jacob Black si všiml jejího vědomí o jeho kmeni a jejího odmítavého gestu ohledně území. „Proto ses tak daleko od svého domova?“
„Co je na tom tak divného? V Chicagu je Čechů mnoho, je tu česká komunita.“
Jacob Black se podivil, jak se tato Evropanka tak dobře orientuje. „Je tu řada Evropanů, ale ty jsi jediná, co se ukrývá a má revolver,“ ozvalo se z řad jeho mužů.
„Asi proto, že mám důvod. Jsem tu, abych dosáhla spravedlnosti, ne však pro sebe. Blíže to specifikovat nemohu, nesmí se to dostat do špatných rukou.“
Jacob Black pozoroval Lucinu tvář, hledaje v ní jakékoliv známky lži.
„Spravedlnost je vzácná věc,“ řekl pomalu. „Ale proč bys se měla skrývat před námi?“
„Protože nevím, jaké máte úmysly. Je lepší nejdříve nebezpečí identifikovat, než čekat, až nastane.“
Jacob Black se usmál, uznávajíc její opatrnost. „Moudrá žena,“ řekl. „Ale my nejsme ti nepřátelé. Jsme Quileute, my neútočíme bez důvodu!“
„Též neútočím bez důvodu. Střílím, až když nemám na výběr, což před pár minutami jsem opravdu neměla. Mohla jsem se buď bránit, nebo čekat, až mi kulka provrtá čelo.“
Jacob Black se zamyslel nad jejími slovy a uviděl v nich pravdu. „Rozumím,“ řekl. „Ale co tě přivedlo do Chicaga? Co hledáš?“
„Nemohu blíže specifikovat, v zájmu jiných osob a jejich majetku. Musela jsem zjistit určité informace, abych věděla, jak dál jednat.“
Jacob Black pokývl hlavou, zdůrazňujíc, že porozuměl jejím tajemným odpovědím. „Informace, které nemůžeš sdělit,“ řekl.
„Ano.“
Jacob Black si pokrčil rameno a podíval se na své mužstvo. „Zdá se, že tato žena má důležitou záležitost na Starém kontinentu,“ řekl. „Nemusíte jí být nepřátelé.“
Zkoumám jeho pohled, zda neblafuje. Jeho muži se usmívali, viděli, jak si tato žena prohlíží jejich náčelníka, jako by ho zkoušela na poctivost.
„Nemluvíš jako americká žena,“ řekl jeden z indiánů.
„Protože nejsem americká žena.“
Jacob Black se usmál, viděl, jak jeho muži pozorují její elegantní řeč a chování. „Evropská žena,“ řekl. „To vysvětluje mnoho věcí.“
„Jsem Češka,“ odpovím, aniž bych se usmála.
Indiáni se podívali jeden na druhého, neměli ponětí, odkud tato žena pochází. „Češka?“ opakovali, jako by se naučili nové slovo.
„Střední Evropa,“ upřesním. „Menší slovanská země.“
Jacob Black a jeho muži se usmívali. „Jsi vzdálená,“ řekl jeden z nich. „Máme o vaší zemi málo informací.“
„Je to malá země?“ zeptal se jiný.
Stále jim moc nedůvěřuji. Bedlivě je pozoruji a dávám si pozor, aby se mi žádný z nich nedostal za záda.
Indiáni sledují mou pozornost, jak se stále držím v pozoru, jak se před nimi stíhám chránit. „Nechajme ji být,“ řekl Jacob Black, vidí, že moje obezřetnost je stále silná.
Stále jsem pozorná. Může blafovat. Nikdy neútočím bezdůvodně, jsem čestná a útočím jen v obraně. Ale vzhledem k tomu, jakým způsobem přišli, a jak se zpočátku chovali, nemám důvěru k nim. Krom toho, stále jsou to pro mě cizí lidé.
Jacob Black se dívá na její pozornost a vycítí její nedůvěru. „Je to normální,“ řekl tiše jednomu z mužů. „Nejprve jsme na ni zaútočili. Nemůže nám důvěřovat.“
Přitisknu záda ke studené kovové stěně a stále sleduju Jacoba a jeho muže. I když se snažím neukazovat bolest, každý pohyb mi připomíná zraněné rameno. Pulsuje, a i když krev přestala téct, cítím, jak mě oslabuje.
Jacob Black pozoroval její pohyby a všiml si, jak si nechává zraněné rameno za zády. „Je zraněná,“ řekl tiše svému nejbližšímu spolubojovníkovi. „Viděl jsi, jak se pohybuje?“
Jeho pozornost neunikla mým opatrným pohybům. A i když se snažím skrýt slabost, cítím, jak mi celkové napětí v těle ztěžuje udržet rovnováhu.
Zvenku se ozve kovový skřípot a těžké kroky. Instinktivně mi naskočí husí kůže. Jacob Black a jeho muži se rychle otočili ke zvuku. Zvenku se ozývaly těžké kroky a kovový skřípot, jako by něco velkého a nebezpečného přicházelo.
„Co to je?“
Zlověstné ticho se roztrhne výstřelem. Sklo v oknech se tříští, kulek je hned několik. Indiáni se rychle rozptýlili, vzali své zbraně do pěst. Jacob Black vykřikl: „Do střechy!“
Několik mužů se okamžitě vrhlo na zem, aby se ukryli za překážkami. Bolest v rameni mě zase silně zasáhne, ale musím jednat. Vrhnu se za kovovou bednu, zuby zatnuté, abych potlačila bolest. Instinktivně se krčím.
Velitel indiánů, Jacob Black, se podivně pohledl na Lucinu. Věděl, že jí musí velice bolet, ale viděl v ní něco, co musel vážně respektovat. Odvaha, s jakou se snažila skrýt svou bolest, a její neochota vzdát se, i když byla zraněná, ho fascinovaly. Vůle k přežití byla silná.
Zatímco se snažil zůstat soustředěný na hrozbu zvenčí, jeho mysl se na okamžik zaměřila na ženu, která, přestože byla v tak těžké situaci, stále zůstávala v pohybu a hledala cestu k bezpečí. To bylo něco, co si mohl jen těžko nevšimnout.
Pak spatřím útočníky – těžce ozbrojenou skupinu v maskách, která se hrne dovnitř. Sakra, to jsou zase oni. Neměla jsem se s nimi zdržovat, měla jsem běžet dál... to byla chyba.
Jacob Black viděl, jak se Lucina tvář změnila v okamžiku, kdy spatřila útočníky. „To jsou oni,“ řekl tiše svému spolubojovníkovi. „Vím, kdo to je.“ Jedno je jasné – přišli zabíjet.
Indiáni se podívali na Lucinu a Jacob Black se dočasně podivil, jaká je moudrá a zkušená. „Chce bojovat,“ prohlásil. „A my s ní.“
Bez váhání zvednu revolver a vystřelím. Jeden z útočníků padne. Pak řeknu: „Nejsme na jedné straně, ale jestli chceme přežít, měli bychom spolupracovat.“
Jacob Black a indiáni se podivili Lucině odvážnosti a moudrosti. „Spojme se s ní,“ prohlásil velitel. „Je to naše nejlepší šance. Tohle jsou špatní muži.“
Oheň zbraní, výstřely a rychlé pohyby – jsme teď v tom společně, a každý z nás ví, že jediný způsob, jak přežít, je spojit síly.
Kulky létaly kolem a čas se krátí. Boj.
Boj se vyhrocoval do naprostého chaosu. Kulety létaly po celém prostoru, zatímco Lucina a indiáni intenzivně odráželi útoky těžce ozbrojené skupiny.
Sakra, kolik jich je?
Jacob Black vykřikl: „Hodně!“ Indiáni se mu zřekli a stříleli neustále, ale skupina útočníků se zdála být nekonečná.
Odhodím prázdný revolver, jednoho z útočníků trefím do čela a omráčím ho. I přes situaci to bylo trochu komické, skoro se zasměju a okomentuju to: „Taky dobrý.“
Pak vytáhnu pistoli.
Indiáni se podivili Lucině nečekané vtipnosti i v takto vážné situaci. „Je silná,“ prohlásil Jacob Black. „V nebezpečí se umí smát.“
Podívám se na omráčeného muže, podlitina na jeho čele ve tvaru revolveru mě ještě víc pobavila.
Jacob Black a indiáni se sotva zadrželi smích, když viděli omráčeného muže s revolverovou podlitinou na čele.
Střílím, padá jeden útočník za druhým.
Jednoho po druhém padali útočníci pod Luciným nezměrným důmyslem a zbraněmi. Indiáni pozorovali s úzkostí, jak trefí každého z nepřátel s překvapivou přesností.
Projevuje se na mně předchozí ztráta krve, mám závratě a cítím nevolnost. Chvílemi vidím rozostřeně a musím mrkat a občas zatřást hlavou, abych mohla mířit a soustředit se.
Jacob Black pozoroval Lucinu s úzkostí. „Je zraněná,“ prohlásil indiánům. „Vidíte, jak mrká a zatřásá hlavou?“
Indiáni se obávají o její zdraví.
Je to boj na hraně, ale pořád mám cíl – přežít. Každá sekunda se počítá.
Pokračování příště...
