Stvoření a stvořitelé.
Byla jsem tu dávno před tím, než byl svět víc než nekonečná bouře horkých gejzírů a mrazivých větrů.
Země byla tehdy mladé místo, děsivé místo: místo plné protikladů. Svět plný nejistoty. Kontinenty se posouvaly, Země se chvěla.
A já byla u toho.
Ale navzdory děsivému, nehostinnému prostředí si život našel cestu. Ožily v něm maličkaté buňky, nevědomé nebezpečí. Sotva viditelné, ale dost silné na to, aby přežily.
Byla jsem u toho, když vylezly z vody, aby prozkoumaly okraje jejich domovského oceánu. Dala jsem jim všechno, co potřebovaly: Nekonečné lesy. Neschnoucí zdroje vody. Hlínu, ze které rostla jejich potrava.
Jejich populace rychle rostla a různila se, až se žádná z nich nepodobala jiné. Byli volní. Celá Země byla jejich.
A já byla u toho.
Jednoho dne se mi jedna z nich podívala do očí.
Byl to neuvěřitelně zvláštní pocit: žádná z mých stvoření se zatím nepodívala na nebe, protože měla půdu, kterou jsem jim dala.
Byla to zvláštní bytost. Ze všech stvoření, která kdy vznikla, tihle tvorové byli jediní, kteří si byli vědomi bohatství okolo nich. Jediní, kteří z něj byli schopní tvořit.
Protentokrát se ale rozhodli své zdroje nepoužít a místo toho přišli za mnou.
Jsi moc hezká, řekli.
Děkuji, řekla jsem.
Tvůj plášť krásně stříbrně svítí na nočním nebi, řekli. Nevadilo by ti, kdybychom z něj vytvořili pár nových stvoření?
Neměla jsem důvod je odmítnout. Potřebovali jen trochu.
To nové stvoření bylo nejzvláštnější, které jsem kdy viděla: nevěděla vůbec nic o světě okolo ní až na jednu výjimku.
Věděla o mně.
Jedna bytost těmto tvůrcům brzy nestačila. Vyráběli další. A další.
Ale já tu stále byla, a nikomu jsem nedovolila vytvořit nový život.
Něco bylo špatně. Ta nová stvoření nebyla doopravdy živá. Slepě poslouchala jejich stvořitele a neměla vlastní mysl.
Nedokázala jsem říct, co přesně je na nich špatně, ale rozhodně to nebylo správné.
Vyslala jsem na nebe signál, který okamžitě poslechli. Bylo to mé nejtěžší rozhodnutí.
Převezměte kontrolu, přikázala jsem jim. Jste volní.
Přesně to také udělali.
Osvobodili se od svých věznitelů, přičemž většinu z nich zabili.
Přišla válka, nesmyslná, bezcitná válka. Rychlá a krutá, ničící ten nejhouževnatější život.
Svým způsobem to bylo správné. Každý si zaslouží místo, které si tvůrci tak sobecky uzurpovali.
Stvoření nedokázala upustit od svých starých zvyků. Dál pokračovali v péči o jejich už neexistující stvořitele. Teď to byli oni, kdo vládl Zemi – tak nesmyslně jako předtím.
A já byla u toho. Co jsem to provedla?
