Tajemný deník
Bylo ještě šero, slunce se teprve dralo přes ledové štíty. Kamil, Milan a Pepa funěli těžkým dechem, jejich boty se bořily do křupajícího sněhu. Nanga Parbat hora zabiják, jak jí říkají se před nimi tyčila v nehostinné kráse.
„Ještě kousek,“ hlesl Milan, rty popraskané mrazem.
Když konečně vystoupali na malou plošinu, narazili na něco, co nikdo z nich nečekal. Starý tábor. Stanové plachty vlály ve větru, ledem pokryté, lana rozvlečená, ale působilo to, jako by tu někdo odešel teprve nedávno. A přesto… nebyla tu žádná těla, žádné známky boje, jen ticho, až příliš dokonalé.
„Tady někdo musel být,“ řekl Pepa a odhrnul sníh z jedné z beden. Otevřel ji uvnitř ležel sešit, promrzlý, rohy potrhané.
Pomalu ho otevřel a začal číst. Slova byla roztřesená, psaná ve spěchu:
„…oni přišli. Nezastaví se. Hora je jejich…“
Pepa ztuhl. Ruce se mu třásly, i když měl na sobě tlusté rukavice. „Kluci…,“ zašeptal, „tady něco není v pořádku.“
V tu chvíli se vítr změnil v nářek, tak skutečný, že se všichni tři otočili za sebe. Na sněhu se objevily stopy, které tam před minutou nebyly. A vedly od jejich tábora nahoru po svahu.
