Půlnoční jízda
Byla skoro půlnoc, když poslední souprava metra dorazila do stanice. Na perónu už nikdo nestál, jen jeden mladík, co zaspal poslední spoj. Všude panovalo nezvyklé ticho ani kroky, ani hluk města, jen bzučení zářivek, které každou chvíli prskly a zhasly na okamžik, aby se znovu rozsvítily.
Mladík nasedl do vlaku, všechny vagóny byly prázdné. Sedl si k oknu a čekal, až se dveře zavřou. Jenže neozvalo se obvyklé „píp, píp, píp“. Dveře se zavřely samy, naprosto nehlučně. Souprava se rozjela ale jinak, než měl být její směr. Jela hlouběji do tunelu, kterým nikdy žádná linka nevedla.
Vlak se řítil čím dál rychleji a světla ve vozech začala blikat. Za okny ubíhaly šedé stěny, pak se začaly objevovat černé siluety, jako by po stěnách tunelu někdo běžel. V dálce se ozývalo křičení, ne lidské, spíš jako směs kovového skřípání a zoufalých výkřiků.
Po několika minutách vlak prudce zastavil. Nad dveřmi se rozsvítil nápis, který nikdy předtím neviděl:
Konečná stanice. Vystupte.
Dveře se otevřely do absolutní tmy. Žádný perón, žádné světlo, jen chladný závan vzduchu a pocit, že tam něco čeká.
Mladík se bál, ale zůstat ve vlaku nešlo když se pokusil zůstat sedět, světla uvnitř vozu pohasla a za jeho zády se ozvaly tiché kroky, i když tam nikdo nebyl. Vstal a vykročil ven. Jakmile udělal první krok do tmy, dveře se zavřely a vlak se odsunul pryč, nechávaje ho napospas.
Poslední, co kdy slyšel, byl zvuk oznamující příjezd další soupravy. Jenže tahle už nebyla pro lidi.
A pokud někdy zůstanete v metru po půlnoci, možná zjistíte, že i pro vás přijede spoj, který nemá žádnou trasu, žádnou mapu a jedinou cílovou stanici.
Konečnou.
