Po deseti letech
Den jako každý jiný, říkám si, když se snažím přemoct úzkost na příjezdové cestě. Už jen pohled na ten dům ve mně vyvolává pocity odporu. Šedé zdi, střecha pokrytá mechem a zrezlé okenní parapety jako by si o pozornost přímo říkaly. Vystupuji z auta a cítím žluč kdesi vzadu na patře. Nádech, výdech. Vytahuji z kabelky klíče. Klíče, které jsem nedržela v rukou možná deset let. Vstupuji na schody vedoucí ke dveřím a vybavují se mi vzpomínky na mou citově nedostupnou matku, která tu pro mě v dětství nikdy nebyla. Vkládám klíč do dveří, zámek cvakne a dveře se se zavrzáním otevřou. Dýchne na mě pach toho starého domu. Všechny systémy uvnitř mě jako by říkaly Uteč. Vcházím do vstupní haly, zouvám si boty a rozhlížím se. Téměř nic se tu za deset let nezměnilo. Pořád je to ta stejná temná chodba s klenutými stropy na jejímž konci se nacházejí dveře do obývacího pokoje. Už v tomto okamžiku je mi jasné, kde najdu svou matku. Vklouznu napůl otevřenými dveřmi do obýváku a moje předtuchy se potvrdí. Sedí tam. Moje matka Anna. Anna, která se mi celé dětství nevěnovala, která mě nikdy neobjala, která tu pro mě nebyla. Sedí tam a plete. To dělávala vždycky. Je oblečená v domácím vytahaném tričku a teplákách a přikrytá dekou. Oknem obývacího pokoje se zadívám na zahradu za domem. Vybaví se mi den, kdy jsem si tam hrála se svou nejlepší kamarádkou Lindou. Hráli jsme si na kuchařky, sbírali bylinky a houby a v malém kbelíku jsme míchali polévky. Moje matka ani nezpozorovala, že jsem přišla. Je to už deset let, co mě neviděla, a přesto mi nevěnuje žádnou pozornost. Možná za to může její odtažitá osobnost, možná postupující demence. „Ahoj mami..,” pozdravím ji. Stále žádná odezva. Ticho mezi námi přehlušuje jen cvakot matčiných jehlic. Přestanu se snažit upoutat matčinu pozornost a jdu si vybalit tašku s věcmi do svého starého pokoje. Vyjdu po schodech nahoru a otevřu dveře. Vše tu zůstalo tak, jak jsem to tu před deseti lety nechala. Přes zažloutlé záclony se podívám z okna. Matčiny pivoňky, o které se celý život starala, jsou nádherné. Jediná pěkná věc na tomto děsuplném místě. Nenáviděla jsem je celé dětství a dospívání, možná proto, že jim matka věnovala vždy větší péči než mě samé. Rozhlédnu se po svém pokoji. Po stole, posteli, skříních je obrovský nános prachu. Bude tu potřeba spoustu práce, než místnost trochu upravím k bydlení. Dojdu ke svému psacímu stolu. Leží na něm moje staré kresby. Začátek mojí kariéry restaurátorky. Vždy mě umění zajímalo. Bavilo mě znázorňovat věci, které se mi děly v hlavě. Přivoním si k jednomu z listů a vybavím si, jak jsem vždy milovala chození do galerií, při nichž jsem obdivovala staré obrazy. Zasednu za psací stůl a chci otevřít jeden ze šuplíků. Je zaseknutý. Několikrát za něj zatáhnu, než konečně povolí. Zatají se mi dech. Nevzpomínám si, že bych tu kdy něco takového měla. Je to matčina černobílá fotografie za mlada. Něco je na fotografii ale špatně. Její obličej je rozmazaný. Jako by fotoaparát nebyl schopen v tu chvíli zaznamenat emoci, kterou matka prožívala. Otočím fotografii. Datum 14. 7. 2006. Den, kdy Linda zmizela. Moc si na ten den nevzpomínám. Vím, že jsem tehdy ze sousedního domu, kde Linda bydlela, slyšela křik. Byla jsem ale jediná a když jsem svědčila na policii, nikdo mi nevěřil. Kdo by také věřil šestiletému dítěti. Najednou se ze schodiště ozve zavrzání. Otevřu dveře a vidím tam svou matku, jak kráčí směrem ke mně. V rukou má jehlice a rozdělanou práci a za ní se odvíjí klubíčko vlny. Dojde až ke mně. Ruka se mi třese. „Co má tohle znamenat?” ukážu matce fotografii, jejíž datum na druhé straně mě pálí do dlaně. „Vždycky jsi měla nenechavé prsty, Emo. Už tehdy. Ta fotka není tvoje, stejně jako nebylo tvoje to, co jsi ten večer vzala z Lindina pokoje. Vrať to, kam to patří, než si pro to přijde.” „Mami, co to je za fotku?” hlas se mi třepe víc, než bych chtěla. „Co se ten den stalo?” Matka udělá pár kroků, obejde mě a zastaví se až u okna s výhledem na zahradu. Světlo jí dopadne na tvář a na chvíli vypadá přesně tak, jako na fotografii, s nečitelným výrazem ve tváři. Beze slova ukáže na svoje pivoňky. „Než si pro to přijde kdo? Linda je mrtvá mami, nebo se ztratila, nikdo neví..” Matka se místo odpovědi jen tak pro sebe uchechtne. „Mrtvé věci málokdy zůstávají tam, kde je necháš. Běž si umýt ruce, máš je od prachu. Nebo je to hlína?” Nečeká na odpověď, otočí se na podpatku a zmizí v temnotě chodby, jako by ten rozhovor nikdy nebyl. Zůstanu v pokoji sama, v uších mi hučí krev a v hlavě si pořád přemítám otázku: Co jsem ten večer vzala z Lindina pokoje?
