Serotonin

Kapitola první

Sebastian Washington

Sedící na zemi, pil jsem nějakej z levných energeťáků a netušil co se svým životem. Byla už černočerná noc a já jen koukal na hvězdy. Protože kdybych sklopil pohled musel bych si přiznat, že mi tečou slzy. Nebrečel jsem. Normálně ne, ale teď šlo o moji mámu. 

Okolo mě se rozprostírala temnota, která jak kdyby mi vlezla do hlavy i s tím tisícem náhrobků co se se mnou nepříjemně zatočili, když jsem se zvednul. Měl jsem neskutečnej absťák, kdo by řekl, že ty nikotinový tyčinky s váma můžou udělat takový svinstvo.

Jasně, možná jsem jen nechtěl poslouchat svoje tělo žadonící po spánku. Ale byl to jen absťák. Znovu jsem pohlídl na její jméno. Emily Washington. Rukávem dlouhý mikiny jsem si utřel oči a vyrazil pryč. Už bylo dost hodin a já věděl, že mě doma nečeká nic hezkýho, nic, co by vlastně připomínalo domov. Ta vila plná bezcitu.

Do uší jsem si vrazil sluchátka a automaticky se mi tam pustila písnička. Jen jsem zaúpěl, jelikož tahle píseň ztvárňovala všechno, čím jsem si žil. Hush od Hellyeah, ale stejně jsem se neměl k tomu ji přepnout. Nevěřil jsem v posraný náhody, všechno, co se dělo mělo svůj důvod a já tomu lehce flegmaticky nechával průchod a jen se v tom tiše utápěl. Protože hlasitý utápění bylo stěžování si na svůj posranej život, a to já zásadně nedělal.

Někdo by mohl říct temná hudba, ale pro mě byla adrenalinem, kterej mi sakra scházel v tomhle světě šedi.

„You pray for quiet, inside your head the screams for silence. I remember those days. The teterror that´s the home. The fear that´s in your bones, it just won´t go away.“

Ladně jsem přeskočil zeď hřbitova a dopadl na ještě mokrou zem. Pršelo. A mraka napovídala, tiše šeptala, že ještě bude. Jako by to mohlo jen podpořit tuhle nostalgickou náladu. Rozběhl jsem se, a hudba v mých sluchátkách mi vracela vzpomínky hluboko v mojí hlavě. Pokud jsem je měl vidět, tak jsem je měl vidět. Nechtěl jsem na tom být líp, chtěl jsem to všechno prožít, do posledních detailů týhle nemoci mýho mozku.Já jen kurva chtěl něco cítit.

Ať už to mělo bejt pálení v plicích, ten pocit, co se prodírá hluboko do mýho hrudníku, ten pocit, co slibuje dřívější smrt. Bolest ve stehnech z nekonečnýho běhu, či ta bolest způsobená přímým kontaktem mých kloubů se zdí. Ta slast způsobená rukama někoho jinýho, těla neznámých, který jsem kurva ani znát nechtěl. Kdejakej psychiatr by mi asi předepsal nějakou diagnózu, ale to by museli nějací v mým světě existovat.

Běžel jsem dál a všechno na co jsem se soustředil byl ten text.

„Thrown down onto the bed. And trash until you break your neck. Hell´s where I was born.“

Sídliště plný lidí jako jsem já. Moje máma, moje úžasná máma. Jenže já neměl bejt její syn, neměl jsem dělat nic čím bych jí ublížil, jenže já na to sral. Vysoce a přímě, nechtěla jsem bejt cokoliv dobrýho co ona ve mně mohla vidět.

Běžel jsem ulicema a spěchal jen pro uhnání vlastních dýchacích ústrojí. Nenechte se zmýlit, nebylo to kvůli tomu, že bych spěchal, jen jsem chtěl vědět, že bych mohl usnout. Že by byla možnost, při které bych jen zavřel oči a upadl do sakra dlouhého kómatu.

„Hell´s where I was raised and hell is where where I´m from. And this the hell is where I´ll stay.“

Jen nemyslet, chvilku spát a nemyslet na nic z toho, co jsem mohl být. Obešel jsem to panství zahalený v černý. Kdyby budova mohla vypadat jako moje duše, vybral bych si dům mého strýce. Zvenčí, i přes snažnou potřebu zahradníka to tu pořád vypadalo jako mrtvá krajina. Vždy když se pokusil něco zasadit nevydrželo to ani dva týdny.

„If this reminds you of home, you better know you´re not alone. Hold the gun up to my head. I´ll put the trigger on myself…“

Zahrada, co by tu mohla být, by definitivně pozvedla depresivní vzhled domu mého strýce. Jako by půda odpovídala energii, kterou měl její vlastník se odrážela jak vyleštěný zrcadlo. Stejně mrtvá. Něco na mě a bratrovi mé matky bylo podobné. Ale z mého skromného pozorování, ze mě tohle udělali jiní lidé, on se tak už narodil.

I v dětství se nikdy neusmíval, nenašel jsem jedinou fotku, na které by vypadal spokojeně. Možná proto se s matkou nikdy nevídali. Máma byla štěstí, byla nádherná naděje. Zářila jako tisíce hvězd nebo ranní slunce. Její medové vlasy, co jí okolo hlavy vždy dělaly nádhernou svatozář. Vypadala jako víla i když umírala.

Z lehce pootevřených rtů se mi vydral slabý nářek, tak neskutečně moc mi chyběla. Rád jsem sám sebe opíjel realitou, že tu pořád byla, že jsem za ní jen dlouho nebyl, že se už prostě nevídáme, ale že tu je… Opřel jsem se dlaněma do kamenného plotu, co se táhl okolo celého domu jako zlatá klec pro skřivany. Struktura neopracovaného materiálu se mi zabořila do dlaní, snažil jsem se popadnout dech z toho běhu, ale plíce se mi stahovaly a nechtěly do sebe pustit jakýkoliv vzduch.

„Není tu a už nikdy nebude.“ Ozývalo se v mojí hlavě pořád a pořád dokola.

Moje psychika si se mnou ráda hrála, myslím si, že toho nahoře ať už tam seděl kdokoliv bavilo pozorovat, jak se lidský životy hroutí.

V kapse jsem našel klíče a vešel zadním vchodem. Tmavé dřevěné dveře. Vklouznul jsem dovnitř a doufal, že strýce nevzbudím. Nebyla by to tak úplně příjemná realita. Vyzul jsem se z plátěných bot, které jsem nosil jen tak na poflakování. Už se tak trochu rozpadaly, ale neměl jsem se k tomu je vyhodit.

Prošel jsem potemnělou chodbou do kuchyně a vyndal si jedno sluchátko, kamenná podlaha mě studila i přes ponožky a jako by mi lezla od nohou až nahoru k temeni hlavy, na kterém se mi postavily vlasy.

Měl jsem hlad, ale věděl jsem, že mám jen odměřenej čas, po kterej tady můžu pochodovat. A začít tu něco připravovat by byla jasná smrt. Tak jsem jen potichu vyndal sklenici a natočil jsem si z kohoutku vodu, kterou jsem na ex vypil. Nechal jsem ji stát na ostrůvku uprostřed kuchyně a prošel druhým vchodem z kuchyně do chodby, na které už byl koberec, který tišil všechny moje kroky. A vydal jsem se po schodech nahoru do patra, kde už jsem si dovolil vydechnout.

Nebylo to tak, že bych se strýce bál, jen jsem se snažně pokoušel vyhnout jakémukoliv střetnutí nebo nedej bože konverzace. Nastavil mi jistý pravidla, který jsem snad v jeho očích dodržoval. Ne, nedodržoval jsem je, ale dokud to tak jen minimálně vypadalo, byl jsem spokojenej.

Jako první jsem navštívil koupelnu, ve které jsem se sám sebe málem lekl. Vypadal jsem jako sama smrt, pobledlá pokožka, kruhy pod očima a černé vlasy rozházené sem a tam. Zapřel jsem se rukama o pult s umyvadlem a hledal na sobě známky své matky. Čas od času jsem to dělával, jen abych se přesvědčil, že v mojí tváři není bohužel nic, co by mi jí připomínalo.

Byl jsem doslovná kopie mého otce, kterého jsem nikdy nepotkal, máma měla jen jednu fotku s ním, kterou jsem našel založenou v její oblíbené knížce. Petr a Lucie. Bylo to poprvé co jsem ho viděl, máma o něm nikdy nemluvila, ale bylo to, jak kdybych se koukal do zrcadla, hned mi došlo, kdo to je. Složil jsem ji do kapsy a začal prohrabávat další knížky, jelikož původně jsem hledal peníze. Čím dýl jsem hledal, tím víc nasranej jsem byl. Proč tu kurva není s náma? Proč mi nedá přes držku jen aby mě srovnal v tom, co zrovna dělám? Vyházel jsem mámě celou její knihovnu, jen abych našel to, co jsem hledal. Pak jsem se sebral, tu noc jsem odešel a domů jsem přišel až za dva dny.

Byly to její peníze. Já jí je sebral a nikdy se neomluvil. Všechny mi proletěly nosem jako nic a zanechaly jen necitlivá rána.

Znova jsem na sebe zamrkal do zrcadla, jen abych se vrátil do přítomnosti. Ale před očima se mi míhali všechny věci jako kino. Pořád dokola, opláchl jsem si obličej a serval ze sebe triko, které bylo stejnak pořád navlhlé od předchozího deště. Sesunul jsem se po skřínce naproti umyvadlu a z kapsy vytáhl peněženku, ve které byla složená ona fotografie. Máma a její medové vlasy, které jí krásně doplňovali hnědá očka, za to ten muž vedle ní, kterému bych měl říkat táta měl černo černé havraní vlasy o něco delší, než mám já a ledově modré oči. Byli ozáření díky blesku z fotoaparátu, každej měl v ruce červenej kelímek, za nima to vypadalo jako pouť. Jelikož za jejich zády zářily ze tmy různobarevné diody. Mámě nad hlavou svítila lehce oranžovo žlutá barva a už jen díky tomu faktu vypadala víc jako anděl.Fotku jsem si přiložil k hrudníku a hlavu zaklonil tak, že se můj zrak upínal ke stropu.

Hlavou mi prolítla strýcova slova o tom, ať zítra nezaspím, že je důležitý abych přišel včas do školy, že první dojem je všechno. Jenže to už se mi oči samovolně zavíraly a já neměl sílu na to jít do pokoje.

Stál jsem znovu na hřbitově, okolo mě lítaly světlušky a bylo mi teplo. To teplo co jde cítit jen ve vnitru, když někoho milujete. Ta hřejivá jistota, nic nepotřebujete, nikde na dohled není nebezpečí, co by vás mohlo ohrozit.

Jako v ozvěnách jsem slyšel hrát klavír. Potichu vyhrával, jednotlivé tóniny. Nahlížel jsem do jakési prapodivně krásné euforie. Necítil jsem vlastně žádnou úzkost, se kterou jsem se pravidelně setkával. Po kůži, obličeji, pažích se mi rozléval klid. A klavír hrál dál.

Natáhl jsem zemitou vůni nosem a otočil se. Dvě řady hrobů dál stála fosforeskující postava. Neděsila mě, chtěl jsem ji poznat. Obešel jsem hroby, abych ji viděl z profilu. Zatím si mě nevšimla, a já měl možnost ji pozorovat. Dlouhé bílé vlasy se jí motaly okolo obličeje jako by je nějaké éterické síly povznášely. Bílé prameny se vznášely a proplétaly dohromady, popíraly s tou největší lehkostí jakékoliv zákony gravitace.

Okolo jejích bosých nohou se ochomýtala černá kočka, jejíž oranžové oči mě zaznamenaly dřív než ta bílá dívka. To černé stvoření se ke mně vydalo a tím upozornilo na skutečnost, že jsem narušil jejich tichou chvilku. Pohledem následovala kočičí kroky a sjela mě zkoumavým zrakem od černých plátěnek až po moje oči kde se zastavily i ty její.

Pootevřela ústa a údivem se ani nepohla. “Počkej, nechtěl jsem...” zamumlal jsem a natáhl k ní ruku.

“Ty mě vidíš?” zašeptala, ale já ji slyšel. Slyšel jsem každý její nádech i tlukot srdce. Rozešel jsem se k ní, chtěl jsem ji chytit za ruku, aby nevypadala tak smutně. Ona se nepohla z místa, jako socha s doširoka otevřenýma očima na mě vyděšeně koukala. “Nemusíš se bát, neublížím ti.” zamumlal jsem, když už jsem stál jen pár centimetrů od ní. Vzhlížela na mě, jelikož jsem ji o hlavu převyšoval, byla tak drobná.

“Neměl bys mě vidět Bastiene.” zamumlala a přitiskla mi svůj palec mezi obočí. A já věděl, že je to konec toho klidu uvnitř mě. “Prosím, já nechci.” sesunul jsem se na kolena a moje tělo začínala znovu ochromovat panika. Ona stále držela svůj palec na mém čele a klekla si též. “Dobrou noc.”

Do snu se mi začínala zarývat až moc reálná melodie a já se s cuknutím probral na koupelnové zemi. Krkem mi projela ostrá bolest a vyštrachal jsem vyzvánějící mobil z kapsy, který řval jak na lesy. Vypnul jsem budíka, kterého jsem si velice oprávněně nastavil včera před odchodem k mámě. Stoupnul jsem si na nohy, které jsem měl ztuhlé z oné pozice, ve které jsem usnul. Když jsem se postavil, jako první mě přivítal můj přinasraný obličej. Projel jsem si rukama vlasy, abych je dostal do nějakého přijatelného stavu.

Ze země jsem sebral triko, které jsem tu včera odhodil. Momentálně smrdělo jako rozkládající se tělo nějakého nebožtíka. Vrazil jsem ho do koše na prádlo a vešel do svého pokoje, který byl hned naproti přes chodbu.

Pokoj v druhém patře, první dveře z leva. S jedinečným výhledem na tu pustinu, která měla být zahradou. Větší okno, a pod ním dlouhý dřevěný psací stůl, ještě jsem ho nepokřtil, ale už teď jsem se těšil, až si na něm smotnu brko. Postel, která nikdy nebyla ustlaná a šatník, jehož dveře prostě nešly zavřít. Nad postelí mi vysel jeden plakát skupiny My Chemical Romance, a to bylo pro výzdobu naprosto všechno. Z nějakého důvodu jsem se to tady bál zařídit, tak jak by se mi to líbilo. Protože kdyby se mi tu líbilo, chtěl bych tu zůstávat. A to já nechci.

Navlíkl jsem na sebe čistý triko a kopnul do oněch dveří od skříně. Rukama jsem si projel vlasy a promnul jsem si ztuhlej krk. ,,Spát v koupelně je pěkně zasranej nápad.” odfrkl jsem si sám nad sebou. Seběhl jsem schody s batohem přes rameno a skatem v ruce.

,,Dobré ráno, Bastiene!” zavolala na mě Carla, strýcova služebnice. Neměl jsem k ní zatím žádnou vazbu a pochybuji, že si k ní nějaký pouto vybuduji. Mávnul jsem k ní rukou a i přesto, že na mě mávala papírovým sáčkem, ve kterém se pravděpodobně nacházela moje svačina, jsem si strčil do uší sluchátka a ohulil tam pecku od 10 years s názvem Novacaine.

“With dirt on your knees and blood in your teeth. You want life to lead you to believe in something.”

Novacaine, znáte ten pocit, když vám mají vrtat zub? Novacaine jinak Prokain je látka, droga, která vás ušetří bolesti. V tomhle městě je zubař, o kterým se říká, že zuby neumrtvuje, rád se ve vaší puse rýpe tak, abyste to všecho cejtili. Donald Warwick, zubařská kapacita, strašidelný muž, můj zkurvenej strýc.

Častoval jsem ho tolika názvy, že by si to snad ani nezasloužil kulišák jeden.

Seběhl jsem schody, co vedly od hlavních dveří před vilu. Otočil jsem se na dům, co se nade mnou děsivě nakláněl a pro vlastní potěšení jsem mu ukázal prostředníčky. Oba dva, vztyčený s jasnou zprávou.

Přichází to, cejtil jsem to v sobě. Otočil jsem se zády a pohlídl na ulici před sebou. Naskočil jsem na skate a nechal se unášet tou nadpozemskou hudbou a větrem zářijovýho rána.

,,Super novacaine. You’re dead as dead can be. You won’t feel a thing. Analysed and diagnosed, over exposed to the undertow. You’ll never know it’s coming. Oh oh, the numbing.”

Ale na jedno se se mnou strýc mohl těšit, nikdy nevěděl, co přijde. Dost možná proto, že já taky ne.