Čtyři rány roku

Přetáhla jsem si velkou měkkou šálu přes hlavu. Listopadový vítr se mi vkrádal pod oblečení a po těle mi přeběhla husí kůže. Seděla jsem na malém balkonu bytu v osmém patře.

Měla jsem odtud dokonalý výhled na park a řeku za ním. Milovala jsem podzim. Vlastně všechna roční období, ale podzim vedl. Byla jsem v té zvláštní melancholické náladě, kdy člověk jen sedí, dívá se a nechává myšlenky plynout. Z rozjímání mě vytrhlo až zvonění mobilu.

Podívala jsem se na displej. Anička. Povzdychla jsem si a přijala hovor.

„Ahoj, Any, jak se máš?” Usmála jsem se, pohledem stále přilepená k pestrobarevnému listí, které ve velkých hromadách čekalo na děti nebo psy.

Místo odpovědi se ozval pláč. U ní nic neobvyklého. Naše malá plačka, jak říkal táta. Nechala jsem ji. Mlčela jsem, upíjela kakao a opřela si hlavu o opěradlo židle. Nad sebou jsem sledovala šedé mraky, jak se ženou oblohou.

„Marek.”

Stačilo jedno slovo. Bylo to jméno jejího kluka. Už nějakou dobu jsem cítila, že mezi nimi něco nehraje, takže jsem znovu nic neříkala.

„Nechal mě. Přišla jsem domů a měl sbalené všechny věci, Emo. Já to bez něj nezvládnu. Prosím tě... můžu přijet?”

Takže intuice nelhala. Marek zmizel. A Anička se sesypala.

„Emo? Posloucháš mě?” Její roztřesený hlas mě vrátil zpátky.

„Jo, slyším tě. Vezmi si kapesníky... a víno.” Hovor jsem ukončila.

Věděla jsem, že tohle přijde. Nebylo to poprvé, co ji budu lepit dohromady. Byla to moje malá sestra. Emocionální umělkyně, kterou dokázalo rozhodit plačící dítě v kočárku nebo vyjící pes před obchodem.

Byly jsme úplně jiné.

Anička odjakživa chtěla zpívat, hrát v divadle, psát... možná i malovat. Hlavně něco cítit a tvořit.

Já nic z toho.

Ambice mě nikdy moc nebraly. Netoužila jsem zachraňovat svět ani ho zlepšovat. Stejně tak jsem se nikdy neviděla jako manželka nebo matka. Brala jsem věci tak, jak přicházely, a zbytečně je nerozpitvávala.

Vztahů jsem měla dost. Po mámě jsem zdědila společenskou povahu, ale zamilovanost u mě vždycky přišla a zase odešla. Žádný z těch kluků nezůstal.

Tedy... kromě jedné výjimky.

První velká láska ještě před maturitou. Jenže i tu nakonec odvál čas a zůstaly po ní jen hezké vzpomínky.

Moje vztahy končily tiše. Žádné velké hádky, žádná dramata. Jen moment, kdy jsem si uvědomila, že to nikam nevede. Pár měsíců bláznivého štěstí. Pak pár týdnů prázdna. A nakonec návrat do klidné samoty, kterou jsem vlastně měla ráda.

Tenhle cyklus se opakoval pořád dokola.

Žila jsem sama už od prvního zaměstnání, takže jsem si zvykla nechat věci plynout. Bylo mi šestadvacet... a možná jsem někde hluboko začínala čekat na „toho pravého”.

I když jsem si nebyla jistá, co bych dělala, kdyby se opravdu objevil.

„Jsem kráva. Ségra, já jsem taková blbka.”

Anička seděla v druhém křesílku po mé pravici a na malý stolek zavěšený na zábradlí postavila láhev červeného vína. Když jsem se na ni podívala, měla nos i oči rudé skoro stejně jako obsah lahve. Hned jsem ji otevřela a nalila nám.

„Nejsi,” zamumlala jsem.

Rozbrečela se znovu. Ramena se jí třásla a bylo jasné, že teď nemá cenu nic vysvětlovat. Položila jsem jí ruku na nohu a počkala, až první vlna odezní.

„Všechno přebolí, vždyť to víš.” Ani tentokrát jsem se na ni nepodívala. Radši jsem sledovala psy, jak se honí v listí. Popotáhla a hlasitě se vysmrkala.

„Já měla pocit, že se něco děje... ale říkala jsem si, že jen přeháním. Emo... on měl druhou skoro rok. Chápeš to? Jak takhle mohl žít?” Hlas se jí zlomil.

„A já před pár měsíci přestala brát prášky...” Znovu se rozplakala.

Mimoděk jsem si představila, co by se stalo, kdyby otěhotněla. Nepříjemný obraz. Instinktivně jsem se otřásla. Anička si utřela nos a podívala se na mě.

„Taky sis to představila, že jo? Já jo. A hned jsem šla zvracet. Takovej hajzl... já tomu nerozumím.” Dolila jsem nám a skleničku jí dala do ruky.

„Any... teď mě asi pošleš do háje, ale jednou budeš ráda, že zmizel.” Povzbudivě jsem ji plácla do zad. Rozkašlala se, málem tu skleničku vylila.

„Dík, ségra. Přesně tohle jsem potřebovala slyšet,” procedila ironicky. „Co budu dělat sama v bytě? Já nikdy nebyla sama! Pronajmu ho... vrátím se k našim. Sama bydlet nechci.” Pila víno tempem, které nevěstilo nic dobrého.

Zvedla jsem se a opřela se o zábradlí.

„Hele, oblíkni se. Půjdeme mezi lidi. Tady k parku je klub, dáme svařák, pustí hudbu... je pátek, určitě tam někdo hraje.” Nečekala jsem na odpověď a zamířila do ložnice.

Když jsem si nanášela řasenku, došla za mnou. Šla trochu nejistě, ale oči už jí zase svítily.

„Emo... necháš mě dneska přespat? Prosím.” Sepnula ruce a nasadila výraz, který by obměkčil i sochu.

Protočila jsem oči.

„No jasně. Ale na gauči. A sama. Žádný náhodný úlovky, jo? Fakt nestojím o to poslouchat tvoje noční výkony.” Na vteřinu se zarazila. Pak jsme obě vybuchly smíchy.