Chapter 1 Růžové boty
Osmnáctiletá dívka se chtěla tiše vyplížit z domu, ale nečekala, že její matka nebyla vzhůru.
,,Vážně?" vrtěla matka hlavou. ,,Za chvíli jsou tři hodiny ráno a ty chceš jí ven?"
,,Mami, už mi je osmnáct," řekla otráveně.,,Ale pořád žiješ pod mojí střechou," připomněla jí. ,,Číslo osmnáct z tebe nedělá dospělou."
,,Ale zákon to vidí jinak," ušklíbla se na svojí matku.
,,Jak myslíš," vzdala se a chtěla odejít, když v tom její pohled spočinul dolů. V očích měla strach.
,,Co je?"
,,Doufám, že nechceš jít v tomhle," nevěřícně ukazovala na růžové boty, které měla na sobě.
Něco muselo být špatně. Už hodně dlouho. Růžová barva byla totiž jistou smrtí. Pro všechny, kdo se jen odvážil vzít na sebe jen jediný kousek či růžového lesku na rty.
,,Co je s nimi? Jsou snad prokleté?" žertovala. Ale moc dobře tušila. Matka jí zakazovala nosit její oblíbenou barvu, což jí někdy štvalo. Poslední dobou jí to dohánělo k šílenství mnohem víc než kdy předtím. Takové jsou prostě matky.
Její matka byla asi půl vteřiny ticho a dívala se na ni nepřítomným pohledem.
,,Mami?" snažila se prolomit mlčení. Vždy, když se takhle utišila, nahánělo jí to hrůzu. Sice si zvykla na strašidelné stavy své matky. Ale ona často vypadalo, jako kdyby se jejího těla zmocnila jakási entita zla.
,,Ty boty prokleté nejsou," vydala nakonec ze sebe a hluboce si povzdychla. Konečně začala vnímat. Svůj předtím nepřítomný pohled zaměnila za ustaraný. ,,Přeci víš o té holce, která nosí růžové boty a zabíjí ty, co také nosí růžovou."
Celé město mělo strach. Žádný z rodičů by se neodvážil poslat ven ani své dospělé děti, obzvláště ne v tuto hodinu.
,,Mami, to je stará pověra," obrátila oči v sloup a prsty si začínala masírovat spánky. ,,Chápu tvojí starost, ale víš, co si o tom myslím." Nikdy nebrala slova své matky vážně. Dokonce si i přes její zákaz přivedla černou kočku. Ale kvůli pověrám a duševnímu zdraví milované matky, musela svojí Růženku, tak pojmenovala svojí kočku, darovat do dobrých rukou.
Od té doby, co je otec opustil kvůli nemoci, se její matka psychicky zhroutila.
,,Je to stará pověra," zopakovala a pokrčila rameny. ,,Dvacet let," šeptla a rozhlížel se na všechny strany. Jakoby si myslela, že se vrah schovával přímo v jejich domě. ,,Ale vrátila se." Tentokrát byla celá rozklepaná. ,,Vlastně to nebyla pověra, protože..."
Následně své dceři ukázala dnešní noviny, ve kterých stálo: Růžová holka opět zasáhla: tento týden pět obětí!
,,Nikdy jsem ti to neřekla, ale před dvaceti lety, jsem tu holku potkala, ale přežila jsem. Kvůli ní jsem skončila v psychiatrické léčebně. Teď, když se po dvaceti letech vrátila, nechci, aby se ti stalo to samé."
Teď všechno začalo dávat tak obrovský smysl.
,,To jsem nevěděla," vydechla. ,,Celou dobu jsem myslela, že to bylo kvůli otci."
,,Možná tvůj otec byl mojí kotvou, která chránila mojí duši," nahlas polkla. ,,Takže už chápeš, proč tě prostě nepustím ven?" z očí jí tekly slzy, které si následně utřela rukou.
,,Ale ma..."
,,Žádné ale, mami! I když je ti osmnáct, stejně mě budeš poslouchat!"
,,Fajn!" procedila skrze zuby a s remcáním zamířila do svého pokoje. ,,Ale nebaví mě to poslouchat už několik měsíců!"
Zabouchla dveře a naštvaným krokem došla k oknu: ,,Máš štěstí," zašeptala s chladným pohledem na jinou dívku v růžových šatech, která čekala na autobusové zastávce.
Její oči, které se změnily do hlubokého prázdna, nyní vražedným pohledem analyzovaly další kolemjdoucí, kteří na sebe měli růžovou.
Všichni dnes měli štěstí. Že příští krvavý článek nebude o nich.
