Úvod
Bloudíc lesem hledala vytoužený klid, avšak v dáli se objevilo světlo baterky. Věděla, že muž, který ji stále sledoval, neotálel a vrhnul se za ní do hustého porostu.
Musela se někde skrýt. V dáli zahlédla kouř, který ji naváděl do bezpečí. Nemohla odolat představě útěku od strašného pekla, jež zažívala poslední dva měsíce. Avšak netušila, že skočí z bláta do louže. Uvnitř chatrče nikdo nebyl, a tak zasedla na první židli blízko stolu. Na něm ležela zvláštní kniha, a když ji otevřela, spatřila jednotlivá slova. Nebyla to slova, která znala, spíše jí připadala jako jména. Začala prstem přejíždět po jednotlivých řádcích napsaných rudým inkoustem.
Jen některá jména zvládla přečíst. Ta, která byla jako poslední zapsaná. Když její černý nehet přejel přes poslední jméno na zažloutlém papíře, dveře za ní bouchly. Byla v pasti. Neodvažovala se ani otočit, mohla si jen domýšlet, kdo právě stojí pár centimetrů od jejích zad. Když její pohled zabloudil zpět k papíru, zjistila, že v knize přibylo další jméno. To její. Žena, jež knihu vlastnila, všechny příchozí zapsala, čímž je proklela ke splnění celoroční psací výzvy. Bez dvanácti napsaných povídek nemohou opustit její příbytek.
Jména dále přibývala, avšak děvče již bylo ponořeno do výzvy, jako kdyby bylo omámené. Čekalo na povel, kdy může začít.
