Kovbojka

Po příchodu domů jsem se svalila na postel. Dnes už nikam nejdu! slibovala jsem si v duchu. Poslední dva týdne pro mě byly extrémně náročné a ani nevím, proč. Vždyť byly úplně stejné, jako ostatní, akorát na konci toho druhého jsem dostala od paní profesorky papír, na němž byl krásně vidět můj celoroční výkon.

Abych se přiznala, tak jsem se nejdříve té dobré z fyziky divila. Většinou celou hodinu prospím s otevřenýma očima nebo jen hledím z okna. A co se zkoušení z mého snad nejméně oblíbeného předmětu týče, tak lepší známku, než čtyři jsem nikdy nedostala. A to je možná důvod, proč to máma už poslední půlrok přestala řešit. Dřív málem omdlívala, když jsem domů donesla čtyřku nebo pětku. Teď jí ale došlo, že se asi nezměním a fyzikář jakbysmet.

Jediné, co mě v tuto chvíli zajímalo byly dva měsíce odpočinku přede mnou. Jen jsem se tak dívala na strop, jako by byl něčím zajímavým, a přemýšlela, co budu přes léto dělat. Samozřejmě, že mám v plánu zajít si na koupaliště, protože doma bazén nemáme. Proto se každé prázdniny necachtám ve vodě, nýbrž jen sedím v pokoji, okno dokořán a ventilátor na nejvyšší možný výkon.

Kromě koupání se bych určitě chtěla někam do přírody a jít fotit. Zrcadlovka uložená ve skříňce u okna se na svět nepodívala už od Vánoc. Tehdy napadl nějaký sníh a já využila příležitosti a běhala jsem po okolí a cvakala jednu fotku za druhou. Večer byl mým hlavním motivem krásně ozdobený, do modro-stříbrna laděný stromeček a rodina, která byla alespoň jeden den v roce pohromadě. Když jsou rodiče rozvedení a vy žijete jenom s mámou, je pro vás velkým potěšením vidět všechny své blízké na jednom místě a popovídat si s nimi.

Jak jsem, tak nehybně ležela s rukama za hlavou a přemýšlela o prázdninách, zabrněl mi mobil. Levou ruku jsem líně vyprostila zpod mé hlavy a nasměrovala ji ke kapse mých světlých džín. Jedním ťuknutím palce na displej se obrazovka rozsvítila.

Rachel: Čaues! Nezajdem někam? ;)

Jade: Co by sis představovala? Kavárna, park…

Po nápisu zobrazeno se u profilové fotky Rachel, mé nejlepší kamarádky, objevila bublinka a v ní tři „poskakující“ tečky.

Rachel: Spíš kavárnu.

Sama pro sebe jsem se usmála. Sice jsem původně neměla v plánu nikam chodit, ale s Rachel se teď dva měsíce neuvidíme, takže by bylo dobré se s ní ještě vidět.

Jade: Green Alley, jako vždy?

Rachel: Jako vždy :D

Jade: V kolik tam mám být?

Rachel: Nevím, kolik je, devět? Na půl desátou, však to nemáš zas tak daleko.

Jade: Tobě se to řekne! Ne všichni mají rádi chození :D

Rachel si mou zprávu jen zobrazila a dál už neodepisovala.

„No nic Jade,“ řekla jsem se sama pro sebe a zvedla se do sedu. „Je na čase zvednout svůj líný zadek a vyrazit.“

✩✩✩

Na náměstí bylo jako vždy spoustu lidí. Někteří seděli na lavičkách, jiní telefonovali a jak nedávali pozor, tak vráželi do ostatních. Já jsem se snažila dávat si pozor, proto jsem se neustále rozhlížela na všechny strany a proplétala se davem k mi už hodně dobře známému stromořadí hned na druhém konci náměstí.

Ještě před tím, než jsem došla k jednomu z těch javorů se ozvalo zběsilé zvonění. Rychle jsem se ohlédla směrem, odkud zvuk přicházel, a tak tak uhnula projíždějícímu cyklistovi. Ještě jsem se za ním ohlédla a pak se zaměřila na budovu přede mnou.

Veliké okno, díky němuž jsem mohla odhadnout, kolik je asi v kavárně lidí a venkovní posezení na větší vyvýšené terase, jež byla obehnána dřevěným plotem ozdobeným několika truhlíky s květinami uvnitř.

Hned, co jsem vyšla ty tři dřevěné schodky a dostala se na terasu, někdo na mě zavolal:

„Jade, tady!“ Rachel. Seděla u stolku hned při plotu a mávala na mě.

Usmála jsem se a vydala se jejím směrem. „Tak dneska venku, jo?“ Odložila jsem si batoh k noze stolku a odsunula židli, abych se mohla posadit.

„Je pěkně,“ odpověděla kamarádka a podala mi nápojový lístek. „Zvu tě. Co si dáš?“

Trochu jsem se přisunula ke stolu, protože se znám a moc dobře vím, že jsem takové prasátko, co je schopné na sebe cokoliv vylít. „Ukaž, co nabízí,“ natáhla jsem se po tom plastovém kousku s obrázky kafé a dalších jiných nápojů.

„Co máma a známky?“ vyzvídala Rachel.

Zvedla jsem oči od nápojového menu. „Ještě není doma. Dneska přijede až kolem čtvrté, půl páté. Ale abych se přiznala, tak jsem na její reakci dost zvědavá.“

Koutkem oka jsem zahlédla, jak přikyvuje. „Naši si z toho nic nedělali. I tak jsem na sebe celkem pyšná,“ opřela se o opěradlo židle.

„Proč?“ Odložila jsem nápojový lístek do středu stolku. „Jsi snad lepší než brácha?“

„To si piš!“ zakřenila se, „i přes ty dvě trojky jsem ho trumfla.“

„Co si dáte, holky?“ Zároveň jsme se podívaly na menší tmavovlasou slečnu stojící u našeho stolu. Z kapsy své černé sukně, jež byla nedílnou součástí číšnické uniformy této kavárny, vytáhla malý zápisníček a propisku.

„Já si dám Mochito, co ty, Jade?“ Rachel na mě vrhla tázavý pohled.

„Taky,“ odpověděla jsem.

„Takže dvě Mochita?“ Zastrčila propisku zpět do kapsy.

Přikývly jsme a pak jen sledovaly, jak číšnice odchází. Rachel pak odněkud vytáhla mobil a chvíli v něm něco hledala. „Dívej, kam pojedeme s Austinem na prázdniny,“ řekl, načež se natáhla přes stůl a podala mi telefon.

Otočila jsem displej k sobě a trochu ho musela zakrýt rukou, abych vůbec něco viděla. To, že máme stolek pod slunečníkem bohužel neznamená, že tu nesvítí sluníčko.

„Hm, to vypadá hodně dobře.“ Konečně, když přes slunce plul veliký mrak, jsem viděla fotku na kamarádčině mobilu. Jednalo se o velikou budovu s bílou fasádou a nápisem Hotel Quartz.

„Čtyř a půl hvězdičkový,“ poznamenala Rachel, „se třemi bazény, vířivkou a saunou uvnitř. Ale…když budeme u moře, asi ty bazény nevyužijeme.“

„Jedete k moři?“ Podávala jsem jí zpátky mobil.

„Jo. Ani nevíš, jak se těším!“ vypískla a pak si převzala mobil. Mezitím nám stihla ta milá slečně položit na stůl dvě půl litrové sklenice s brčky a plavoucí mátou uvnitř.

„To ti věřím,“ pokusila jsem se o úsměv, i když jsem moc dobře věděla, že tak super prázdniny, jaké zažije Rachel mít nebudu, „taky bych chtěla k moři. To určitě všichni.“

„Máma bude ráda, když vypadneme,“ uchechtla se Rachel a usrkla si Mochita. „Mimochodem,“ podívala se na mě tázavým pohledem, „kam jedeš ty?“

„No, to je složité.“ Uhnula jsem pohledem k náměstí. Ve skutečnosti jsme měly s mámou v plánu podívat se na chatu, ale nakonec z toho sešlo, protože mámě přibylo spoustu práce. Ono, když máte za rodiče zvěrolékaře, tak nemůžete čekat, že si ze dne na den vezme volno. „Asi to vypadá tak, že zůstanu doma na zadku,“ odpověděla jsem po chvíli ticha, kdy se na mě má kamarádka dívala trochu podezíravě, „za mámou poslední dobou chodí víc a víc lidí. Bude to asi tím horkem, na některá zvířata to nepůsobí moc dobře. A ve skutečnosti si někdy myslím, že za to můžou spíš ti jejích rádoby páníčci.“

„Hm, to je taky fakt. Nechávají psy v autě, mezitím co si jdou milostivě nakoupit a chudáčci chlupatí se tam upečou.“ Rachel se zadívala na nebe. „My třeba naši Roxy na nákupy ani nebereme. Vždycky s ní někdo zůstává doma a hlídá ji.“

Natáhla jsem se po sklenici. „To děláte dobře,“ řekla jsem a napila se. „Někteří lidi si prostě domácí zvíře nezaslouží, co si budeme.“

Odpovědí bylo jen zamručení.

„A co vlastně ty a kluci?“ snažila jsem se změnit téma.

Rachel zvedla oči od mobilu, který si ani ne před půl minutou vytáhla. „Nic moc, jako vždy.“ Chvíli komusi odepisovala, protože se jí prsty, s na světle růžovo nalakovanými nehty, po obrazovce jen míhaly. „Ale začínám mít pocit, že po mě jede James,“ dodala po chvíli, načež si odložila mobil na stůl před sebe, displejem dolů.

Zrovna jsem měla v puse brčko, tak jsem jenom překvapeně zvedla obočí. „A jaks na to došla?“ vypadlo ze mě, když jsem odkládala sklenku.

„Mám prostě takové divné tušení. Poslední dobou mi nějak moc píše a posílá mi srdíčka. Dokonce se mu začaly líbit i fotky na Instagramu…“ Znovu zvedla mobil a chvilku se do něj zahleděla. „Podívej,“ natáhla se přes stůl.

„Uživateli Jamieee54 se líbí Vaše fotka,“ četla jsem nahlas. „To jako tak najednou?“ Celkem jsem se tomu divila, protože James se vždycky bavil jenom s kluky. Holky potřeboval jen na domácí úkoly, které si nedělal. Ostatně, jako většina mé divné třídy.

„Já nevím, co to do něho vjelo.“ Rachel pokrčila rameny a vzala si do ruky svou skleničku. „Ale nebráním se mu. Je celkem hezký.“ Hned na to se napila.

„James?!“ málem jsem vyprskla smíchy, ale udržela jsem se. „Co vy všechny na něm vidíte? Je úplně stejný jako Matthew nebo David, stejný idiot.“

„Idiot může být,“ brunetka naproti se šibalsky usmála, „ale je hezký.“

„Není.“

„Ale je, jenom ty jsi nějaká moc fajnová.“

Zasmála jsem se: „Já, že jsem fajnová?! Tak teda promiň,“ zvedla jsem ruce v obranném gestu, „ale nemohu za to, že jsem vybíravá. Já nejsem ten typ holky, co se zakouká do každého druhého, kterého potká v obchoďáku.“

Rachel najednou úsměv ochabl, založila si ruce na hrudi a opřela se o opěradlo židle. „A tím chceš říct jako co?“ Trochu se zamračila.

„Nic?“ snažila jsem se z toho vyvléct. „Jenom, že každý má jiný vkus.“ Do úst jsem vzala brčko a při tom sledovala svou kamarádku.

Rachelin zamračený pohled se postupně vytratil a ona sama se začínala šklebit, jak zadržovala přicházející smích.

„Čemu se tlemíš?“

„Tobě,“ řekla to tak rychle. Pak se už neudržela a rozesmála se na celé kolo. Všichni ostatní hosté kavárny se na nás otáčeli a mně bylo v ten moment tak strašně trapně. Proto jsem se na židli sesunula o něco málo níž a střelila po Rachel naštvaný pohled. „Kdyby ses viděla,“ pomalu se uklidňovala a hřbetem ruky si otřela slzičku, která jí při smíchu vhrkla do koutku oka.

Já jsem její záchvat ale vůbec nechápala. „Proč bych se měla vidět?“

„Panebože,“ rozhodila kolem sebe rukama, „skočilas mi na to! Myslelas, že jsem naštvaná.“

„Tak, když ses tak tvářila…Co jsem si sakra měla myslet?“

„Už to neřeš. Mě spíš rozesmál ten tvůj nechápavý obličej a to, jak ses z toho snažila vyvléct, abys mě nenaštvala ještě víc, protože sama víš, že to není dobré…“ znovu se začínala smát, ale tentokrát ne tak moc.

„Jo, takže ty sis řekla, že si ze mě budeš dneska střílet.“

„No? Asi?“ Rachel se tvářila stále pobaveně.

Taky jsem se usmála a mávla nad tím vším ledabyle rukou: „Už to nech být. Spíš mi řekni, jak se mají vaši a co vlastně dělá brácha. Dneska na ně ještě nepadla řeč.“

„Jó, naši…“ napila se, „ti už ví, že časy, kdy jsem jim na základní škole nosila domů jedničky nebo dvojky jsou dávno pryč.“

„I přesto vám s Austinem zařídili skvělé prázdniny,“ doplnila jsem ji.

Uchechtla se: „Oni se nás chtějí jenom zbavit.“

Zasmála jsem se a usrkla si Mochita.

S Rachel jsme si povídaly ještě další hodinku. Pak přišlo na řadu loučení, při němž jsme se poobjímaly a popřály si hezké léto. Následně jsme se rozešly, každá na jinou stranu města.

Cestou domů jsem se ještě stihla stavit v obchodě pro (takové ty papírky do polaroidu). Při vycházení z budovy jsem je držela v rukou a dívala se na ně. Jak jsem mířila k parku, přemítala jsem, jestli vůbec budu něco fotit. Kord na polaroid, s nímž je fotografování o hodně dražší než s normální zrcadlovkou. Zase to má výhodu, že si nemusíte chodit fotky vyvolávat. Dostanete od toho přístroje bílý papírek, se kterým jen zatřepete a fotka je na světě!

Loudavým krokem jsem procházela po chodníku mezi stromy a jinou parkovou zelení. Kolem poletovali kosi, sem tam na zemi přistál holub, sezobnul, co se dalo a sotva jsem k němu přišla, byl tentam.

Po chvíli začínaly zpoza stromů vykukovat světlé fasády vysokých bytovek. Zrovna na semaforu blikla zelená, tak jsem k přechodu doběhla, abych ještě stihla přejít na druhou stranu. Naštěstí tu svítí zelná poměrně dlouho, takže jsem to bez problémů stihla.

Prošla jsem kolem jednoho činžáku a zahnula za roh na užší chodníček vedoucí mezi dvěma živými ploty, které nesměly chybět u žádného paneláku na sídlišti. Tuto cestičku jsem používala, když se mi nechtělo obcházet celé sídliště. Komu se taky chtělo? A když mám možnost si cestu domů ještě o něco zkrátit, tak proč ji nevyužít?

Volnou rukou jsem zatlačila na pravé křídlo vstupních dveří a vešla dovnitř. Než jsem došla ke schodišti, vytáhla jsem si z kapsy klíče od bytu, abych je pak nemusela složitě hledat. Musela jsem vyjít do čtvrtého patra po svých, protože výtah byl – jako každý druhý týden – opět porouchaný. Museli byste mít obrovské štěstí, abyste se jím mohli svézt.

Jak jsem, tak mířila ke dveřím od našeho bytu, přemýšlela jsem, jak to asi řeší lidi, co bydlí až v osmém, a tedy zároveň i posledním, patře.

Hned, co jsem se dostala dovnitř a zamknula za sebou, zamířila jsem do svého pokoje. Tam jsem odhodila jsem batoh do levého rohu místnosti, přesněji hned za dveře. Posadila jsem se k psacímu stolu a otočila list kalendáře.

Tak Jade, řekla jsem si v duchu při pohledu na číslo 1 a nápis Červenec nad ním, ty nejnudnější prázdniny mohou začít.