-1-
Nohy volně natažené, dlaně položené na kolenou, tmavé vlasy splývající na ramenou, hlava opřena o okno auta a šedé oči zaplněné slzami sledující dáli .
Míhající se krajina, jakoby dnes sdílela mou náladu, jenž bolestivě obepíná mé tělo už několik týdnů. Mezitím co na okna padají kapky deště , jenž mírní mou psychickou bolest, já se snažím vypnout mysl.
Říkám si, že jsem letos ten podzim nějak zaspala... No, taky aby ne. Já ho totiž proležela ve špitále se zlomenou nohou, žebry a s otřesem mozku. Kdo by řekl, že se člověk musí dávat tak dlouho do kupy? V nemocnici jsem trčela dva měsíce a poté jsem byla měsíc u psychiatra. Řeknu vám, ale že psychická léčba je mnohem obtížnější, než ta fyzická. Když ztratíte několik blízkých lidí... Vlastně polovinu rodiny,tak se po většinu z těch depresí nedostanete 100%, vždy bude citlivé místo, které vás bude až do konce života bolet, protože bez těch lidí už nikdy nebudete sami sebou, nikdy nebudete v celku úplní... VŽDY vám bude něco, nebo někdo scházet.
Právě sedím v nákladním autě stěhováků vedle mého táty, který si čte knížku. Na ruce má ještě sádru a jeho krátké hnědo-šedivé vlasy mu splývají do čela.
Táta... Poslední člověk, který mi na světě zbyl...
Stěhujeme se do jednoho malého města v Kanadě . Nevzpomínám si na název, ale vím, že by se dalo přirovnat k venkovu.
Odkoupili jsme tam společně malý Baráček, protože jsme si říkali, že dva potřebujeme více útulnější prostředí, než prostorné.
Momentálně jsme někde v půly cesty a já si dál prohlížím okolní krajinu. Je tu nádherně, i když už stromy byly pohlcené zimním spánkem, hory působily majestátně.
Co by si na tento výhled řekl ?
Pomyslela jsem si a z oka mi stekla slza.
Chybíte mi.
„Avery, zachvíli tam budeme. "řekl po nějaké chvíli řidič, jenž byl můj nejlepší kamarád Evan .
„Dobře..." Nabídl se, že nás odveze do nového města a pomůže nám stěhovat a já jsem za to fakt ráda!!!Byla bych se na něj při odpovědi i podívala, ale představa, že mě někam odveze do cizího města, pak mi pomůže vybalit a potom prostě odjede a já ho možná už nikdy v životě neuvidím mě zdrcovala natolik, že bych se rozplakala.
Po delší chvíli na to jsme vjeli do města, jenž mi mělo nahradit Londýn.
Projeli jsme centrum a pokračovali k druhé straně městečka. Ulice byly jednu dobu plné lidí a v druhou nebylo k zahlédnutí ani živáčka.
Město prakticky působilo na první i druhý pohled nezajímavě,ale jedna budova mě následujících pár vteřin přesvědčila o opaku.
Byla to sice velmi zastaralá, ale majestátní vila. Připadala mi, jak z jiné doby. Omítka na jejich stěnách byla obitá, zažloutlá a po celé délce zarostlá listím a Šlahouny.
„Tati co je to za budovu? " Zeptala jsem se táty, který jí taky zkoumal všemi smysly.
„Nevím broučku, nevšiml jsem si, že by byla zkreslená na městské mapě, ale možná ji jen vyřadili a brzy ji budou bourat. Kdo ví." řekl s lehkou váhou a dal si četl.
Škoda, mohla být využita, jako místní památka, jen by to chtělo trochu oprav.
Vyjeli jsme strmý kopec a zastavili u menšího domku, jenž od začátku srpna patří nám.
Vystoupila jsem z auta a zamířila k hlavnímu vchodu.
Když jsem vstoupila přišlo mi, jako bych zde už někdy stala, jakoby mým tělem už tenhle vzduch proudil.
Místnosti byly prázdné a nábytek, který tu přece jen zůstal... Asi po původních majitelích... byl uschován pod bílým kusem látky.
Vyšla jsem strmé schody do patra a před mou osobou se vyskytly jedny jediné dveře. Vstoupila jsem do chodby s dalšími dveřmi a já pohlédla na strop, v němž se nacházeli dvířka na půdu.
„Avery pojď zpět dolů a pomoz nám vyndat krabice z auta!" zakřičel na mě táta.
„Už jdu! "kříkla jsem nazpět a otočila se zády k chodbě s úmyslem odejít.
Najednou, jakoby za mými zády někdo prosvištěl a já cítila něčí dech za krkem. Nenašla jsem odvahu se otočit ani utéct, ale to co jsem spatřila na zemi mě přimělo se zprudka otočit.
Nikdo tam nestál a já pohlédla opět na zem, kde jsem ještě před chvílí viděla stín dalšího člověka.
Zbláznila jsem se?
Seběhla jsem schody a vydala se na dvůr k autu.
Popadla jsem do ruky dvě krabice a prudce se otočila zpět k budově.
A to vážení byla chyba!
Vrchní krabice mi málem spadla na zem, nebýt Evana, který jí chytil a následně mi z rukou vzal i tu druhou.
„Netahej zbytečně tak těžké krabice. Ublížíš si. " kouknul na mě takovým tím ochranářským pohledem a já si dala v ruce v bok.
„Zvládla bych to i sama." prohlásila jsem, když se za mnou vrátil, aby vzal další krabice.
„Vždyť já to vím. " udělal to svoje gesto určeno jen pro mě. Poškrábal mě na hlavě jako psa, ale od něj mi to nevadí. Byl to můj jediný blízký člověk, co se mnou po té nehodě zůstal a já ho mám za to všechno, co pro mě udělal ráda.
Vzala jsem další krabici do rukou a přenesla ji do budovy.
Po pár minutách jsme měli hotovo a nastala situace, které jsem se od začátku dne bála.
„Díky Evane za pomoc. Někdy se za námi stav... Avery bude ráda. " tu poslední větu táta zašeptal, ale já ji stejnak slyšela.
„Nemáte zač, určitě se v nejbližší době stavím." Podali si s tátou ruku a poté přišla řada na mě. Od příjezdu do města jsem zadržovala slzy, ale teď v tento moment jsem na to už kašlala.
Rozeběhla jsem se mu do náruče a polykala jsem vzlyky.
Evan mě sevřel ve svém objetí a hlavu si zaryl mezi můj krk a rameno.
„ Pssst, Avery bude to dobrý. Neloučíme se napořád, no ne?Slibuji že za tebou přijedu co nejdříve, ani si neuvědomíš, jak rychle to uteče. " odtáhl se ode mě a oběma dlaněmi mě chytl za tváře a sklonil se ke mě, aby viděl do mých oči, ze kterých stále tekly slzy.
Zavřela jsem oči pod jeho dotekem a rukou chytla jeho dlaň na mém líci.
„ Problém je ten, že už teď mi chybíš." Otevřela jsem oči a koukla do těch jeho, které byly už taky plné slz.
Ani jsem se nenadála a byla opět uvězněná v jeho náruči.
Nakonec opravdu musel odjet.
Než nastoupil do auta dal mi pusu na čelo a já mu popřála šťastnou cestu. Slíbil mi, že jak přijede,tak mi napíše, abych měla jistotu že v pořádku přijel domů.
Zamávala jsem na odjíždějící náklaďák a až se mi ztratil z dohledu, vešla jsem do domu.
„Avery, pojď za mnou. " objevil se táta v patře u schodů a já šla za ním.
„Vím, že toho teď bylo a bude na tebe dost a tak ti nechám větší prostor pro sebe. Tvůj pokoj bude tam, kde bývalá půda. Já mám ložnici hned pod tebou. Tvůj a můj pokoj byly společně s kuchyní jediné vybavené místnosti, co jsem zařídil, ještě před nastěhováním, tak se běž vybalit, ano? " objala jsem ho.
„děkuji tati."
Jen na mě kývl a sešel zpět dolů schody do přízemí.
Otočila jsem se ke dvířkám na půdu.
Strop byl dost vysoko na to, abych na ně nedosáhla, ale když jsem si povyskočila, zvládla jsem to. Ze stropu se svezly nově koupené schody.
Vyšla jsem je a má mysl přelstila má očekávání.
Pokoj byl plně vybaven.
Pracovní stůl s židli u kulatého okna. Povlečení na posteli společně s tapetami na stěnách byli ve vzoru květin v odstínu staro-růžové a já byla touto vyzáží naprosto úchvácená.
Na protější stěně od postele vysely poličky plné knih.
S pusou otevřenou do kořán jsem se otočila kolem své vlastní osy a s dojetím v očích jsem tvrdě dopadla do měkké postele.
Mé myšlenky výřily vzduchem. Tak tohle je od teď můj nový domov.
