Žádné miminko nechci (czech)

Vždycky jsme byli jen já, maminka a tatínek. Tak to prostě bylo. Naše velká trojka, kterou občas navštívila babička s nekonečným množství vrásek, který jsem strašně rád počítal, a děda s jeho neuvěřitelnýma historkama, kterejma jsem se pak mohl chlubit ve škole a kluci nestačili zírat.

Jenže teďka maminka s tatínkem přišli s tou příšernou novinou.

„Budeme mít děťátko!“

Ta věta mě nijak zvlášť nepotěšila. Spíš naopak. Copak jsem jim nestačil já? To potřebovali další? Od svého kamaráda Péti jsem věděl, že to není žádná zábava takové mimino. Prý furt jen brečí a spí. Žádná sranda s ním není.

Takže jsem tou vyhlídkou nadšenej nebyl. Kdybysme si spolu mohli hned hrát, blbnout, kout pikle, to by bylo jiný, ale takhle to moc dobře neznělo.

„To musíme?“ Moje odpověď proto nebyla zrovna nadšená a hned jsem to za ni schytal maminčiným káravým pohledem. Přičemž si pohladila bříško, což teďka dělala často, a já konečně pochopil, že to je taky vina mimina.

Najednou se nám vecpalo do života, přitom já byl takhle spokojenej!

„Honzíku, to nebylo pěkné. My jsme si další miminko moc přáli. No tak, představ si, že to třeba bude holčička a ty budeš její velký bráška, který ji bude ochraňovat,“ pronesla maminka jemně a zasněně se usmála, zatímco tatínek se k ní naklonil a dal jí pusu do vlasů.

Jen stěží jsem zadržel kyselej ksicht. Holka? No to snad ne. Když už nějaký malý dítě, tak aby to byl aspoň kluk. Co s holkou? Ta si bude leda hrát s barbínama jako ty kačeny u nás ve škole. S autíčky určitě ne a nějakej fotbal jí nebude už vůbec nic říkat.

Přesto jsem zahuhlal: „Hm, super.“

Tatínek na rozdíl od maminky poznal, že to zrovna vážně nemyslím, a tak mi za její hlavou zahrozil s očima jiskřícíma pobavením.

Proto jsem se ještě víc zaksichtil a vyhrkl: „Úplně boží!“