Den, který skončil splátkou
Nebyl to den jako každý jiný. První školní den, který se kupodivu taky lišil. Těšil jsem se na něj, protože mi byla udělena od života milost a já se tak mohl konečně setkat s mým nejlepším kamarádem.
Po týdnu.
Celých sedm dní a nocí jsem ho neviděl, byl s rodiči v Itálii. Nevolal, protože jsme se tak shodli. Asi to zní trochu tak, jako bychom si sobě navzájem lezli na nervy. Nebylo tomu tak.
Naší tradicí bylo se od sebe navzájem odlepit, když jeden z nás byl mimo město na více jak jeden den. Možná bych měl také sdělit, že se jednalo o můj nápad. Když už je člověk jednou na dovolené, má povinnost si odpočinout od všeho. Společnosti, techniky, co je jinak věčně po ruce, a od sebe samotného. Každý rok mě osvěží ta krátká, prázdninová změna osobnosti. V mém případě se jednalo o co nejvíce času stráveným s rodiči. Nejspíš bych to mohl pojmout jako omluvu za zbytek roku, kdy jsem je úspěšně ignoroval.
Nejvíc na celých prázdninách bývá nejpříjemnější ranní vstávání. Ač bývám ranní ptáče, tři hodiny pro mě znamenaly velký rozdíl. Ale pak to zase najednou spadlo k páté hodině ranní, a já bych pak mohl cestou vlakem všechny sežral. Samozřejmě jsem měl na mysli zívání a ne kanibalismus.
Člověk by si pomyslel, že by bylo rozumné si dát kafe. A světe div se, měl jsem ho s sebou, ale to jsem si běžně nechával na školu.
„No ne! Tolik změny. Jako vždy zadní lavice. Jako vždy místo u okna. Jako vždy se to válí na lavici, když přijdu. Ale jako bych tuhle línou ochechuli nikdy v životě neviděl. Kámo, co se změnilo?" Kdo, proboha, kdo musí na mě upozorňovat hned první den v ústavu?
Jo, to bylo to, co jsem vám představil jako toho nejvíc plachého kluka pod sluncem. Hups.
Zvedl jsem hlavu. „Taky dobré ráno."
„Ty máš nové vlasy? Nebo že by se ochladilo a zmizelo ti pár pih?" Občas jsem měl touhu ho uškrtit, spálit a jeho popel rozhodit po okolí. Mnohdy byl horší než kdejaká puberťačka.
„Asi jsem zanedbal jednu či dvě návštěvy u kadeřnice." Letos mě napadlo povýšit změnu osobnosti i zvenčí. Pomohlo mi to se více odreagovat.
„Á," začal určitě nějakou posměvačnou větu, ale nikdy ji nedokončil. Místo toho se začal divně pohihňávat.
Tohle nebyl Michal.
Tohle byla zamilovaná puberťačka.
Kupodivu jsem sám sobě neprotestoval a zvedl hlavu. Počet lidí se zvedl natolik, aby mi ztížil jednoznačně si odpovědět na otázku stavu, v jakém se můj kamarád právě nacházel.
Možná si ale jen se mnou hrála má mysl. Proč by někdo, jako je Michal, byl zakoukaný do nějaké holky? Nebo že by se mi nějaká okolnost vyhla velikým obloukem?
Cítil jsem se být podveden. Že by mě potkal nějaký zvrat?
Směšné. Co malinká událost, to útok proti mně. Místo toho, abych pošťuchoval kamaráda, jsem tu ve skutečnosti mluvil o sobě o tom, jak velká chudinka se ze mě stala.
Můj kamarád se zakoukal a já jen tak seděl. Kdo jej přiměl utichnout?
Ať jsem se rozhlížel po třídě sebevíc, nikdo mi nepřipadal podezřelý. Všichni zůstávali těmi, kterými pro mě byli odjakživa. Nikdo nevyčníval, což mi připadalo děsivé.
Že by jednostranná láska?
To nemohla být pravda! A pokud přeci jen byla, v tento okamžik má peněženka zela prázdnotou. Neměl jsem na to mého kamaráda utěšovat po hospodách.
V tu chvíli se mi naskytly dvě možnosti. Zaprvé, potřeboval bych brigádu, abych mohl být připravený na špatné věci. Zadruhé, měl bych dotyčnou osobu najít.
Jenže co potom? Jen tak za ní přijít a vybafnout, že ji má rád nějaký trouba?
Podívaná pořádná, ale přišel bych o statut celkem normálního člověka. Stala by se ze mě pak troska. Měl bych od teď ke všemu novému přistupovat jinak.
Avšak jak?
„Dobrý den, staří známí," vytrhl mě z myšlenek povědomý hlas, „vítám vás při prvním dni dalšího školního roku. Doufám, že jste všichni nabrali tolik sil na to, aby se vám dařilo vybojovat co nejlepší známky. Vím, podle rozvrhu bychom tu měli strávit čtyři hodiny, ale vzhledem k mým osobním okolnostem vás rozpustím po tomhle výstupu. Děkuji, že jste si našli čas a přišli sem trpět," učitelův mobil začal vyzvánět, „ale teď už můžete jít."
Co prosím? Tenhle nepříjemný bručoun se během prázdnin určitě zrecykloval. Takhle veselý a hlavně milý nikdy předtím nebyl. Vítaná změna, jak dlouho mu asi do budoucna vydrží?
Nespěchal bych ven, kdybych neměl tu čest s mou velmi zvědavou stránkou.
K mé smůle mě měl můj kamarád už dávno přečteného. Zmizel, co nejrychleji to šlo.
* * *
Damián: Divné.
Michal: Užívej svobody a neremcej
Damián: Víš, že nemyslím učitele.
Michal: Koho tedy?
Damián: Koho tedy?
Michal: Nemám čas na tyhle hrátky
Damián: Pozdravuj ji.
Michal: Koho?
Damián: Tu tvoji novou.
Michal: Žádná není
Damián: Prý že není
Michal: Fajn
Damián: Kdo?
Michal: Sedí se mnou v lavici
Damián: Nerad jsem dvojí obětí vtipu.
Michal: Už jsem se lekl, žes přes prázdniny prohloupl
Damián: Já ze sebe idiota nedělám.
Michal: Od kdy, Sherlocku?
Damián: Tohle ti vrátím i s úroky
