Eirskur
Mezi stromy kličkovala drobná dívka, která uháněla, seč jí síly a krátké nohy stačily. Dlouhý tmavě hnědý cop ji v nepravidelném rytmu bičoval do zad.
Plíce měla od zběsilého úprku v jednom ohni, až jí bylo od nestálého dechu k zalknutí – od úst jí šlo horko, že by nebylo divu, kdyby se jí v plicích rozdmýchal oheň a začal ji zevnitř spalovat. Každou chvíli se sykavě nadechla, když se jí podařilo mezi kroky popadnout dech. Na jazyku cítila krev.
Svaly na nohou ji bolely a své končetiny sotva cítila; při každém dopadu na lesní půdu zaháněla slzy bolesti, jež ji pálily v očích. Už dlouho nevydrží. Posledních několik desítek sáhů a padne vyčerpáním.
Její vyschlé hrdlo prahlo po kapce vody. Běžela kolem potoků a říček, kolem ostružiní i keříků borůvek s přezrálými, pozdně letními plody, jež lákaly k ochutnání. Jenže se nemohla napít ani najíst. Nemohla se ani na půl stuny zastavit a popadnout dech. Musela běžet dál, i přestože věděla, že do bezpečí nedoběhne – ale ani přes tuto zjevnou skutečnost se nezastavovala, ani nezpomalovala.
Cítila, že je na pokraji sil. Brzy jí dojdou. Uvědomovala si, že útěk je k ničemu, ale nedokázala se s tím smířit; stále chovala naivní naději, že se jí podaří tomu, co jí funělo do zad, uniknout.
Už byla zbrocená potem a údy se jí pletly. V plicích ji bolelo, potřebovala se pořádně nadechnout ledového vzduchu a osvěžit si mysl… Potřebovala –
Noha jí zapadla pod kořen a než stihla vyjeknout, už se řítila k zemi; tak tak před sebe stačila natáhnout ruce, aby to neodnesl její pohledný, opálený obličej.
Panicky v okamžiku vyprostila kotník z díry a neobratně se zvedla na bolavé nohy. Větve v lese za ní hrozivě zapraštěly. Až moc blízko. Byl až moc blízko. Strach jí v tu chvíli natolik sevřel hrdlo, že upadla znovu.
Z vyprahlých úst se jí vydral tlumený výkřik, než se opět ocitla na zemi. Na zpocenou kůži a jednoduché, krátké šaty se jí lepilo jehličí a hlína. Nebesky modré oči, v nichž se zračila hrůza a děs, upírala do temnoty lesa, odkud se ozývalo hlasité praskání větví čím dál blíže.
Po tvářích jí začaly klouzat horké slzy, zatímco se zoufale modlila k Vyšším, aby ji na poslední chvíli něco spasilo a zachránilo před smrtí a strašlivým osudem; aby z lesa vyběhl rytíř v nablýskané zbroji s tím nejostřejším mečem v silné ruce a sprovodil ze světa to, co jí roztrhalo rodinu, spálilo dům na popel a nyní se hnalo i po ní.
Nic se však nedělo. Les zůstal až na praskání větví hrozivě tichý. Ptáci ustali se zpěvem už dlouho předtím, než se objevil. Celý hvozd jako by s jeho příchodem přestal dýchat; jen vrány se v dáli smály.
Skryla tvář ve dlaních; ramena se jí otřásala vzlyky. Zemře a nikdo nebude vědět kde. Nikdo její tělo nenajde, aby jí vzdal poslední hold. Zůstane tu navždy a ani vrány s krkavci se nebudou obtěžovat obrat její kosti doběla. Dokonce i Vyšší, moudří bohové, ji přehlédnou, nikdo si ani nevzpomene na její jméno. Chlapce z vesnice, který se jí tolik líbil, už nikdy neuvidí.
Lesem zaduněl řev, který otřásl stromy a větvemi, až se zem zachvěla. Vyděšené hejno křičících ptáků přeletělo nad korunami stromů. Už se ozývalo, jak se šupinaté boky třou o kmeny stromů, dřou z nich kůru, vyvrací je ze země; hlasitě a uhnaně odfrkoval, tudíž i jeho musela honička vyčerpat.
Netrvalo dlouho a objevil se.
Svým příchodem vyrazil ze země i s kořeny další strom, který za hlasitého lámání překážejících větví dopadl do listoví.
Hlasitě funěl, od nozder mu v chladném letním ránu stoupala pára s každým jeho horkým výdechem. Pootevřel zkrvavenou tlamu, kde se zlověstně zablýskly zarudlé, smrtonosné tesáky. Podél dlouhého těla ladného jako ještěrka si pečlivě urovnal kožovitá křídla, aby si blány mezi jejich prsty neroztrhal o větve a kmeny. Dvě dlouhé, silné nohy s drápy zaryl do měkké hlíny, když ji zahlédl. Skrze šupiny na hrudi mu prosvitla oranžová barva ohně, který v sobě nosil a nebál se ho vypustit a spálit vše kolem na prach a popel.
Pohled jeho nenávistných očí ji dočista přimrazil na místě. Viděla v nich odraz sebe, uplakaný, špinavý a zkroucený v listí a jehličí.
Hleděla do očí samotné smrti.
Přešlápl z jedné nohy na druhou a uhasil oheň ve své hrudi jedním dlouhým vydechnutím, které se proměnilo v obláček páry sraženého, horkého dechu, jež vítr odnesl pryč. Vydal se k ní, zatímco větve pod jeho vahou praskaly a sténaly, načež stanul tak blízko, že si ze vzdálenosti pouhých dvou loktů navzájem hleděli do očí.
V těch očích byla jen chladnokrevná a syrová krvelačnost. Jestli se v nich někdy zračila láska či něha, nezbylo po nich ani stopy.
Z hrdla se jí vydral vzlyk. Přikryla si ústa rukou. Tváře měla mokré od slz a přes jejich slanou clonu sotva viděla temné obrysy zvířete, jež nad ní sklánělo svou ostnatou hlavu potřísněnou krví. Krví jejích rodičů. Pevněji sevřela víčka k sobě.
Kdyby svůj lovecký nůž, který s sebou vždy brala do lesů, neztratila už po prvních několika sázích, mohla mu právě teď probodnout hrdlo. Čepel by jím hladce proklouzla, na rozdíl od zbytku těla měl pod krkem tenkou kůži pokrytou jen malými, měkkými šupinkami. Už dávno by teď na ni mohla tryskat jeho horká rudá krev a ona by mohla přežít.
Jenže nyní už ji nic nezachrání.
Zemře sama s poslední myšlenkou na to, že svou rodinu mohla zachránit. Jenže ona byla zbabělec a utekla, už když zahlédla temný stín na obloze, zatímco nechala svou matku, otce i malou sestřičku umírat pod troskami vlastního domu, když na střeše přistálo to, co se teď chystalo zabít i ji. Kdyby se jen dokázala pohnout…
Naposledy se zahleděla na probouzející se nebe nad sebou a smířeně zavřela oči.
Jedinou milost, kterou jí wyvern projevil před tím, než ji roztrhal na krvavé cáry, nijak se nelišících od toho, co zůstalo z její rodiny, byla rychlá smrt.
A zatímco zbytky jejího těla vychládaly, z nebe se začal snášet sníh.
~~~
eirskur [ˈeɪ̯ʂ.kʉr̥] podst. jm 1 prolog, předmluva. 2 začátek.
(Jo, miluju vytváření jazyků. Enjoy :P)
