Ifani

Měl jsem dojem, že se mi to musí zdát. Jakkoli nepravděpodobné se to zdálo, na sluncem zalité louce přede mnou stála víla.

Byla zády, hleděla do útrob hlubšího lesa, kam se jen tak někdo neodhodlal. Nebylo divu, kolovala pověra, že tam žijí příšery. Jenže to bych už od mala nemohl být tak zvědavý. V noci jsem utíkal na okraj lesa, kde jsem hleděl do tmy a čekal, zda se nějaké stvoření nevynoří. Při každém úplňku jsem sedal na kameni a nehnutě vyčkával. Nikdy však nikdo nepřišel.

Vlastně i proto jsem tam stál a hleděl na jednoho obyvatele lesa. Mozek mi ztuhnul při pohledu na její křehké tělo a dlouhé bílé vlasy. Až po nějaké době jsem byl schopen od ní odtrhnout oči. Byla jako magnet.

Ze slunce se pomalu stával měsíc, který změnil její krásu do temného vzhledu. Zalitá sluncem, stojící v jezírku uprostřed louky působila jako okouzlující bytost. Teď jsem měl však chuť utéct. A vtom se otočila. Oči měla temně modré, připomínající tu nejhlubší tůň.

Nevypadala šťastně, když mě spatřila. Zamhouřila oči a udělala několik kroků ke mně. Každým centimetrem se můj pohled na ni měnil. Najednou mi připadala jako nestvůra. V jejích očích jsem spatřil hněv, což mě donutilo k pohybu. Avšak ona byla rychlejší.

V obležení křídel se všechno světlo vytratilo a já padl do tmy. Jako poslední se mi vybavilo mokro, kterému jsem se nemohl bránit. Pocit, jako když se člověk začne topit.

...

S hlavou jako střep jsem se probudil do příliš osvětleného dne. Rukou jsem si zakryl oči, aby mě bodající pocit brzy opustil. Zvedl jsem se do sedu, abych se rozhlédl kolem. Jako poslední jsem si pamatoval louku, ale tohle místo ji nepřipomínalo ani v nejmenším. Natož můj domov.

Domy obtáčející se okolo vzrostlých stromů, vedoucí až do korun mi svým tvarem připomínaly popínavou rostlinu obřích rozměrů. Úžasem mi klesla brada, a dokonce jsem zapomněl i dýchat. Chtěl jsem se postavit, ale nešlo mi to. Přišel jsem si podivně zesláblý.

V té chvíli se kousek ode mě ozval mužský hlas.

„Neměl by ses zvedat. Je štěstí, že tě někdo našel včas, než grala dokončila svou práci.” Jeho hlas byl velmi klidný. Jenže já mu nerozuměl. Netušil jsem, co je to zač. Proto jsem otočil hlavou za zvukem a poprvé ho spatřil.

Modré urostlé tělo a dlouhé, bledě modré vlasy. Záda měl pokrytá bílým tetováním, které jistě pro něj mělo nějaký význam. Měl jen kalhoty, takže jsem mohl vidět všechny vyrýsované svaly.

„Proč na mě tak zíráš?” ozvalo se záhy.

Instinktivně jsem zavřel pusu a pohled zamířil někam jinam. Jenže ticho muže nepřesvědčilo. Otočil se a mně přišlo, že jsem spatřil Boha. Musel jsem vypadat komicky, protože se usmíval.

„Já...já vlastně... vůbec nevím, kde jsem,” vypadlo ze mě koktavě. Byl jsem rád, že se mi povedlo zformulovat aspoň takto jednoduchou větu. V hlavě bylo vymeteno, jak kdybych zrovna dělal velký jarní úklid podle vzoru jedné známé osoby, kterou jsem kdysi znal.

„Ah, to by vše vysvětlovalo,” podrbal se na velmi zvláštním uchu, z něhož vycházela růžová peříčka a pokračoval, „ta žena na louce nebyla pravá víla. Byla to grala, která se mění podle toho, jak ji lidi chtějí vidět.” Dokončil svůj monolog a já možná pochopil první dílek skládanky. Avšak stále tu byl on a jeho velmi zajímavý vzhled. Připomínal mi svou dokonalostí tesanou sochu z antiky.

Poté bylo ticho. Muž z pultu vzal misku s vodou a přešel až ke mně. Nevzhlédl, ale přesto ve vzduchu viselo spoustu otázek a oba jsme to moc dobře věděli. Chytl mě za ruku a stáhl ji k sobě. Až teď jsem si všiml obvazu na mé paži. Necítil jsem žádnou bolest, což se přidávalo na již celkem dlouhý seznam podivností.

Přece jen jsem více přemýšlel nad tím, co se asi děje doma. Byl jsem chlapec z klasického městečka. Měl jsem své povinnosti, které se momentálně zdály velmi malicherné. Zamyslel jsem se nad věcmi, které jsem dělal před odchodem a které jsem měl na starosti vždy po příchodu z lesa. Ani jednomu z rodičů se mé vycházky nelíbily, ale nic s tím nezmohli.

Probudil mě až zvuk jeho hlasu, kterým nepromlouval ke mně. Nikoho jiného jsem však v místnosti neviděl. Navíc jsem ani nerozuměl jeho slovům. Znělo to jako směs písmen spojených do náhodných kombinací. Zničehonic se v místnosti objevila žena. Vzhledem připomínala spíše tu z lesa než onoho muže. Přimhouřila na mě oči, ale i tak si klekla k němu. Vedli diskuzi, soudě podle vášnivého tónu hlasu. To jediné jsem z toho mohl odvodit.

„Přidrž si to,” promluvil konečně jazykem, kterému běžný smrtelník mohl rozumět. Přidržel jsem kus plátna na ruce, přičemž se zvedl a s kroutící hlavou přešel opět k pultu. Otočil jsem hlavou k ženě, abych si ji lépe prohlédl. Bílé vlasy a rudá pokožka byly jeho naprostým opakem. Pouze oči měla tmavě modré, které jsem si pamatoval z lesa. Doufal jsem, že ona není pouhým přeludem v mém mozku.

Zvedla se a přešla k velkému oknu. Vylezla na jeho okraj a skočila. Zděsil jsem se, protože podle vzdálenosti země jsem usoudil, že jsem v podobném domě jako jsou ty okolo. Už jsem se chtěl zeptat, když se znovu ozval jeho hlas, jako by mi četl myšlenky.

„Nic se jí nestane. Tenerife tak chodí normálně.”

„Takže se mi nezdála?” zeptal jsem se stále zmateněji. Informace mi vířily v hlavě, jako kdyby je mozek nechtěl přijmout.

„Ta? Opravdu ne. Má sestra takové věci neumí. A mimochodem jsem Aven.”

„Co...Co jsi zač?”

„To, co sis myslel o té ženě, že je. Víla, tedy pro nás je to spíš Ifani,” zamyslel se a trochu vypadal, jako kdyby to vysvětloval běžně. Jediné, co si lidstvo myslelo, bylo, že muži víly neexistují. Jenže přede mnou stál živoucí důkaz jejich existence.

Nebyl příliš sdílný, co se informací týkalo, ale to mohlo být i jejich řečí. Občas musel hledat ta správná slova, což nějaký ten čas jistě zabíralo.