Pustina

Tehdy, kdy jsem cestoval se svými bratry od města k městu, jsem zažíval nejlepší chvíle svého života. Byl jsem to opravdu já. Ten mladý pitoma, který s namířenou kuší držel deset lapků na jednom místě. Ten který zápasil s dvěma hromotluky v Kulpu a nedostal přes čuňu, protože byl zachráněn bratry. To byl ten Edgar...

Byli jsme tři. Já, Marcus a Joachym, který vedl naši malou skupinku lovců hlav. Byl jako zeď. Neústupný svalnatý nabušenec. Na rameni se mu houpalo dlouhé ostří jeho obouručáku. Byl o sedm let starší. Z brady mu stékal podlouhlý plnovous. Marcus byl mladší o rok, ale absence většiny vlasů ho postaršovala a vytvářela, tak dojem, že tím juniorem skupiny jsem já. Marcus měl v oblibě jedno-ruční meč a tesák.

Oba patřili mezi nejlepší šermíře té doby. Byli hlavní tažnou silou naší tlupy. Já jsem byl jen taková podržtaška, ale v nejmenším mi to nevadilo. Staral jsem se o nákup zásob a kryl bratry z dálky kuší.

Během našich cest jsme se stali legendou. Celý Arden znal tři bratry Garolly. Prostý lid nás miloval a hrdlořezové nenáviděli. Bohužel nic netrvá věčně a po šesti letech našeho společného putování to skončilo.

Byl parný den a to i na fellskou poušť. Vedli jsme asi pět písečných ďáblů, tak se jmenovali nájezdníci z severních Fellských dun, k soudci do Nového Durhamu. Malého městečka u pobřeží Fellu. Joachym a Marcus jako vždy debatovali o prostitutkách. Já tiše sledoval okolí. Jen tak nezabřednu do rozhovoru a to ani s vlastními bratry.

Bohužel, kam až mé oko dohlédlo, byla nekončící poušť. Nový Durham byl ještě den daleko, a tak jsem mohl pozorovat pouze čistě modré nebe. Nebyl na něm sice jediný mráček, ale pohled na něj mě nějak uklidňoval. Slunce se naneštěstí chystalo schovat za obzor. Zbývalo mi tedy jen pár posledních chvil s tou krásnou oblohou.

A pak přiletěly šípy. Jeden se mi zavrtal do ramene. Rychlým zamrkáním očí jsem přelétl duny. Pouhých několik metrů od nás se z jednoho písečného vrcholku valili nájezdníci.

“Edgare zab vězně!” zařval Joachym. Bez jakéhokoliv přemýšlení jsem vytáhl zahnutou šavli a rozmáchl se po prvním z nich. Napůl useknutá hlava se mu bezvládně kynklala na padajícím torzu těla. Jeho společník tahal za moji nohu. Chtěl mě shodit z koně. Silným pohybem šavle jsem ho rozpáral od ramene po břicho. Střeva se vyvalila na písčitou zem a zalila ji do ruda.

Ostatní na sebe letmo pohlédli a s vystrašeným výrazem v obličeji se rozběhli, aby se ode mě dostali, co možná nejdál. Ani jeden se nechtěl připojit ke svým společníkům. Vyhovovalo mi to. Musel jsem pomoci bratrům, kteří teď bojovali o holý život. Joachym měl v sobě zabodané tři šípy, ale stále se mocně oháněl svým obouručákem. Marcus nebyl na dohled.

Z opasku jsem vytáhl kuši a vystřelil. Šipka zůstala v lebce malého tlustého nájezdníka. Joachym slavně zavrčel a silným máchnutím vyvedl zbývající dva jeho souputníky z rovnováhy. Překvapivě pak upustil meč a svýma svalnatýma rukama chytil oba protivníky za krk.

Sesedl jsem z koně a několika skoky jsem se k němu přiblížil. Muži zabalení do černých hávů, už nejevili žádné známky života, ale bratrovi ruce stále silně svíraly jejich krky. Slabé zablýsknutí. Od hrotu kopí se odráželo rudé světlo zapadajícího slunce.

“Joach...” zavolal jsem v posledním návalu naděje. Skrz Joachymovu šupinovou zbroj projel železný hrot. Sevření v jeho rukách povolilo. Vrhl na mě poslední pohled. Usmíval se. On se usmíval. Bylo to, jako by říkal: “Neboj, pak se zase zvednu.”

Majitel onoho kopí ho nestačil ani vytáhnout z bratrova těla. Má šavle ho vykuchala zprava doleva.

“Marcusi!” zařval jsem a sprintem vyběhl na dunu, z které přišli nájezdníci.

“Marcusi!” zahulákal jsem po druhé. Srdce se mi zastavilo. Stál v kruhu mrtvol. Bylo jich asi sedm. V ruce stále třímal svůj meč. Stál tam tak majestátně. Byl jako ti hrdinové z bájí. Rozběhl jsem se k němu. Srdce mi začalo divoce bušit. Čím jsem byl blíž, tím usilovněji. Chytl jsem ho za rameno. Chtěl jsem mu říct, jak rád ho vidím. Jak moc jsem rád... ale byl tak nepřirozeně strnulý. Opíral se o meč, jehož ostří končilo v těle shrbeného nájezdníka. Položil jsem mu ruku na krk. Neměl tep. Byl mrtvý stejně jako Joachym. Bezmocně jsem se svalil na kolena a začal jsem křičet. Byl to ohlušující řev. V několika okamžicích se mi tak změnil celý život.