Světla

Slunce se stále schovává za horizontem, nikde ani živáčka a já kráčím k přístavu. Honosné budovy smetánky vymění zašlé domky chudiny a rozlehlá skladiště. O omítce se zdejším jen zdá, o kamenných zdech nikdy neslyšeli. Ulice se stáčí k největšímu z mol. Nekotví u něj žádná loď. Nepokrývá jej zboží. Je holé jako nemluvně.

Sundám si boty a sednu si na jeho konec. Nohama po kotníky se ráchám v oceánu. Jako obvykle čekám na fialová světla. Každým dnem jsou blíže. Za týden možná dva jsou tady. Nikdo neví co znamenají, ale poprvé se objevily po pádu komety. Nejdříve jen jako malé tečky, které postupem času vyrostly do ohromných rozměrů. Do fialových ohňů. Zdejší měšťanstvo, zasypané strachy ve vlastních výkalech, si po dlouhém protestu vymohlo od guvernéra zásah. Ten před dvěma měsíci opustil s královskou flotilou a vypůjčenými bárkami Odeon a už se nevrátil. Pravděpodobně je se všemi svými muži mrtvý.

První světlo se rozzáří. A druhé. Fialová osvětluje celé město. Je to úchvatné a strašlivé zároveň. Na zátylku mi raší husí kůže. V břiše cítím hebké šimrání motýlých křídel. Srdce se mi zastaví. Je tohle náš konec? Přemýšlím. Než si však odpovím, přeruší mě zašustění kožené podrážky. Otočím se za zvukem. Stojí za mnou dívka. Asi šestnáct let. Má oválný obličej. Hnědé vlasy svázané do culíku. Pravé oko se jí skrývá pod nepěkným monoklem. Snažím se na tváři vykouzlit úsměv a vlídně promluvit: “Časné ptáče?”

“Ne, pozdní pták,” odpoví stroze a zahledí se dolů k molu. Nervózně přešlapuje. Poznala mě. Ujímám se iniciativy a pokynu jí, aby si sedla: “Po dlouhé noci jsi určitě unavená.”

S krátkým přikývnutím se sveze vedle mě. Cítím její parfém. Je silný. Levandulový. Takový používala neteř na kontinentě. Ach, kontinent. Od pádu komety nepřijela loď, nedorazil jediný holub se zprávou. Hlavní město musí být zničeno. Podívám se na dívku vedle sebe. Ve fialové záři vypadá jako nymfa z bájí a pověstí. Konečky prstů se dotýká monoklu. Musela k němu přijít teprve dnes v noci.

“Co se stalo?” ptám se.

“Co-” zastaví se a uvědomí si, na co se ptám, “ach, jen jsem se nepohodla se zákazníkem.”

“Příště může vytáhnout nůž.”

“Muži jako on u sebe nože nenosí,” namítne.

“Na Odeonu nosí nože všichni,” na obzor se derou první sluneční paprsky. Fialová světla mizí. Zítra budou o několik metrů blíže. S vážnou tváří a učitelsky zdviženým prstem dodávám: “Od nosiče v docích po kazatele. Všichni mají nůž.”

“Vy nůž nemáte.”

“Správně, nemám. Jsem výjimka potvrzující pravidlo,” přitakám. Oči se mi zúží do malých škvírek, jak se přizpůsobují slunečnímu svitu. Hnědovláska zavře víčka, rukama se zapře o molo a jen mlčky čeká, zda něco neřeknu. Po očku ji přejedu pohledem. Na svůj věk je značně obdařená. Kdybych byl mlád, zeptal bych se, jak se jmenuje, kde bydlí či zda někoho má, ale jako muž v letech vyloudím na tváři jen slabý úsměv: “No! Povinnosti mě volají. Lenošení s dobrou knihou a zákuskem. Možná se při dalším rozbřesku opět setkáme,” nasadím si boty, postřehnu ještě krátké dívčino rozloučení a vydávám se zpátky do centra města.

Start writing here…