Má Těhotná Sousedka

Kaylee Wrightová nikdy nebyla jako ostatní známé přítelkyně. Tím myslím taková ta žárlivá a podezřívavá, která vždy nutně musela hlavně potřebovala vědět, se kterými ženami se její přítel zná, vídá, kamarádí, se kterými chodí ven a také které mu píšou třeba i o půlnoci. Také nikdy neměla zapotřebí svému příteli prolézat jeho osobní věci, nečetla zprávy v jeho telefonu, ani nenahlížela do jeho soukromí. Tohle chování jí bylo naprosto cizí, takže když při úklidu bytu, chtěla otevřít jeden ze šuplíků u jeho nočního stolu a zjistila, že je zamčený, tak se zarazila. Docela ji to překvapilo.

Kdo ví, nad čím by hned přemýšlely a spekulovaly všechny další přítelkyně, ale Kaylee měla v hlavě jen jednu jedinou věc. Zásnubní prstýnek. Musel to být zásnubní prstýnek. Tento pátek spolu oslaví své výročí. Už šest let společně tvořili dokonalý pár, takže jí bylo jasné, že to, co její milující přítel v šuplíku ukrývá, musí být jen zásnubní prsten, který jí jistě hodlá o výročí navléknout na její neobsazený prsteníček.

Jen se nad tím ze široka usmála a pokračovala dále v uklízení. Celý ten dlouhý týden byla myšlenkami naprosto jinde. Kdykoliv jen mohla tak už myslela na to, jaké bude mít svatební šaty, jakou krásnou kytici si vybere nebo jestli budou mít svatbu venku či v kostele. Prostě se už viděla u oltáře, a to byl teprve čtvrtek. Tedy den před jejich výročím.

Na ten osudný pátek si v práci domluvila kratší pracovní dobu. Z práce vypadla okolo jedné, po cestě domů se zastavila v centru města, kde nakoupila nezbytné potraviny a poté už rovnou spěchala domů. Hodlala se na ten svůj vlastně jejích veliký a památný večer pořádně a důkladně připravit.

Auto jen tak ledabyle zaparkovala v podzemní garáži, pak nastoupila do výtahu a už netrpělivě čekala, kdy se dostane do příslušného patra, kde měla s Leem, svým přítelem, byt. Již skoro celých pět let spolu bydleli v tomhle malém nepatrném paneláku, který má pouze čtyři patra. Na každém vždy čtyři větší byty.

Hrdě, a hlavně vážně natěšeně kráčela zrovna chodbou ke vchodovým dveřím od bytu, když se střetla s jejich sousedem. Flynn Grayson byl soused, který s nimi bydlel na patře. Byl to vlastně naprosto jediný soused, kterého tady znala, potkávala a také zdravila.

Měl svůj byt přímo naproti nim. Technicky vzato ho Kaylee skoro vůbec neznala. V bytě bydlel už před nimi a bydlel tam sám, což mu nejspíše i vyhovovalo. Ovšem také to byl dobrý, vlastně nejlepší kamarád Lea, jejího přítele. Po dnešním večeru možná i snoubence, kdo ví.

„Ahoj!” pozdravila ho s úsměvem od ucha k uchu. Své nadšení už se ani nesnažila nijak skrývat.

„Čau, jsi v pořádku? Co se to s tebou děje? Celá jen záříš a jsi tu nějak brzo. To ti v práci dala padáka? Nebo ti jen hrabe? Víš já jen, že jsem tenhle ten úsměv nikdy neviděl a už ho asi znovu vidět nechci, děsí mě!” zasmál se Flynn, který v pravé ruce svíral plný odpadkový pytel, který se chystal vynést ven do kontejneru. Jelikož konverzace s Kaylee delší, tak se zastavil u svých dveří a čekal, co se ještě od ní dozví.

Flynn a Kaylee mezi sebou měli dosti zvláštní vztah. Vlastně neměli vůbec žádný. Kaylee o něm věděla jen z vyprávění od Lea a podobně na tom byl Flynn s informacemi o Kaylee. Jen se zdravili, když byla příležitost. Ten den si toho řekli snad nejvíce za celou tu dobu, co se znali.

Kaylee si až pohrdavě odfrkla, opřela se o vchodové dveře od bytu a až s povýšeným tónem v hlase řekla: „Padáka? A já? Nikdy! Není možné! Šla jsem dneska z práce dříve, abych se připravila na večer. Dneska máme totiž s Leem výročí. Chci vypadat opravdu krásně!“.

Flynn ihned zamyšleně nazvedl levé obočí, chtěl jí na to okamžitě něco říct, ale to už ho Kaylee pohotově zarazila: „Mlč! Vůbec nic na to neříkej! Já jsem přeci krásná vždycky. A na rozdíl od tebe mám dlouhodobý vážný vztah, který je skutečný. Co ty a ty tvoje odpadky?“.

„Hele naprostá bomba. Ty odpadky už mají i jméno. Jmenují se Rebecca,” řekl naprosto klidně a až příliš hrdě Flynn, když se pořádně napřímil.

Kaylee se následně zakabonila, nechápavě se podívala na černý odpadkový pytel, potom zpátky na Flynna a řekla: „Nevěděla jsem, že je to s tebou až tak vážné. Možná že bys tohle měl už s někým řešit. Psycholog je na to vhodný!“.

„Ne! Tím jsem myslel, že jsem byl včera na večeři. Doslova jsem byl na rande, a to právě s milou holkou, která se jmenuje Rebecca. Vypadá to, že tentokráte by to třeba opravdu mohlo klapnout. Mohla bys mít nějakou kamarádku. Ovšem neříkám, že žádné nemáš, ale víš jak. Jednu bys mohla mít hned naproti přes chodbu,” zasmál se upřímně šťastně Flynn a už se pomalu chystal k odchodu.

„Tak ti s ní držím palce!” dodala ještě rychle Kaylee, něco podobného jí řekl i Flynn a poté už se každý vydal svou vlastní cestou. On si strčil klíče od bytu do kapsy a Kaylee ty své právě vytáhla z kabelky a vstoupila dovnitř.

Spokojeně za sebou rázně práskla dveřmi a kabelku pohodila na zem k botníku, kde také nechala i své boty na vysokém podpatku. Vesele si pobrukovala, když si v předsíni sundávala sako, které následně pověsila na věšák. S hřejivým úsměvem pokračovala dále bytem.

Zastavila se až uprostřed obývacího pokoje, kde našla na pohovce ležet Leovu velkou cestovní tašku. Nechápavě svraštila čelo. Nepamatovala si, že by jí tam ráno on nebo ona nechala. Ovšem to už z ložnice do obývacího pokoje právě vstoupil Leo Jyenn, vysoký pohodový blonďák v šedivém obleku, který měl své tmavě modré oči upřené právě na Kaylee. Zarazil se a při pohledu na ní vytřeštil oči: „Ty už jsi doma?“.

„Ano, přišla jsem z práce dříve, abych se připravila na to naše výročí, ale co tady děláš ty? Co ty kufry? Jako snad tě šéf zase neposílá na služební cestu někam pryč,” odpověděla mu hned Kaylee, která nechápavě ukázala na jeho cestovní tašku, která se válela na jejich čistě kávové pohovce.

„Naše výročí?” zamrmlal si spíše pro sebe a poté když se na něj Kaylee zase zpět otočila, tak dodal: „Udělám to naprosto rychle a bez emocí. To bude nejlepší. Jako když se strhává náplast; rozcházím se s tebou!“.

„Cože?” vypískla překvapeně Kaylee, zůstala stát na místě a jen zděšeně sledovala Lea, který už zase klidně pokračovala ve svém balení. Do tašky se toho nakonec již více nevešlo, takže jí zapnul a došel se ještě podívat do koupelny, jestli nebude odtamtud něco potřebovat: „Jak jako rozcházíš?“.

„Rozcházím! Tak jak to slyšíš. Víš, šest let je opravdu hodně dlouhá doba na to být s jedním jediným člověkem. Uvědomil jsem si, že bych si měl užívat. Promiň, jestli se tě to nějak zvlášť dotklo, vůbec si to neber osobně,” pronesl bez dalších citů Leo a vrátil se zpátky do obývacího pokoje. Přehodil si tašku přes rameno a možná už by i šel, kdyby ho Kaylee svým zlomeným hlasem nezastavila: „Užívat? Co? Proč? Co to sakra plácáš? Tak co jsi potom měl zamknutého v tom svém nočním stolku?“.

„No přeci letenky! Hodlám teď nějakou dobu cestovat. Třeba i půl roku, ještě nevím. Potřebuji si užít. Nechám ti nějaký ten čas, aby sis mohla najít nové bydlení. Dám ti ten půl rok, to by si snad mohla něco najít ne?” zeptal se jí ještě, když se na ní otočil s velice vážnou tváří.

Kaylee nemohla uvěřit tomu co teď slyší. Nedokázala pochopit jedinou věc, kterou se právě doslechla: „Jak jako odstěhovat? Vždyť jsem si tenhle byt našla já. To že jsme tu bydleli spolu neznamená, že je jen tvůj! To je nesmysl!“.

„Hodně dlouho jsem platil nájem tohohle bytu, tak jsem si říkal, že bych měl mít na něj takový přednostní nárok já. To je asi teď jedno, víš co? Vyřešíme to až se zase vrátím. Musím jít, dole už na mě čeká taxi, tak čau!” a to bylo vlastně to naprosto poslední, co jí Leo Jyenn, její přítel tedy teď už vlastně její ex-přítel řekl. Zavřel za sebou pořádně dveře a vydal se chodbou k výtahu.

Kaylee tam stála uprostřed toho zatraceného obývacího pokoje, celá samotná a nepochopená. Zdálo se jí, že se zavřením těch dveří od bytu uslyšela prasknout bublinu. Její růžovou bublinu, která byla vlastně takovým symbolem jejího života s Leem Jyennem. Všechno okolo ní najednou nepříjemně zbledlo, zevšednilo a najednou si připadala tak opuštěná jako nikdy.

Po cestě k výtahu se Leo potkal s Flynnem, který se akorát vracel z venku. Flynn si už zdálky změřil svého kamaráda a nechápavě se zakřenil, když uviděl, že má na zádech hozenou velikou cestovní tašku. Došel až k němu, Leo ho s úsměvem pozdravil a pokračoval by vesele dál, kdyby ho příliš zvědavý Flynn nezastavil: „Co to že jsi na odchodu? Myslel jsem, že máte s Kaylee to výročí!“.

„My jsme se rozešli! Teď budu nějakou dobu cestovat, tak ti pak zavolám až dorazím do Evropy. Mohl bys někdy za mnou přijet, když budeš chtít,” řekl se šťastným výrazem Leo, plácl svého zaraženého kamaráda po rameni a poté už se vydal nezastaven nikým k výtahu na konci chodby.

Flynn nad jeho chováním zakroutil hlavou, pokračoval ke dveřím od svého bytu, vylovil z kapsy klíče, strčil je do zámku a už chtěl i odemknout, když uslyšel z vedlejšího bytu pláč. Nejdříve se mu vůbec nechtělo, říkal si, že by se do těchto věcí vůbec neměl plést, ale nakonec klíč zase vytáhl a otočil se k sousedním dveřím. Opět se zarazil, znovu si to rozmyslel. Ovšem znovu zaslechl, jak se někdo pořádně vysmrkal. A poté už to šlo všechno samo.

Klíčky schoval zpátky do kapsy, zaklepal na dveře bytu a jen tiše čekal. Pláč po druhém zaklepání utichl, a nakonec byly slyšet i kroky, které vedly ke dveřím. Flynn o krok ustoupil a sledoval, jak se dveře pomalu ale jistě otevírají. Stanula v nich skleslá Kaylee: „Rozešel se se mnou!“.

Své šedivě bouřkové oči měla celé rudé a od slz, opuchlý oválný obličej a malinký červený nos, jak pořád smrkala. V ruce svírala hned celou krabici s kapesníčky a smutně hleděla na Flynna, který ze sebe dostal jen toto: „Slyšel jsem; je mi to líto!“.