Prolog
Před dvaceti lety byla země dokonalá pro život. Lidé žili své spořádané životy a nikdo netušil, co se stane. Kdyby to tušili dříve, mohla by populace sčítat více jak přes polovinu toho, co tehdy. Kolik jich vlastně přežilo? Sotva čtvrtina, ne-li méně.
Evropská organizace za zády všech států odstartovala svůj tajný projekt, o němž neměl nikdo tušení, dokonce ani prezidenti po celé Zemi.
Jednoho dne se na obloze objevila energetická vlna, která prozářila oblohu – jen na okamžik. Otřásla celým světem a tím se vše spustilo.
Pár dní nato se příroda rozhodla převzít moc nad naším světem. Tsunami srovnalo několik měst se zemí. Tornáda se objevila na místech, kde se nikdy nevyskytla. Bouře, která pomocí blesků ničila vše, co jí přišlo do cesty, sužovala pevninu. Svět se začal bortit. Klima se měnilo a přestalo existovat roční období. Počasí si dělalo, co chtělo – a hlavně kde chtělo.
Lidé si mysleli, že mají vyhráno, ale tohle byla pouhá část. Stačil měsíc, aby se celému světu chvěla půda pod nohama. Tektonické desky se daly do pohybu mnohem rychleji. Do dvou let se spojilo do několik kontinentů dohromady. Státy se začaly sjednocovat. Některé dokonce zanikaly a změnily se v moře.
Populace klesala a hledala se jiná cesta, jak opět přivést k životu vše ztracené. Města dostala tu nejhorší podobu. Co zbylo z lidstva, to byli hlavně tuhé kořínky. Každý se uchýlil do svého útočiště. Ukrývali se na různých místech, kde si mysleli, že budou v bezpečí, ale marně.
Jako poslední část přišla tajná organizace, která hledala speciální lidi pro svůj projekt. Nepřestali na něm pracovat ani po konci světa. Slibovali lidem ochranu a klidný život.
Někteří jim uvěřili a slepě je následovali, ale většina odkryla pravdu a bránila se jim. Bylo to však k ničemu. Jejich sdružení si je našlo a pozabíjelo. Nehodlali se zastavit, dokud jejich odpůrci a zrádci nezmizí z povrchu zemského.
Psal se rok 2075, kdy asociace objevila skrytou vesnici v lesích. Doneslo se jim, že zde ukrývali zrádce, který byl jejich úhlavním nepřítelem.
Nejdříve se rozhodli les zapálit, aby vylákali všechny ven a mohli si zkontrolovat informace, které dostali před pár dny.
Celý hvozd byl v plamenech. Oheň dosahoval až ke špičkám stromů. Žár pomalu spaloval všechno dřevo, jehož se dotkl. Postupně se šířil dál a přeskakoval ze stromu na strom od místa zápalu.
Postupně se dostal k dřevěným domků, které si postavili sami přeživší, aby měli místo, kde existovat. Tohle místo se jim zdálo jako nejlepší varianta, jenže je nenapadlo, že by mohl přijít požár.
Jejich chýše postupně vzplály. Lidé volali o pomoc. Vybíhali ze dveří a v náruči drželi vše, co stihli pobrat. Někteří se ven nedostali včas, protože se na ně propadla střecha plameny poničených domů.
Organizace stále vyčkávala, až nastane ten správný čas k útoku. Vše sledovali povzdálí, v bezpečí svých úkrytů, kde byl pro ně oheň krátký.
Když několik obydlí hořelo, rozhodli se jít hledat svůj cíl. Dali si znamení a jejich psi začali štěkat. Vypustili je do prostoru. Vojáci se rozdělili do skupinek a rozprostřeli se po celém areálu.
Jedinec, který se snažil utéct od ohně, je spatřil. Nemohl uvěřit, že je viděl. Rozklepal se. Snažil se utéct, ale postupně se objevovali na všech stranách. Jeden z vojáků na něho namířil zbraň.
„Jsou tady!“ stihl zakřičet, než jeho hlavou proletěla kulka.
Zavládla panika, když se k ostatním dostal jeho křik. Přestali sbírat své cennosti a rozhodli se utíkat, jak rychle jen mohli. Momentálně šlo pouze o jejich životy, ne o majetek, jenž by ztratil cenu, kdyby pro něj uhořeli.
V dáli se ozývaly výstřely. Štěkot psů nabýval na síle. Atmosféra houstla a vzduch začínal být nedýchatelný. Kouř pokryl celé území. Domy ze dřeva a slámy bývaly úkryty pro spoustu obyvatel, kteří se zde schovali před zlem, ale vše nyní mizelo přímo před jejich očima.
Oheň bral každý kousek jejich pevnosti po velkých soustech a mířil na ostatní domy. Přicházeli o tohle území. Přicházeli o rodiny i kamarády. Neměli vůbec nic. Pouze svůj vlastní život a tu špetku naděje, kvůli níž mělo smysl bojovat.
Nevlastnili zbraně, proto se nemohli nijak bránit. Některým se povedlo utéct, ale za jakou cenu? Nechali vše za sebou a utíkali, co jim síly stačily.
Panika se šířila jako virus. Příroda se poddávala plamenům.Vzdávala se svého života a tiše volala o pomoc. Stromy se kácely k zemi. Popel poletoval kolem. Vytvořil na zemi tenkou vrstvu, skoro připomínal sněhový poprašek. Mlha kouře postupně začala vše zahalovat. Vypálit osadníky z jejich útočišť pro ně bylo normální. Zabít posledních pár lidí, jimž se podařilo přežít všechny katastrofy za posledních dvacet let, museli, byl to úkol. Nikdo nesměl schovávat nepřítele, nebo je stihl krutý trest.
Opodál stála dívka s medvídkem v ruce a plakala. Snažila se ze všech sil volat své rodiče, ale marně. Hluk byl silnější než její křehký hlásek. Přes mlhu nešlo pořádně vidět.
Nebylo divu, že se bála. Oheň se k ní rychle blížil. Nehýbala se. Stála na místě, jak jí maminka před několika minutami poručila, než ji ztratila z dohledu. Byla dočista sama. Nevěděla, co si počít. Bylo jí souzeno uhořet ve spárech nezkrotného živle.
Plameny po ní natahovaly své dlouhé prsty, ale nestihly to včas, protože ji někdo popadl a vláčel ji co nejdál od nebezpečí. Snažila se vymanit z jeho sevření. Bojovala, co jí síly stačily, ale byla moc slabá na to, aby ho přeprala.
Po pár minutách se zastavili. Chlapec se k ní konečně otočil. Něco řekl, ale nerozuměla mu, proto ukázal, kudy se měla vydat. Ohlédla se tím směrem a spatřila opodál svou vyděšenou maminku. Plakala. Možná plakaly obě. Dívka se zaradovala a rozeběhla se k ní. Skočila jí do náruče.
Chlapec se odvrátil od šťastné rodinky a sledoval celou tu spoušť. Vše bylo zničené. Dával si to za vinu. Přivedl je sem a zabil nevinné obyvatele lesní vesnice. Musel vše odčinit a zachránit všechny, kdo zbyli. On byl ten zrádce, kterého hledali.
Měl na rukou krev nevinných.
Proto se rozhodl jim pomoct.
Vyhledal volné cesty, jimiž mohli utéct od ohně. Občas musel nadzvednout nějaké trámy, které spadly do cesty, či dotyčnému na nohu nebo jinou část těla. Pro něj nosníky těžké nebyly. Byl dost silný na to, aby je dokázal uzvednout sám. Poté je vyprostil ven a ze všech sil, jež mu zbyly, je táhl pryč. Tohle udělal ještě párkrát, než na něm bylo znát, že mu docházejí síly.
Zaslechl blížící se střely. Tušil, že mu nezbývá moc času. Musel rychle jednat. Vymyslet plán, jímž by zachránil vše zbylé.
Rozeběhl se k nim a zakřičel na ně z plných plic:
„Hej! Já jsem tady, vojáci!“
Mával na ně, dokud si ho jeden ze psů nevšiml. Upoutalo to vojákovu pozornost.
Ukázal na něj. Vojáci kolem něj se k němu přidali. Nasměrovali ostatní psy na svůj cíl. Rozeběhli se a obklíčili kořist. Udržovali si od mladíka určitý odstup.
Sledoval je. Zůstával v klidném stavu. Vyměňoval si s nimi pohledy. Ze začátku na něj vrčeli a cenili tesáky, ale něco se v nich zlomilo, když se mu podívali do očí. Psi sebou trhli a poodstoupili. Po pár vteřinách se otočili a rozeběhli se s kňučením pryč do všech stran.
Na pohledech ozbrojenců bylo znát překvapení. Nečekali, že jejich tvorové utečou – místo toho, aby zadrželi zrádce. Byli přece vycvičeni k zabíjení. Strach pro ně neměl nic znamenat. Nechápali, jak se jich chlapec dokázal zbavit tak rychle.
Bez váhání se rozeběhli přímo za ním. Mladík odvedl jejich pozornost pryč od vesničky. Uháněl lesem jako vítr.
Slyšel za sebou hlasy, výkřiky a výstřely. Lidé kolem něj běhali s panikou a obavami o svůj život. Všichni se snažili utéct do bezpečí, někteří však umírali za doprovodu střelby. Do chlapce sem tam několik jedinců narazilo, protože se jim připletl do cesty. Dokonce jednou klopýtl o mrtvé tělo a spadl na zem. Neměl moc času zkoumat, kdo to byl. Zmátořil se a vyskočil na nohy. Pokračoval v běhu.
Povedlo se mu dostat se pryč z místa požáru.
Malá světýlka z baterek na zbraních prosvěcovala hluboký les skrz kouř. Světlo nejčastěji naráželo do mladíka. Každou chvíli čekal výstřel, který ho dorazí, a on naposledy vydechne. Shodil by ze sebe veškeré starosti i vinu, již nesl na bedrech. Pocítil by svoji vysněnou svobodu.
Vyhnul se ženě, jež schytala kulku. Ohlédl se. Spatřil muže s automatizovanými zbraněmi, kteří stříleli na vše živé, co jim přišlo do cesty – kromě něj. Jejich zbroj byla celá černá. Do tváří jim člověk neviděl. Helmy chránily celou hlavu, umožňovala pouze vidět své okolí. Se zbraněmi to uměli perfektně – ani jednou neminuli.
„Chyťte toho kluka! Chci ho živého!“ zakřičel přísně muž.
Zrychlil. Nehodlal zemřít. Dnes ne. Začal kličkovat, aby ztížil mužům střelbu, ale moc dlouho mu to nevydrželo.
Jeden z jednotky vystřelil železnou kuličku, která se přichytila Eliotovi na záda. Téměř okamžitě poté vydala elektrický výboj. Mladík se sesunul k zemi. Třásl sebou, dokud nepřestala kulička fungovat. Díval se do neznáma. Pociťoval, jak ho pálila celá záda a pálení postupně prostupovalo do celého těla. Pak se proměnilo v silnou bolest. Ztrácel vědomí. Paralyzovali ho.
Muž, jehož předtím spatřil, přistoupil k Eliotovi. Poklekl k němu se slovy:
„Elektrický náboj, chlapče. Účinná zbraň. Nakonec jsem tě stejně dostal, bastarde.“
Oplzle se usmál. Eliotovi se zamlžilo před očima. Snažil se tomu bránit a prohlédnout si velitele, jejž moc dobře znal. Třicátník, který velel jen těm nejlepším.
Chtěl křičet, když ucítil silnou bolest v chodidle. Stiskl víčka. Vydrala se z nich pár neposedných slz. Po pár vteřinách zamžoural na svou nohu. Spatřil hlubokou ránu propíchnutou loveckým nožem.
Všechen řev potřeboval dostat ven, ale necítil nic – ani své myšlenky. Ještě chvíli hleděl na krev, jež stékala po jeho noze. Bolest se proměnila ve štiplavý pocit. Muž na nůž přitlačil rukou.
Oni mu ubližovali a on s tím nic nemohl dělat. Snažil se bránit, jenže tělo ho neposlouchalo. Nakonec se přestal snažit. Smířil se s koncem. Kdyby dostal druhou šanci, změnil by všechno.
Udělalo se mu zle. Zatočila se mu hlava. Pocítil žluč v ústech, chtěla ven. Snažil se bojovat s bolestí a se zvracením.
Bylo by pro mě lepší, kdybych zemřel, pomyslel si.
Chtěli ho živého. Netušil, co ho čekalo. Pocit emeze byl silný. Nechybělo málo a vše by vrhl před sebe. Zavíraly se mu oči a po pár vteřinách mladík upadl do temnot naprosto vysílen.
