O ní, pro ni

Chladný a krutý mráz řezavě útočil na mé odkryté prsty. Seděl jsem na oné mrazivé lavičce před naší oblíbenou kavárnou na Staroměstském náměstí už pěkně dlouho. K čertu s časem, s hodinami - ty pro mne už dávno přestaly mít význam. Můj cíl byl jasný, avšak zdál se být nemožný. Nedosažitelný. Doufal, tak moc jsem doufal a přál si znovu vidět její tvář. Znovu se zahledět do jejích sytě zelených studánek a spatřit to nádherné pronikavé světlo, jenž mi mohla dát jenom ona. Ještě jednou chci být v zajetí jejího od ucha k uchu širokého okouzlujícího úsměvu, který pro mě mohla vytvořit pouze ona. Chci svými prsty proplétat pramínky jejích světlých vlasů a dlaní sjíždět po jejím obličeji se slovy:

,,Jsi jen má. Nikdy a nikomu tě nedám.”

Ovšem, ty dny se již staly neměnnou minulostí. Už nikdy neuslyším její jemný hlas oplácející má upřímná slova. Už nikdy v mých uších nezazní její pronikavý smích bortící mohutné hradby smutku a neštěstí. A už vůbec na svém těle nepocítím teplo jejího obětí. To všechno je pryč. Nenávratně. A já věděl, že s tím nikdy nic nesvedu.

Až do tohoto dne...

...

,,Myslíš, že tam nahoře něco je? Něco, co my neznáme? Nějaký jiný život, možná o dost lepší než tady...,” náhle zaznělo z jejích úst zamyšleně při pohledu na temné nebe plné větších i menších zářících teček. Tohle fantazírování jsem na ni měl nejraději. Ležíc v trávě pod rouškou oné temnoty, zaujatě na svůj jediný zdroj světla pohlédnu - k čertu s hvězdami, ona je jasnější než ony, přestože obklopen černočernou tmou, nespatřil jsem zhola nic. I tak tam byla. A já si užíval ten okamžik strávený v její blízkosti.

,,Možná, kdo ví?” pravil jsem se spokojeným úsměvem na rtech. Zatímco mé konečky prstů pomalu zajížděly do jejích hebkých vlasů, hlavu měla složenou na mé hrudi a oba jsme si libovali v přítomnosti toho druhého netušíc, že to je naposledy. Jemný letní vánek nás sem tam hladil po tvářích a dával nám tak ochutnávat půvabnou vůni ničím nepošpiněné lesní přírody.

Nastalo ticho. Tak ohlušující ticho, že jsme snad mohli chvílemi zaslechnout tlukot našich srdcí. Občas však zdánlivě neprolomné hradby poklidného večera svým přerušovaným cvrlikáním bortili cvrčci skrytí kdesi v okolní vysoké trávě.

Jakmile poslední z nich na chvíli utichl, odhodlala se znovu promluvit: ,,Budeme spolu navždy, že jo?”

Její náhlá otázka mě zaskočila. Nicméně jsem na sebe s jasnou odpovědí nenechával dlouho čekat a odvětil: ,,Budeme,” přitakal jsem a něžně ji políbil na čelo.

Kdo ví, co se jí tehdá honilo hlavou, ale kdybych býval tušil, že právě tato slova vypadnou z jejích úst téměř jako poslední, asi bych se zachoval jinak. Asi bych to nevzal s takovým klidem...

Přál bych si, aby ten okamžik trval věčně.

Byl to jeden z těch posledních...

,,Miluji tě...,” pronesla mírně rozechvěným hlasem do temnoty.

Rukou jsem ji objal kolem pasu a do ucha pošeptal ta nejupřímnější slova, jaká jsem jen mohl: ,,Já tebe taky, princezno.”

A nepouštěl ji.

Křečovitě stiskla mou paži omotanou kolem jejího těla a nevypadalo to, že by se jí hodlala jen tak vzdát. Bylo to tak silné sevření, jako by snad nikdy nemělo být prolomeno. Tehdy jsem to ještě netušil, ale teď se nemohu zbavit pocitu, že to věděla. Jako kdyby tušila, že se naše společné dny nenávratně chýlí ke svému nechtěnému konci, kdy si budeme muset dát navždycky sbohem.

Tišeji pak dodala hřejivá slova: ,,Nechci tě ztratit.. chci tě navždy mít po svém boku...”

Její chvějící se tón hlasu mi napověděl, že pláče. Plakala. Kapky slaných slz jí pomalu stékaly po tváři dolů a sem tam dopadly i na mou ruku, jíž stále pevně držela ve svém sevření. Ta věta hřála u srdce, ale postupem času jsem si uvědomil, jak hrůznou se pro mě vlastně stala. Vnímal jsem její pláč, ale nezmohl jsem se k ničemu jinému než ke snaživému utěšování. Bohužel.

Kdybych tehdá jen tušil, stejně jako ty...

Tuto naši společnou noc budu navždy nosívat ve své paměti. A z celého srdce doufám, ať už tě tvé cesty bez mé společnosti zavedly kamkoliv, že ty také. Na tvá poslední slova nikdy nezapomenu...

...

Už se setmělo. Já stále nehybně seděl na oném studeném dřevě - tedy až na to, že se mé tělo chvělo zimou, brada se nepřetržitě třásla a zuby se mi svévolně třely o sebe. Ač jsem poměrně slušně oděn ve správné zimní bundě a teplých nohavicích, chlad se mi i přesto po dlouhých hodinách úmorného čekání dostával pod kůži a nelítostně mi dával pocítit krutost letošní vydařené zimy. Mínusové teploty byly během tohoto období na denním i nočním pořádku.

Pravda, chtěl jsem to už vzdát a rychlým krokem vyrazit vstříc svému teplému domovu, ale z tohoto úmyslu sešlo ve chvíli, kdy se přede mnou z nočních stínů vyrojila postava. Hubená postava. Podle výšky se mi úspěšně podařilo odhadnout, že jde o ženu, přesněji řečeno o dívku, poměrně mladou - možná čerstvou absolventku střední školy...

Mířila ke mně. Figuru ji zahaloval dlouhý černý kabát s několika postranními knoflíky kaštanově hnědé barvy. Vlasy - přísahám - měla tak rovné a čistě bílé jako ten sníh, co se náhle snesl z nebe a jehož malé vločky pomalu dopadávaly na zem. Líbila se mi její ofina končící těsně u obočí. Ze široka se na mě smála, nicméně ten úsměv byl vskutku nádherný.

Chvíli jsem dokonce zauvažoval, zda-li by to nemohla být...

,,Ne!” odmítavě jsem zatřásl hlavou. Co mě to jen napadlo? Už ji doopravdy vidím všude...

Při dalším pohledu jejím směrem již stála naproti mně a pozorovala mě svýma uhelně černýma očima.

Naše pohledy se setkaly a já pocítil... jisté nadpřirozeno.

Neumím ani slovy vyjádřit onen pocit, kdy jsem jí pohlédl do očí. Jako by mě to vtáhlo kamsi pryč. Pryč z této reality, pryč z tohoto světa. Jako bych hleděl do očí, jež znamenají bránu do jiné dimenze.

Pod rouškou městské temnoty jasně zářila napříč všemu okolí. Její světlé vlasy poklidně tančily ve studeném vzduchu a její úžasně souměrné bílé zuby se pod pokrývkou tmy jen leskly.

Na malý moment jsem otupěl, když slabým polohlasem, avšak velmi mile, pronesla, zda-li si ke mně může přisednout.

Mlčky jsem přikývl a ona se s děkovným úsměvem posadila vedle mě.

Voněla po jahodách. Kdo by býval tušil, že tuhle vůni později nebudu moct vystát.

,,Vy budete Filip, že ano?” Její plné rty poklidně vyslovily mé jméno, aniž by se zkřivily do něčeho jiného než milého úsměvu.

Dívce jsem věnoval svůj užaslý obličej - nejlepší, jaký jsem dokázal vytvořit. ,,Jak to víte?”

Zahihňala se a znovu mi pohlédla do očí: ,,Vy si opravdu nevzpomínáte?” Když viděla, že opravdu ne, pokračovala dál. ,,Máme tu spolu mít schůzku. Omlouvám se za svoje zpoždění, Praha je velká a já se tu moc dobře zatím neorientuji.” mírně naklonila hlavu na stranu a snad se na jejích bledých tvářích objevilo zarudnutí.

Malou chvíli mi to stále nedocházelo, asi jsem byl již vyčerpaný z toho nekonečného čekání, ale po pár vteřinách se má paměť přeci jen rozpomněla. Její hlas mi náhle byl povědomý a mně to do další chvíle bylo už jasné. Tohle je přeci ta osoba, na niž tu zoufale celé dlouhé hodiny čekám! To ona mi včera v noci zavolala - netuším, odkud znala mé číslo - a nabídla mi pomoc. Onu bláhovou nabídku, jíž jsem možná z čiré zoufalosti i uvěřil, protože tu teď sedím. A sice - že přivede mou mrtvou přítelkyni zpět mezi živé.

Normálně bych byl za tak dlouhé čekání v té nesnesitelné zimě naštvaný a dal bych to tomu břídilovi pořádně sežrat, ale křičet po mladé a hlavně tak krásné dívce? Navíc se omluvila a řekla, že Prahu zatím tak dobře nezná a já vím, jaké to tu je pro ty, co tu bydlí krátce nebo vůbec.. takže jsem to přešel jako by nic. Nakonec se mi ze sebe podařilo strašně nejistě dostat: ,,A-ano, vzpomínám si...”

A vzápětí mi to nedalo se stejně tak otázat: ,,Chtěl jsem se vás ale zeptat.. odkud znáte mé jméno? A mé telefonní číslo...”

Umím si představit, že jsem se u toho tvářil jako ten největší kakabus pod mrakem.

Všemožně jsem lítal pohledem snažíc se marně uklidnit, protože jsem se v její přítomnosti cítil velmi zvláštně... zkrátka jinak. Jako by po mé levici sedělo cosi, co se vymyká lidskému rozumu. Jak už jsem řekl dříve - jako bych spatřil cosi nadpřirozeného, nakolik na takové věci nevěřím.

Bohužel jsem pravdě byl mnohem blíže, než bych tušil. Nebo si to možná jenom nechtěl připustit.

Mladá slečna mě svým pronikavým pohledem pozorovala, načež se stále neměnným úsměvem naklonila hlavu ještě o něco víc do strany a opět se okolím rozeznělo její tiché zachechtání.

,,To je přeci jasné,” pravila, ,,vím o vás úplně všechno.”

Nebudu lhát, když řeknu, že v té chvíli ve mně nejistotou hrklo. Proplul mnou nefalšovaný pocit strachu a nejistoty. Dívka si samozřejmě všimla mého zmateného výrazu a jako naschvál roztáhla ústa do toho nejširšího úsměvu jaký svedla. Otázky se mi v hlavě rojily jedna za druhou: Ona mě snad sleduje? Co je zač? Proč by mě někdo sledoval? S kým jsem se to, proboha, zapletl?...

To bych nebyl já, kdybych si hned přehnaně nedomýšlel. Rozhlížel jsem se kolem sebe a v okolí stále pobíhalo docela dost lidí, tudíž, kdyby mě tady chtěla odrovnat, bylo by to před zraky mnohých svědků, což si, doufám, nemůže dovolit. Žádný vrah si přeci nemůže dovolit být spatřen přímo při činu, no ne?

,,Nebojte se, nechci vás zabít.” ozvalo se z jejích úst pohotově - jako by mi snad četla myšlenky nebo co. Nebo jsem prostě vypadal až moc vystrašeně. Pravda, že svůj nehraný strach jsem nedokázal skrýt a ona to řekla jako by mě chtěla uklidnit, ale docílila tím pravého opaku. Srdce jsem měl až v krku a i přes tu příšernou zimu se mi čelo do pár minut orosilo kapkami studeného potu. Možná jsem jenom paranoidní blázen s mírnými příznaky schizofrenie a za vším hned vidím ten nejčernější scénář, avšak brzy, jak se ukázalo, budu mít pro své obavy pádné důvody.

,,Vy... vy mě sledujete...?” Posbíral jsem všechny střípky odvahy a znovu na ni přesunul zrak. Přišel jsem si jako bezmocná oběť marně vzdorující svému únosci. Očividně ji to pobavilo.

,,Hmmm...” Začala si svými dlouhými prsty pomalu mnout špičatou bradu. ,,I tak by se to dalo říct.”

Ne že by mě její odpověď uklidnila, vlastně se přiznala k tomu, že je stalker, ale nechtěl jsem už vice uhýbat pohledem, takže jsem hrdinsky spolkl zbytek svazujícího strachu a jednal narovinu, zdánlivě nebojácně: ,,Co po mně chcete?” napřímil jsem se v ramenou, abych podtrhl svou neohroženost.

,,Spíše co chcete vy po mně, Filipe,” nasměrovala vztyčený ukazováček mým směrem, ,,To vy toužíte po vzkříšení již mrtvého života.” Pak se ke mně naklonila a tišeji dodala: ,,Jsem ochotna a schopna vám toto přání splnit.”

Dokážu si představit svůj geniálně zmatený výraz v momentě vyřknutí těchto vět. To bude totální cvok, říkal jsem si. Cvok, který mě kdo ví proč podle všeho sleduje. Já debil kývl na tu nabídku osobního setkání! Ano, tak zoufalý jsem byl a mé smysly ani zdaleka nepracovaly tak, jak by měly. Vím, že za jiných okolností bych se s cizím člověkem - prostě s úplným cizákem - nesetkal. Ta holka sprostě využila mé nepříliš ideální situace. Zaútočila na mě jako zkušený predátor, jakou svou oběť mě vylákala ven a po bůhví jak dlouhém vyčkávání se rozhodla konat. Správný lovec vždy svůj cíl nejprve potají a trpělivě sleduje a poznává jej. Teprve až si je pozorovatel stoprocentně jistý, že je správný čas, promění se v hladového dravce, vycení zuby a do nic netušící oběti se vší silou zakousne...

...a nebo sleduju příliš dokumentů o dravých zvířatech.

Každý by ale uznal, že jsem se tady bezesporu zapletl s nějakým cvokem. To nepochybně.Nepatrně jsem přivřel víčka a zhluboka se nadechl, načež mi do plic vnikl nepříjemně chladný vánek.

,,Rozumím vašim pochybnostem,” řekla po pár chvílích hrobového mlčení, ,,proto mi dovolte vše vysvětlit. Pochopíte, že vám nechci ublížit, ale skutečně pomoct.” zněla tak přesvědčivě a odhodlaně, až část mě samotného začala uvažovat, zda-li náhodou neříká pravdu.

Mé mlčenlivé vybídnutí nakonec pochopila správně a hned na to se znovu rozezněl její hlas: ,,Zkráceně řečeno, jmenuji se Nimure a nejsem člověk. Jsem rewera, neboli démon. Každý člověk má svého démona, který na něj z jistých důvodů dohlíží. A já byla kdysi vybrána, abych dohlížela na vás, Filipe. Je ve vás údajně skrytý velký potenciál...-”

,,O čem to, do hajzlu, mluvíte?!” zjevně psychicky narušenou dívku jsem rázně přerušil, až se pár lidí naším směrem ohlédlo, ale to jsem v tu chvíli absolutně neřešil. Na takové bláboly přeci nemůžu skočit, tady nejsme v žádném fantasy příběhu. Stal se ze mě sice zoufalec, možná troska s mizivým důvodem k žití, ale rozum - ten mě prozatím neopouštěl. A racionální myšlení taktéž ne. Nelíbilo se mi, že se mě někdo snaží tak naivně využít. Vím, co by následovalo, kdybych ji nepřerušil, moc dobře znám tyhle podrazáky. Hnusná sekta!

Ona zůstala zkameněle sedět a s pootevřenou pusou hledíc na mě těma zdánlivě nevinnýma očima snad prosila o ňáký bonbon nebo co. Opravdu to na mě tak působilo. Jako kdybych jí měl dát nějakou odměnu za tu smyšlenou pohádku, co mi tu přednesla. Směšné. Strach ze mě, pravda, po jejím výroku trochu opadl a nahradil jej stále stoupající hněv. Hněv z toho, jak si někdo mohl dovolit na mě hrát takové divadlo.

,,Promiňte, ale nehodlám se s vámi o tomto bavit. Už mě, prosím, neobtěžujte, děkuji,” vmetl jsem jí svá slova ledově klidným hlasem přímo do ksichtu a byl připraven odejít, ale jakmile jsem se byť jen trošku pohnul, její ruka mě zastavila. Z toho jejího chladného pohledu mě znovu zamrazilo. Až teď jsem si uvědomil, že tihle lidi můžou stále být dost nebezpeční. Co bych v takové situaci měl dělat? Z náznaku odchodu sešlo - znovu jsem se posadil na mrznoucí dřevo lavičky, ač kousek dál od ní a přemýšlel, co dál. Její pohled mě značně zneklidňoval. Cítil jsem ho na sobě i přestože můj zrak výhradně směřoval k zemi.

Hlavně klid, ozývalo se mi v hlavě, prostě zavolám policajty a-

,,Ani nezkoušej nikomu volat,” rázně mě upozornila zcela odlišným hlasem s poměrně děsivou intonací. Znovu jsem se zachvěl, avšak ne zimou. Tohle bylo přesně jako kdyby mi snad-

,,...četla myšlenky?” dokončila nahlas. A já na ni s hrůzným zděšením pohlédl. Její náhlá změna v chování, její prázdné zářící oči bez záblesku jakéhokoliv života, její hrubý studený tón hlasu, jenž se mi ještě do této chvíle svévolně rozléhá v uších... a v neposlední řadě to prapodivné čtení mysli... v ten okamžik mi nejspíš plně došlo, do čeho jsem se vlastně namočil.

...samozřejmě bez vědomí, že to pravé utrpení teprve přijde...