Kapitola 1.
Stejnějako obvykle i dnes začal sen úplně stejně. Nejdřív jsem viděla jen tmu. Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem zaslechla nepříjemný šum. Obraz párkrát problikl a já mohla na pár vteřin spatřit žluté, dlouhé, sluncem spálené klasy trávy pohupující se ve větru.
Obraz znovu probliknul. Připomnělo mi to babiččinu starou televizi. Vždy trvalo nesmírně dlouho, než se nám ji podařilo zprovoznit. Ale to už je dávno.
Vraťme se k mému snu. Obraz ještě několikrát problikl a šum se začínal měnit. Rozeznala jsem dva dětské hlasy. Znala jsem je. Teď už ano. Byly to Naelin a Adrianiel, dvě malé děti, které spolu trávily většinu svého volného času.
Naelin, malá dívka se zlatými vlasy, drobným obličejem, růžovými rty a čistýma, nepřirozeně zářícíma, modrýma očima, které na sebe svým neobvyklým jasem přitahovaly pozornost. Adrianiel byl statný chlapec s blond vlasy, které měl u kořínků černé a s hustými tmavými řasami. Oči měl šedé, což působilo dost zvláštním dojmem. Mohlo jim být tak osm-devět let.
Nikdy v životě jsem je neviděla. A přesto se mi o nich zdálo.
Obraz se konečně vyjasnil. Spatřila jsem dlouhé vlasy, které byly stejně zlaté jako výše uvedená stébla trávy. Vlasy za Naelin vlály jako zlatý závoj.
„Mě nechytíš!” Volala na Adrianiela, který vzápětí přiklusal na scénu. Natahoval k ní ruce v naději, že se jí může dotknout, přestože byla o pár metrů před ním. Oba z těžka dýchali a pot jim tekl po tvářích. Naelin se přebrodila vysokou trávou, při čemž vyplašila drobné víly, které ihned začaly znepokojeně brblat, a doběhla na malou louku. Na malém kopečku se hrdě tyčil mohutný strom. Byl kouzelný – jako většina věcí v Ráji. Strom byl neobvykle vysoký, jeho kůra byla stříbřitě bílá, protkaná rudými žilkami připomínající tepny, které problikávaly jako tep v rytmu bušícího srdce stromu. Koruna byla hustě zarostlá velkými rudými listy ve tvaru srdce. Už z prvního pohledu byla znát jeho moc a vnitřní síla, a Naelin si najednou připadala strašně maličká.
„Vyhrál jsem, chytil jsem tě!” Zasípal Adrianiel a těžce jí položil ruku na rameno. Naelin do něj zabodla své pronikavě modré oči. Chlapec se trošku zastyděl, sundal z ní ruku a natáhl se do trávy pod kouzelný strom. Padl na něj jeho stín. Naelin se natáhla vedle něj a společně zírali na rudé listí.
„Adrianieli?” Špitla Naelin po dlouhém tichu. Chlapec neodpověděl. Ležel vedle ní se zavřenýma očima a spokojeně oddechoval.
„Adrianieli!” Špitla znovu a tentokrát ho šťouchla do žeber.
„Hmm,” zabručel líně, oči stále zavřené.
„Víš, že nám maminka zakázala, abychom si tu hráli,” provinile se kousla do rtu.
„Hmm,” Adrianiel otevřel oči a nadzvedl se na pravém lokti. „My si tu ale nehrajeme,” namítl. „Jenom tady ležíme.”
„Ale stejně si myslím, že se bude zlobit.” Adrianiel neodpověděl. Místo toho se znovu natáhl do trávy. Na chvíli opět zavládlo ticho.
„Chceš něco vidět?” Zeptala se dívka a hlas jí při tom přeskočil. Chlapec ji se zájmem pozoroval. Dívka nastavila ruku dlaní vzhůru a zavřela oči. Soustředěně při tom zamumlala jakousi kouzelnou formuli, odříkávala ji jako naučenou básničku. Pak dlaň sevřela v pěst a znovu ji pomalu rozevřela. Nad dlaní se jí vznášela malá jasně zářící koule, která se třpytila a otáčela kolem své osy. Adrianielovy oči se naplnily úžasem.
„Jak jsi to udělala?” Zeptal se a upřeně zíral na kouli.
„Viděla jsem to dělat maminku. Říkala, že když je někdo smutný, vyšle za ním tuto kuličku a ten dotyčný bude vědět, že na něj maminka myslí.”
„A ty to chceš někomu poslat?” Zeptal se udiveně.
„Tatínkovi,” řekla Naelin odhodlaně.
„A ty myslíš, že se to dostane do nebe?”
Naelin pokrčila rameny. „Zkusíme to.”
„Uděláme to společně? Chtěl bych ji poslat i mému tatínkovi”
„Pokud to půjde,” řekla a chytila ho za ruku. Společně mysleli na své otce a odříkávali formuli, kterou chlapce dívka naučila. Kulička začala pomalu stoupat k nebi, přičemž za sebou zanechávala třpytivou cestičku. Děti otevřely oči a sledovaly, jak kulička mizí mezi mraky.
Prudce jsem otevřela oči a opět se vyskytla v realitě. Oči a hlava mě nesnesitelně bolely. Aby toho nebylo málo, snažila jsem se překonat panický strach z aut, který se projevil po nehodě, která se stala asi před dvěma měsíci. Začala jsem nenávidět tyhle smradlavé, na kolech se pohybující plechovky.
Ano, měla jsem nehodu. Stalo se to 1. ledna, krátce po zahájení nového roku. Máma řídila a já seděla na sedadle spolujezdce. Sněžilo a byla mlha, skoro jsme neviděly na cestu. Prostorem se neslo pískání meluzíny, cesta byla zamrzlá a kluzká. Zasněžená krajina byla zahalená v temnotě.
Hrály jsme hru a náramně se bavily. Nedokážu si vybavit jakou hru. Vím jen, že to bylo fajn – ze začátku. Natáhla jsem se přes ni, že něco vyzkouším. Nezvládla řízení a dostala se do smyku. Obě jsme zaječely. Pak nás oslepila žlutá světla kamionu. Troubil a pravděpodobně se snažil zastavit. Přes svůj vlastní jekot jsem slyšela pískání pneumatik. Narazil do nás a odmrštil naše auto do příkopu. Když jsme se konečně dokutálely a naše potlučené auto zůstalo stát, s úlevou jsme si oddechly. Máma byla dost potlučená, z nosu a ze rtů jí tekla krev. Vlasy měla rozcuchané, trčely jí do všech stran. Bylo mi jasné, že nevypadám o moc lépe. Šok pomalu opadal a já cítila palčivou bolest ve stehně.
Ale pak se to stalo. Když jsem si uvědomila, co znamená to zlověstné praskání, bylo už pozdě. Auto se propadlo do zamrzlého jezera. Klesalo a klesalo. Rozbitými okny se do auta valila masa ledové vody. Chlad mě úplně ochromil. Plíce se mi naplňovaly ledovou vodou. Snažila jsem se odepnout si pás, ale nešlo to. Zoufale jsem se z něj snažila vymotat, ale marně. Hrdlo mě pálilo, plíce se bolestivě dožadovaly kyslíku. Zoufale jsem se potřebovala nadechnout. Zachvátila mě panika. Auto pomalu klesalo níž a níž. Pás mi vyklouzl z promrzlých, ochablých rukou. Bolest pomalu ustupovala.
Abych byla upřímná, musím uznat, že byl dole klid. Necítila jsem nic. Vnímala jsem jen ten klid. A tmu. Ta byla nádherná.
Pak mě prudce zabolela hlava. Měla jsem pocit, že se mě někdo snaží vyrvat ven z těla. Bolest za chvíli pominula a já se dívala sama na sebe. Byla jsem promrzlá a bledá, vlasy mi zakrývaly část obličeje a volně si plavaly. Ruce se mi bezvládně vznášely. Z úst mi vycházely poslední bublinky. Oči jsem měla přivřené.
V ten moment jsem si uvědomila, že tělo, na které jsem se dívala, byla jen schránka, ve které jsem dočasně pobývala, a že skutečný život mě teprve čeká. Nemohla jsem se dočkat.
Otočila jsem hlavu a spatřila svou matku. Něco uvnitř mě mi napovídalo, že život v tomto světě pro ni skončil. Stejně jako ten můj. Nerozrušovalo mě to ani neděsilo. Byla jsem klidná jako nikdy v životě. Cítila jsem se svá a volná.
Pak jsem vyplula z auta a rozhlédla se po dně. Byla tu tma. A klid. Bylo to báječné. Nohou jsem do písečného dna vyryla čáru. Písek se jako třpytky rozletěl kolem, pár vteřin se vznášel a pak opět ulehl na dno. Najednou jsem u kamínku zahlédla nějakou věc. Doplavala jsem si pro to. Byl to prstýnek, tenký proužek. Sevřela jsem ho v dlani. Zaklonila jsem hlavu a spatřila světlo. Oslnivé žluté světlo, které mě volalo, vábilo mě. Vydala jsem se k němu. A když jsem ho měla na dosah, vynořila jsem se z vody. Oslepilo mě slunce. Byla jsem v jezeře. Rychle jsem doplavala ke břehu. Nevynaložila jsem při tom žádné úsilí. Skoro jsem letěla. Kapky vody mi líbaly tvář.
Stébélka trávy mě lechtala na chodidlech. Bylo to příjemné. Pohlédla jsem na do nekonečna se táhnoucího jezera. Voda byla průzračně modrá. Občas vyskočila malá rybka. Na hladinu se snesly labutě. Sluneční paprsky se navzájem naháněly po mém těle, teplý vánek mě laskal na kůži.
Přebrodila jsem se kapradinami a spatřila vyšlapanou pěšinku vedoucí do neznámého lesa. Nezbývalo mi nic jiného, než se po ní vydat. Ihned mě do nosu udeřila omamná vůně rudých květin, které se plazily po stromech. Stromy zde byly neobvykle vysoké. Jejich větve se pohupovaly ve větru. Listy si šeptaly. Vítr jejich šepot roznášel dál.
Slyšela jsem ho.
Ptáci seděli v korunách a prozpěvovali si. Nadaní cvrčci naladili své nástroje a společně s ptáky zahájili malý orchestr.
Když jsem prošla upovídaným lesem, spatřila jsem kolejnice a nástupiště. Byly dvoje. Na jednom nástupišti bylo hodně lidí. Na druhém stanovišti bylo lidí o poznání méně. Ti z prvně uvedeného nástupiště se zoufale snažili dostat na druhé, ale nějací chlapi zahalení v kápích jim v tom bránili. Vypadali trochu jako mniši. Jeden z nich stál nedaleko mě. Přistoupila jsem k němu a zaklepala mu na rameno.
„Ehm, dobrý den. Prosím vás, můžete mi prozradit, co je tohle za místo?” Mnich se ke mně otočil a já mohla spatřit jeho tvář. Měl ostré rysy, bledé rty a světlé modré oči. Kůže se mu třpytila jako krystalky diamantu. Jeho výraz byl tvrdý, nepřístupný. Naháněl mi strach.
Neblbni. Je to přece mnich.
„Jméno?” Zeptal se. I jeho hlas zněl tvrdě.
„Cože?”
„Neznáš své jméno?” Nadzvedl obočí.
„Madeline”
„A dál?” Řekl podrážděně.
„Freyová” Přikývl, něco zabručel a zalistoval v papírech. Byl to seznam.
„Freyová, Freyová...,” opakoval si pro sebe a propiskou projížděl všechna jména. „Á, tady,” zajásal a nasměroval mě na druhé nástupiště, na to, kde bylo málo lidí. Postavila jsem se vedle staré paní. Vlasy měla už šedivé a tvář ji zdobily vrásky. Byla vyhublá a jistě měla hlad. Mrzelo mě, že jí nemám co nabídnout.
„Na co tady čekáme?” Zeptala jsem se asi po deseti minutách tichého stání.
„Na vlak,” odpověděla milým hlasem.
„A kam jede?” Zeptala jsem se. Přidal se k nám jeden mladý vysoký chlapík. Tvář měl smrtelně bledou, vlastně vypadal dost nemocně.
„To nevíme,” řekl. „Doufám jen, že to bude rychle. Pomalu nemám co číst,” zašklebil se a ukázal na rozečtenou knihu, kterou držel v ruce. Na chvíli jsme oněměli.
„Jsi celá promoklá,” řekla babička zděšeně a starostlivě si mě prohlížela.
„To nevadí,” pokrčila jsem rameny. Koutkem oka jsem zahlédla postavu. Pozorovala nás. Byl to vysoký mladý chlapec. Dlouhé světlé vlasy s tmavým melírem mu padaly do tmavých, oříškových očí. Kůže se mu také třpytila. Bylo to zvláštní. Přemýšlela jsem, čím to je. Byl docela pohledný. Zamávala jsem mu. Otočil se a odešel.
„Ale to není fér!” Křičel někdo z vedlejšího nástupiště. „Proč nemůžeme jít na druhé nástupiště?!” Hulákal podsaditý chlapík s mastnými vlasy a velkým pupkem, které mu čouhalo z krátkého trička. Vystoupil z nástupiště a přes koleje si to arogantně chvátal k nám s důležitým výrazem. Přidala se k němu i nějaká drobná žena se zrzavými vlasy, příliš krátkými šortky a průsvitném tričku, pod nímž zářila sytě rudá podprsenka. Už od pohledu působila drze a, jak bych to řekla, lacině.
„Běžte zpátky!” Zahřměl jeden mnich v kápi a v mžiku byl u nich.
„Nebo co?” Řekla žena, z očí jí šlehaly blesky. „Mrtví už jsme”
Mrtví už jsme.
„Nepokoušejte mě,” syčel ten v kápi a hrozivě se nad nimi tyčil. Žena trochu zaváhala, ale muž udělal ještě jeden krok. V tu chvíli se mnich napjal, přičemž mu ze zad vystřelila mohutná křídla s rozpětím asi dva metry. Zalapala jsem po dechu. Oslnivě bílé peří se zalesklo ve slunci. Mnich jimi zamával a ty dva opovážlivce málem smetl na zem. Výhružně se nad nimi tyčil a zahnal je zpátky tam, kam patří. Z jeho postoje vyzařovala autorita, děsivá moc a vnitřní síla. Nahánělo to strach. Tak takhle vypadají andělé.
Přesto jsem se nedokázala zbavit myšlenky, která se mi pořád honila hlavou. Mrtví už jsme. Mrtví už jsme. Mrtví už jsme. Mrtví ...
Vzduch pročíslo troubení vlaku. Za chvíli jsem v dáli zahlédla lokomotivu. Na rameno mi usedl motýl.
Nenasedej do toho vlaku.
„Co?” Zeptala jsem se.
„Co co?” Zeptal se ten vysoký mladík s knihou.
„Říkal jste něco?”
„Ne, proč?” Zavrtěl hlavou. Zmateně jsem se rozhlédla. Nikoho podezřelého jsem neviděla. Pokrčila jsem rameny. Asi se mi něco zdálo. Vlak se pomalu blížil.
Nenasedej do vlaku.
Motýl se mi snesl na ruku. Byla to spíš můra. Přesto mě ohromila zvláštním způsobem. Tupě jsem se zarazila a pohlédla na můru. Blbost. Motýli nemluví.
A odkdy mají lidé křídla?
No dobře. Ať už jsem tomu rozuměla nebo ne, prostě to tak bylo. Stejně tak, jak jsou v téhle fascinující říši možní andělé, proč ne mluvící můry? Vlak dojel až k nám a za doprovodu hlasitého syčení zastavil. Dveře se otevřely a já ve vlaku spatřila svou matku. Chtěla jsem se za ní rozběhnout. Už jsem vykračovala, ale zadržel mě hlas.
Zadrž! Zarazila jsem se. Máma na mě mávala, rozevírala svou náruč a vábila mě k sobě do láskyplného objetí. Lidé začali nastupovat do vlaku.
Běž stranou.
„Ale to zmeškám svůj vlak,” namítla jsem, ale poslechla.
„Ona nenastupuje!” Zahulákal někdo odvedle a ukázal na mě prstem. „Proč nemůžu zaujmout její místo?!”
Motýl mě zavedl daleko od nádraží k jednomu vysokému stromu. Oslepilo mě světlo. Přivírala jsem oči, ale světlo bylo intenzivnější a intenzivnější.
„Ještě není tvůj čas,” sdělila mi hlas. Moc jsem tomu nerozuměla. Ohlédla jsem se na nádraží.
„Ale,” chtěla jsem něco namítnout, když v tom vzduch pročíslo troubení vlaku. Ohlédla jsem se. Oba vlaky se rozjely a zmizely v dáli. Nádraží se vylidnilo.
„Ale ne! Zmeškala jsem svůj vlak!” Zhrozila jsem se.
„To nevadí,” uklidnil mě hlas. Něco se dotklo mé tváře. Bylo to studenější než led. Zatřásla jsem se. „Čeká tě ještě důležité poslání.” Chtěla jsem protestovat. Toužila jsem nastoupit do vlaku a zůstat se svou matkou.
Pak se stalo něco divného a stěží popsatelného. Když jsem se nadechla, nějakým způsobem jsem nasála zlaté světlo, a to se usadilo v mém nitru. Začala jsem se dusit. Zatemnilo se mi před očima. Hlava se mi každou chvíli rozletí na milion kousků! Chvíli jsem se točila v temnotě. Prudce jsem otevřela oči. Nedokázala jsem rozeznat nic, viděla jsem jen barevné mazanice. Když se mi podařilo pořádně zaostřit, spatřila jsem doktora. Ani slovy se nedá vyjádřit, jak moc jsem byla zmatená a vystrašená.
V nemocnici jsem strávila asi dva měsíce. Po čase zotavování mi doktoři oznámili, že je moje matka mrtvá. Nemuseli mi to říkat. Věděla jsem to. Nedokázala jsem se přinutit něco cítit – smutek, bolest, cokoliv. Zabednila jsem se do skleněné rakve. A když jsem se dostatečně zotavila, bylo zapotřebí vyřešit, co se mnou bude a s kým a jak budu žít.
„Měla jsi velké štěstí, že jsi to přežila. Je to zázrak!” řekli mi tehdy. Otec zemřel na zápal plic, když mi bylo osm. Zbyl mi tedy jen bratr. Chvíli jsem si nemohla vzpomenout, jak se jmenuje a jak vypadá. Doktor říkal, že je to následkem nehody a že by se mi paměť měla rychle vrátit.
