Temno
Temno v Chrisově pracovně narušoval pouze tenký plamínek svíčky mihotající se nad stolem. Osvětloval tak pohled na mladého muže, sklánějícího se nad papírem, na který tak usilovně cosi škrábal. Tmavé vlasy mu přitom spadaly do obličeje a nově příchozí potlačil nutkání mu je upravit.
,,Neruším tě?" zeptal se namísto toho polohlasem.
Nechtěl druhého muže vylekat.
Přítel k němu zvedl unavený pohled a na malou chvíli vykouzlil na tváři úsměv.
,,Vůbec ne, posaď se." Návštěva v tak pozdní hodinu ho překvapila, ale nedal na sobě nic znát. Koneckonců kdo jiný než Sebastian by ho přišel navštívit. Nikdo další klíče od jeho domu neměl a nikdo další s ním vlastně už ani nemluvil.
Přijal nabízené místo a s obavami hleděl do mužovy ztrhané tváře. Nevzpomínal si, kdy vypadal naposledy takhle staře. Drobný věkový rozdíl mezi nimi nebyl nikdy patrnější.
,,Jak se ti daří?" zeptal se, jako by to snad nebylo oběma jasné.
Chrisovi se v očích mihla zvláštní směsice pobavení a sarkasmu.
,,Neříkej, žes sem přišel, jen aby ses ujistil, že je mi mizerně."
Chtěl namítnout, že tak to v žádném případě není, ale druhý muž pokračoval dřív, než stihl promluvit.
,,Tak co tě přivádí za starým odepsaným otrapou?" zeptal se. ,,Myslel jsem, že budeš s Alisson."
,,Alisson odjela na pár dní k matce," odvětil, snaže se, aby jeho lež zněla co nejpřesvědčivěji. ,,Myslel jsem, že bych ti mezitím mohl dělat společnost."
Když Chris nic neříkal, mladší muž opatrně položil svou ruku na jeho.
,,Neměl bys být sám."
Konečně k němu zvedl hlavu, ale tentokrát už se neusmál.
,,Jsem zvyklý být sám," odpověděl a palcem mu jemně pohladil hřbet ruky. ,,Nemusíš se obtěžovat. Měl jsi odjet se svou přítelkyní."
Byl příliš ponořený do svých temných myšlenek, než aby přijal pomoc, kterou mu blonďák nabízel. Nechtěl ho nutit s ním zůstávat a nechtěl, aby viděl trosku, kterou už pár dní byl. Zvedl se a kulhavým krokem přešel k oknu na terasu, aby příteli naznačil, že jejich rozhovor je u konce.
,,Plánuješ mě od sebe odehnat? Tak jako všechny ostatní?"
Sebastianova slova proťala stávající ticho a udeřila Chrise jako dobře mířená rána. Neuvědomoval si, jak je k mladšímu muži necitelný a jak jeho odtažitost působí na ostatní.
,,Omlouvám se," zamumlal tiše s hlavou sklopenou k zemi. ,,Nechtěl jsem být nezdvořilý."
Blonďák pomalu došel až k němu a stanul po jeho boku. Dnes mu přítel poprvé připadal zranitelný. Všechna jeho energie se kamsi vytratila a místo obvyklého popichování byl dnes zamlklý. Tohle udělá s člověkem válka, uvědomil si.
On sám bojoval jen v nepatrné části celé války, takže jen těžko mohl plně pochopit, čím si Chris prošel. Věděl ale, že to nemohlo být nic příjemného.
,,Neomlouvej se, to je v pořádku," pronesl tiše a položil mu ruku na rameno, ,,v posledních týdnech jsi to měl těžké."
Chrisovi se po těle rozlilo příjemné teplo pocházející z místa, kde se ho druhý muž dotýkal, a na chvilku mu bylo skutečně krásně. Sebastian se o něho zajímal, opravdu a upřímně se o něho zajímal a záleželo mu na tom, jak se cítí. A jak mu to oplácel on? Odmítal ho a vyháněl od sebe pryč. Bylo mu ze sebe samého špatně.
,,Ne, Sebastiane, to není v pořádku. Není v pořádku, abych kvůli válce zapomněl, že jsi můj přítel."
Blonďák se na něj zadíval a spatřil v jeho tmavých očích smutek. Chtěl mu poskytnout útěchu, ale netušil, jak by to měl udělat. Nakonec nad tím přestal tolik přemýšlet a prostě ho objal. Překvapilo ho, že se druhý muž neodtáhl. Naopak mu položil hlavu na rameno a přitiskl se k němu pevněji. Sebastian nic neříkal, jen ho pomalu hladil po zádech a vdechoval jeho vůni.
Starší už dál nedokázal držet emoce pod kontrolou. Všechno se to na něj sesypalo a on se rozplakal. Plakal za nespravedlnost, která se stala, za lidi, kteří zemřeli, a za to, že už jeho život nikdy nebude stejný.
Sebastian ho celou dobu držel a šeptal mu slova, která stěží vnímal. Stačilo mu slyšet jeho hlas, na slovech nezáleželo. V jeho náruči se uvolnil a konečně ze sebe mohl dostat emoce, které tak dlouho zadržoval.
Po pár minutách se od sebe odtáhli a Chris si setřel z očí slzy, snaže se získat zpět ztracenou sebekontrolu. Podíval se na Sebastiana znovu pevným pohledem, ve kterém nebylo ani stopy po dřívějším smutku. Nechtěl s ním o svém nervovém zhroucení mluvit. Stačilo mu, že ho Sebastian viděl plakat, nepotřeboval to ještě rozebírat. Vždy se snažil před lidmi nedávat příliš najevo emoce.
,,Když už jsi tady, dáš si něco k pití?" zeptal se, aby odvedl řeč jinam, a blonďák přikývl.
Posadili se na pohovku a Chris jim oběma přichystal hrnek horkého čaje. Ani jeden z nich o minulosti nechtěl mluvit. Přáli si jen sedět a dělat, jako by se nic nestalo.
Najednou si Sebastian připadal jako za starých dobrých časů. On a jeho dlouholetý přítel spolu seděli v obýváku a jen tak bezstarostně klábosili. Neproběhla žádná válka a oni si žili své obyčejné životy.
Tak to ale ve skutečnosti nebylo a oni se budou muset vyrovnat s realitou. Ztratili plno přátel a oba je to navždy poznamenalo - změnilo.
Mezi nimi vládlo ticho a Sebastian si s pohledem na přítelovu tvář znovu připomněl, jak moc je krásný. Všiml si toho už dávno, ale teprve před pár týdny si skutečně připustil, že ho přitahuje. Dokázal by se na něho takhle dívat věčnost, ale ubíjelo ho vědomí, že druhý muž jeho city nejspíš neopětuje. Rozhodl se tedy smířit s tím, že pokud jej nechce navždy ztratit, musí zůstat jen přáteli.
,,Co vlastně celé dny děláš?" zeptal se Sebastian na to jediné, co ho napadlo, aby zavedl rozhovor. Když se nemluvilo, vznikalo totiž moc prostoru na přemýšlení a on nechtěl dát příteli možnost znova přemýšlet o minulosti.
,,Nic moc," odpověděl Chris, ,,vlastně se docela nudím." Snažil se o neutrální konverzační tón, ale příliš se mu to nedařilo. Sebastian byl jeho první návštěva za opravdu dlouhou dobu a on si tak musel znovu zvykat na zvuk svého hlasu a neustále si připomínat, že musí vážit slova, aby druhého muže neranil.
I když ze začátku to tak nebylo, teď si přál, aby zůstal. Nechtěl být znovu sám.
,,Omlouvám se," pronesl blonďák s upřímnou lítostí v očích.
,,Za co?" zeptal se Chris nechápavě.
,,Že jsem tu pro tebe nebyl."
Chris zavrtěl hlavou. ,,Neomlouvej se, jsi tu teď."
Sebastian se lehonce pousmál při pohledu do přítelových očí, ve kterých se odrážela vřelost. Sám měl pocit, že jako přítel nestojí za nic, že selhal, zklamal, ale Chris se na něho díval bez zášti. Blonďák měl pocit, že si to nezaslouží.
,,Já jsem tu ale měl být od začátku, Chrisi, od chvíle, co to všechno skončilo. Neměl jsem jen tak odejít a myslet si, že to bude v pořádku."
Starší muž znovu zakroutil hlavou. ,,Nic ti nevyčítám, vždyť by ses tady se mnou za ty měsíce zbláznil." Pousmál se. ,,Všechno jsi udělal správně. Alisson je tvá partnerka, takže jestli někdo potřeboval tvoji přítomnost, byla to ona. A stále je."
Mluvil sice klidně, ale Sebastian měl přesto pocit, že za jeho slovy slyší zklamání. Rozhodl se říct příteli pravdu. ,,S Alisson jsme se před dvěma týdny rozešli."
Chris se na něj podíval nejdřív překvapeně, potom se soucitem. ,,To je mi líto."
Blonďák zavrtěl hlavou. ,,Ale mně to líto není. Ona... nebyla pro mě ta pravá. Vím, že to asi není správné, ale nikdy jsem ji nemiloval, Chrisi. Nikdy jsem jí nemohl dát všechno."
,,Proč?" Z jeho pohledu bylo patrné, že tomu nerozumí. Sebastian a Alisson mu vždy připadali jako dokonalý pár. Myslel, že jsou spolu šťastní.
,,O tom se teď bavit nemusíme, není to důležité," utnul debatu Sebastian. ,,Jsem tu kvůli tobě." Opatrně uchopil přítelovu ruku. ,,Co bys potřeboval?"
Chris se na něj podíval lehce zmateně, ale když ucítil blonďákovu ruku na své, uklidnil se.
,,Já nevím," odpověděl.
,,No tak," pobídl ho druhý, ,,řekni si o cokoli jen chceš."
Tmavovlasý se k němu naklonil blíž, až je od doteku dělilo jen pár milimetrů. Netušil, co ho k tomu přimělo, takhle blízko k sobě nikdy nebyli. Cítil horkost Sebastianova těla a vnímal pohled jeho očí, ve kterých momentálně dokázal přečíst všechny pocity. S údivem zjistil, že jsou stejné jako jeho.
Blonďákův dech byl čím dál splašenější a sotva dokázal zašeptat následující větu: ,,Chci ti pomoct."
Pak se bez přemýšlení pohnul ještě o kousek a nechal jejich rty splynout v jedny.
Chris se neodtáhl, naopak mu začal polibek ochotně oplácet.
Byl to ten nejkrásnější pocit, jaký kdy Sebastian zažil. Vychutnával si sametovou hebkost přítelových rtů a měl pocit, že se právě ocitl v sedmém nebi.
Po chvíli se od sebe pro nedostatek vzduchu museli odtáhnout. Dali si chvilku, aby dostali alespoň trochu pod kontrolu zrychlené dýchání, ale stále si při tom hleděli z očí do očí.
Do nastálého ticha Chris zašeptal: ,,Pomoz mi ještě jednou."
Ano, válka je oba změnila. Ztratili přátele a zažili hrůzy, které nejspíš budou vidět ve snech už nadosmrti. Nikdy už nic nebude jako dřív, ale oni se přes to přenesou.
Dospěli, zmoudřeli a možná si konečně uvědomili, co je v životě důležité.
Zvládnou všechno, co jim osud přichystá, jen když budou společně. Společně, se vzájemným citem a pomocí.
Ať se stane cokoli, už nikdy v tom nebudou sami. Možná ztratili něco, co už jim nikdo nevrátí, ale našli sebe.
Už navěky.
Taková kratší jednodílovka, kde jsem se snažila o dark atmosféru. Sama čtu podobné příběhy docela ráda, tak jsem se pokusila jeden napsat. To hlavní, co jsem tady chtěla ukázat, je taková ta naděje do budoucna a myšlenka, že všechno se dá zvládnout, jen na to občas nesmíme být sami.
Snad se Vám povídka líbila.
Vaše Dejzina🖤
