Cadera - Proroctví psané trny

Příjemné dny babího léta byly v nenávratně pryč. Namísto ní se podzimním krajem, mezi mokřinami, a šáchorem proháněla divoká fujavice, jež o sobě dávala vědět několik dní. Příslib brzké zimy, která sebou nesla všechno, co ji přišlo do cesty. Stromy zbavovaly posledního listu av šedém rákosu, mezi vrbami vyluzovala nevšední tóny. Život pozvolna usínal zimním spánkem. Zvuky přírody utichaly. Jen veverky poskakující pod vzrostlými duby šelestily v hromádkách navátého seznamu, hledajíc na poslední chvíli něco k hnědé. V okolí světa byl zvuk sekání dřeva stále častější a dětský smích u šípkových houštin jen dodával, jinak chladnému dni trochu vřelého pohlazení. Procítěný ženský zpěv u společného draní peří po večerech, odháněl všední starosti a zlé sny nejmladších.

Koncem měsíce sebou pozdní odpoledne vytvořené první sněhové vločky. Vznáší se nad korunami stromů, nechají se unášet větrem po širém kraji. Malá Rebecca poskakující po cestě, vyplazovala jazyk a chytala je s rozjařeným smíchem do pusy. Byla to přesně ta chvíle, kdy výjimečně umlkla a nechala se svou rozpuštěnou dětskou fantazií. Sotva pětiletá dívenka s bílými vlasy, spletenými do dvou copů, byla nejmladší z rodiny Rose. Ačkoliv měl vrozenou vadu, nikterak jí to na kráse neubíralo. Bledá pleť s růžovými líčkami, ze kterých se dívaly na svět velké modré oči, na mnoho působivých jako hvězdné letní slunce. Nebyla však jediná, kdo měl toho dne radost. Varinie i Eren, kráčející v každé zastávce, s neotřelým úsměvem ve tváři, pohupujíc do kroku košíky naplněné výslužkou.

„Pan Lakota byl tentokrát nějak štěně, nemyslíš?“ zamumlal Eren přes prameny dlouhých kaštanových vlasů a prohlížet si hladově obsah svého nákladu. Oči upoutalo sladce vzhlížející jablko, které vykukovalo zpoza trsu hroznového vína.

„Však ti králíci za to stáli. Byli pěkně macatí. Zítra půjdeme znovu. Vypadá to, že dlouho nám štěstí přát nebude, ”větila smutně Varinie a pozdní oči k šedým mrakům na obloze. Rukou si povytáhla vlněnou šál až k bradě a sledovala obláček bílé páry, která se jí vznášela od úst. Znenadání ucítila hřejivý dotek rtů na tváři a otočila hlavu ke svému příteli.

„Čím jsem si zasloužila?“

„Za chvilku budeme doma. Musím si tě ještě užít, dokud je čas.” Culil se, a přitom se k ní volnou rukou přivinul. Rozesmála se tichým zvonivým smíchem, který měl na ni tolik rád. Varinie mu zlehka položila hlavu na rameno a podívala se směrem, kde cupitala Rebecca.

„Nejsme tu sami a znáš ji, všechno hned za čerstva vypoví.”

„Ať si. Nejsme přece malé děti.”

„No já rozhodně ne, ale o tobě pořád pochybuji,” zahihňala se a jemně ho dloubla bradou do ramene.

„Pche. To, že jsem o měsíc mladší, ze mě nedělá dítě. Mohl bych tě o tom přesvědčit.” Ztišil hlas a rychle uskočil stranou. Věděl, co udělá. V tomhle směru byla předvídatelná. Varinie se ohnala rukou do prázdna, ale úsměv z tváře ji nezmizel.

„Jsi hrozný, víš to?” Zakryla ofinou ruměnec a přidala do kroku. Za ty roky si stále nezvykla na jeho dotíravé řeči, ale promíjela mu je. Bez nich, by to ani nebyl on.

Společně roznesli příděly do každé rodiny, kterých bylo v Mokřadech všehovšudy pět, a spěchali k rozpáleným kamnům do svého domova. Stará Rose právě vytáhla upečený chléb z pece a vědoma si chladného počasí, nechala na plotně vřít vodu na čaj. Rebecca jako první shodila kabát a hnala se k lavici, kde ležela rozprostřená ovčí houně. Cestou ještě stačila sundat z police tři hrnky a rozdělit do nich sušené bylinky na zahřátí. Varinie dodělala zbytek a netrpělivě čekali na opozdilce Erena, který šel ještě do přístavku pro dříví.

Nevelkou místností se rozlévalo příjemné světlo svíček a blahodárné teplo od kamen, nad nimiž visely jejich navlhlé svršky. Z talířů na stole se vznášela vůně zelné polévky a čerstvě upečeného chleba. Takové večery měla nejraději. Zatímco venku zuřila sněhová bouře, mohli si v klidu užívat společných chvilek u večeře. Pokud právě neměla, co říct, jen tiše pozorovala tváře svých blízkých a snažila se je vrýt do paměti. Chtěla si pamatovat vše hezké a zlé vzpomínky nadobro vytěsnit. Pro Rose je tahle zima možná tou poslední, protože nemoc a stáří, si vybíralo svou krutou daň. Bezdětná vdova, jež se jich ujala, a vychovala jako vlastní, si zasloužila mnohem víc než pouhý vděk. Minulost jim nikdy netajila. Věděli, že přišli odjinud, ale po svých pravých rodičích nepátrali. V kruté době, která panovala by to nejspíš nemělo význam. Každý se zdravým rozumem věděl, že jsou mrtví.

Dům zanedlouho utichl a několik svící pohaslo. Rose i malá Rebecca už dávno sladce spaly, zatímco Varinie seděla u malého okna a dívala se, jak kolem domu poletují velké sněhové vločky. V rukou svírala buclatý hrnek s horkým čajem a užívala si chvilky klidu. Ta však neměla dlouhého trvání. Z venčí přidusal promrzlý Eren a chvíli se choulil u kamen, do kterých přihodil pár polínek.

„Víš o tom, že se na jaře bude v Medovicích konat slavnost?” zašeptal směrem k ní, ale ona se ani nepohnula.

Dál měla upřený zrak skrz okenní tabulku a myšlenkami bloudila neznámo kde. Eren si jen povzdychl a zvedl se. Ruce měl stále studené jako led a hodlal je použít k tomu, aby ji vrátil zpět na zem. Se záludným úsměvem se k ní přikradl a přiložil dlaně na odhalený zátylek. Čekal, že se lekne, ale místo toho přišlo zklamání. Jen se k němu ohlédla a odložila hrnek mezi dvě oprýskané nádoby s květinami.

„Kdybys nedupal jak ježek, možná bych se lekla. Co je to za slavnost? A odkud to víš?” Se zájmem sledovala, jak se odtáhl a posadil na zem k jejím nohám, načež mu prohrábla rozcuchané vlasy a zbavila ho posledních sněhových vloček.

„Rorejsův bratr mi to prozradil. Potkal jsem ho u strže. Prý tam mají být kejklíři. Ty je máš přeci ráda, ne? A jako hlavní atrakce, čaroděj ze severu.”

„Čarodějové nejsou komedianti. Hlupáku. To ví i malý dítě. Radši mi řekni, co jsi dělal u té strže. Hm?” Drcla ho prstem do ramene a on se ohlédl. Mračil se a drbal místo, kde utrpěl políček.

„Šel jsem tam na houby. Prý ještě rostou. Neboj. Jsem opatrný. Nebo o mně snad pochybuješ?”

„Tohle říkala spousta lidí, a jak dopadli. Vzpomeň si na malého Durika,” vydechla ztěžka a opřela se o studenou zeď. Eren se otočil a složil ruce do jejího klína.

„Durik si za to mohl sám a ty to víš. Já nejsem jako on.” Upnul k ní oči a doufal, že se přestane zlobit. Nevydržela to dlouho. Úsměv ve tváři ji prozradil.

„Jsi paličák. Já se jen nechci dočkat toho, až mi někdo přijde říct, že tě našel mrtvého v lese, anebo tě chytili hlídači. Jsou místa, kterým bychom se měli vyhýbat.”

„Já jsem paličák a ty děsně úzkostlivá. Co kdybychom zašli do lázně. Všichni už spí,” zazubil se a prstem se jemně dotkl jejího nosu, který ihned nakrčila.

„Brebto.” Plácla ho přes něj a postavila se na nohy.

„Stydlivko,” zabrblal tiše a opřel se zády o truhlu. Uraženě svěsil hlavu a schválně natáhl nohy, když viděl, jakým směrem jde. Varinie poznámku přešla mlčky. Nastražené boty s lehkostí překročila a vytratila se potichu na půdu, kde měla své malé království. Malá oddělená místnost u komína s postelí a skříňkou na věci, ve které ukrývala mimo jiné i své drobnosti.

Sotva se zachumlala v dekách, zaslechla tiché vrznutí rozviklaných dveří. Tentokrát ani neotevřela oči, jen překotila své tělo na bok, aby uvolnila místo a čekala, až se nasouká neohrabaně k ní pod pokrývku. Teplé ruce ji ihned ochranitelsky objaly, což měla ze společných nocí asi nejraději. Jednu z jeho dlaní schovala ve svých a on bezmyšlenkovitě propletl prsty s jejími, teprve pak si spokojeně oddychl. Uvelebil se a netrvalo ani pár minut, kdy na svém krku ucítila jeho pravidelný dech. Spávali spolu od útlého dětství, ale kdysi to bývalo jiné. Trápily ji děsivé noční můry, které ji strašily každičkou noc. Neznala příčinu, ani jak se jich zbavit. Styděla se, protože si připadala prokletá a mluvit o nich odmítala. Přesto Eren o všem věděl. Slýchal přes chatrnou stěnu její vyděšené výkřiky a pláč. Nechtěl, aby se bála, na to ji měl příliš rád, proto za ní každý večer chodil a ona mu usínala schoulená v náruči. Mezitím plynuly roky a oni vyrostli. Noční můry dávno zmizely v prachu minulosti a ze společných nocí se stal zvyk.

Brzy ráno ji ze spánku vytrhlo nepříjemné šimrání na nose. Pootevřela ospale oči a první, co v přítmí spatřila, byla Erenova usměvavá tvář na vedlejším polštáři. V ruce nad její hlavou se mu houpal drobný šperk na krk zdobený klokočím a vyřezávaným přívěskem ze dřeva. Překvapeně zamrkala a snažila se rozeznat, co přesně figurka představuje. Vytáhla ruku zpod vyhřáté deky a zlehka se jí dotkla.

„Dodatečně k tvým narozeninám.” Vložil jí šperk do dlaně a odtáhl se. Měl radost, když viděl v jejích očích, že snaha nebyla marná.

„To je pes? Na mou ochranu?” Nechápavě k němu natočila oči a on zavrtěl hlavou.

„Na ochranu ano, ale je to Ainus. Ne pes.” Ohradil se.

„Je moc hezký. Děkuji ti,” zašeptala a vlepila mu pusu na nastavenou tvář.

„Chtěl jsem ti ho dát večer, aby sis nemyslela, že jsem na tebe zapomněl. Sice to jsou už dva dny, ale snad ti ta cetka udělá radost.” Zabořil hlavu do polštáře a zahleděl se ke stropu, kde se houpala velká pavučina.

„Není to cetka, je moc pěkný. Však víš, že narozeniny nemám ráda. I kdybys mi nedal nic, tak bych se nezlobila. Dáváš mi dárky po celý rok.”

„Košík hub, nebo trs malin, nejsou dárky.”

„Jak pro koho. Myslíš na mne, a to mi stačí,” usmála s vděkem a prohlížela si hladké obrysy dřevěného vlka. Eren se znepokojivě odmlčel. Upřeně zíral ke stropu, ponořený do vlastních myšlenek a kousal si nervózně spodní ret, což Jasmin prozradilo, že ho cosi trápí. Přetočila se na bok a podepřela si hlavu, aby mu lépe viděla do tváře. Dárek schovala v dlani a položila mu ji na odhalenou kůži u výstřihu volné haleny.

„Máš obavy z příštího týdne?” zašeptala a on jen cukl hlavou.

„Ani ne. Starost mi dělá ten tlusťoch z tvrze. Vydal nařízení o zákazu lovu zvěře. Chtěl jsem ti to říct, ale ty bys pak nikam nešla. Koho chytnou jeho poskoci, skončí s oprátkou na krku. Víš, co to pro nás všechny znamená?” Promluvil bez okolků nahlas a v očích se mu objevil vztek. Varinie vykulila oči a nevěřícně zalapala po dechu.

„Vždyť je zima. Z čeho budou lidé žít?” vzlykla nešťastně a hlava jí sklouzla na jeho rameno.

„Tady u nás se neukážou. Neboj. Vědí moc dobře, že by je to mohlo stát život. Neznají naše cesty a strach z bažin je odradí.” Konejšivě se pousmál a políbil zjizvenou kůži prosvítající mezi pramínky vlasů.

„V tom případě se dneska žádný hon na králíky nekoná. Ani jindy, to je ti doufám jasný. Ty půjdeš s Rebeccou do Loučnice pro vajíčka a já zajdu na šišky. Beztak jsem na ně chtěla jít.”

„Opačně by to nešlo?” Tázavě povytáhl obočí a ona se zamračila.

„Ne. Znám tě. Kdybys byl sám, věděla bych, že za prvním rohem budeš stopovat zvěř. Takhle mám jistotu, že nebudeš tropit hlouposti. „Trvala na svém. Eren si zkroušeně povzdychl, ale nehádal se s ní. Jen ji objal kolem ramen a společně zůstali ležet ještě pár dlouhých minut, než je východ slunce donutil vylézt ven.

Oba mlčeli, a přemýšleli nad následky krutého rozhodnutí samozvaného pána tvrze. Obtloustlý muž, malého vzrůstu s pleší a hrubiánským hlasem rozséval strach po celém okolí, necelých pět let. Obyčejný lid nazýval krysami a také podle toho jednal. Neznal slitovaní, dokonce ani k dětem. Všichni se ho báli a vesnicemi o něm kolovaly hrůzostrašné příběhy. Nikdo se mu nedokázal postavit. Ten, kdo to zkusil, zemřel jeho rukou a pro výstrahu bylo jeho tělo vyvěšeno v místě, kde žil. Na dobu, kdy nebohý Durik visel přibitý k dubu u lávky do Mokřad, nezapomene ve vísce nikdo. Varinii se tehdy vrátily po letech noční můry a stromu se od té chvíle zdaleka vyhýbala.

Stejně tak tomu bylo, i onoho osudného dne. Po společné snídani, jako první opustila vyhřátý dům. Zabalená po uši ve vlněném kabátci za sebou zabouchla dveře a nasadila si pletené rukavice. Poslední, co viděla, byl Erenův zářící úsměv uprostřed debaty s Rebeccou. Takhle ho viděla ráda a v duchu doufala, že mu úsměv vydrží i nadále. O Rebeccu si starosti nedělala. Ta žila ve svém vlastním světě. Sebrala připravený košík a zamířila po namrzlé lávce směrem k nedalekému lesu. U Durikova dubu pod nánosem čerstvého sněhu, byly ještě vidět trsy uschlých podzimních květin.

Odvrátila rychle hlavu pryč, aby odehnala chmurné myšlenky a zhluboka se nadechla mrazivého vzduchu. Sevřela proutěné ucho ve svých rukou a raději přidala do kroku. Toho dne byla první, kdo vstoupil na lesní pěšinu. Neviděla kolem žádné stopy. Dokonči zvířecí zvíře, co v ní vyvolalo podivné pocity. Obyčejně tu poskakují ptáci, kteří házejí drobky od stolu. Všude bylo až nepřirozené ticho a klid. Jen sníh příjemně křupal pod jejími botami. Chvilku nad tým dumala, ale neotřelá krása zasněžených stromů a houštin ji přiměla myslet na hezké věci. První sluneční paprsky dodaly krajině třpyt a jí vrátily úsměv do tváře.