Prolog
,,Luno. Víš, že pro tebe chci jen to nejlepší."ozval se otec dívky.,, Tak proč jsem celý svůj život zavřená na jednom místě? Otče... Vysvětli mi jak se mám vdát, když..." Kdosi ji položil ruku na rameno, a když se otočila spatřila barona, otcova rádce.,, Váš otec se o Vás bojí princezno, a je to plně pochopitelné. Jste jeho jediná rodina od doby co Vaše matka, krátce po Vašem porodu, zemřela." I přestože odvrátila zrak zpět ke stolu, stále vnímala zasmušilý pohled svého otce i barona.
,, Nemůžu si aspoň vybrat sama?" zašeptala prosebně.
,, Co si pod slovy vybrat sama představuješ? " otázal se ji upřímně král Pent.
,, Pokud bych si mohla udělat aspoň nějakou základní představu o jeho chování a zájmech..." vyhrkla ze sebe.
Její otec si promnul kořen nosu:,, To, co by podle tebe měl tvůj nastávající splňovat není reálné. Pokud vím, jen hodně málo mužů se zajímá o to co ty Luno."
,, Tak málo jich zase není" podcedila mezi zuby, aby ji jak baron tak otec neslyšeli.
,, A ti co se o to zajímají... Většina z nich je ve Sboru a nedovolím, aby si někdo z těch šarlatánů vzal moji dceru. Luno, všem jim musí být přes 30 spíš 40 ne-li víc." pokračoval Pent s vážnou tváří a jeho rádce mu přisvědčil:,, Bude lepší když od Vašich stanovisek odstoupíte princezno. Váš otec Vám jistě najde příhodného ženicha. "
Princezna vstala z pohovky a zašla k oknu. Byl podzim a stromy v zahradách hrály paletou barev. I přes okenice cítila jak ji studený vítr proniká pod kůži.
Vzpřímila hlavu. Nehodlala nechat kohokoli, aby ji před oltář přivedl někoho, koho nemiluje. Zkusila udělat poslední ústupek, pro ni už krajní.
,, Můžu něco navrhnout tatínku? " zeptala se. Král svolil.
,, Když myslíš, že nenajdu někoho kdo by odpovídal tomu co bych chtěla, dobrá. Přála bych si ale, aby toho koho si vezmu určila soutěž v logice, inteligenci a moudrosti."
Vnímala, jak nad tím její otec přemýšlel.
,, Jen tím zajistíš, že si nevezmu hlupáka otče." přešla k němu s prosebným výrazem v tváři a klekla si před něj s tím, že mu ruce položila do klína. Bohatá světle červená sukně šatů se rozprostřela okolo ní.
,, Možná bychom to mohli zkusit. Sezvali bychom bohaté šlechtice, prince a..."
,, Nemohl by přijít i prostý lid? Vezmi si, že mi je teprve 19 otče. Jestli se nepletu tak v tomhle věku se teprve chlapci stávají muži a mají celý život před sebou ve vlastních rukou. Můžou se stát velmi úspěšnými až ve vyšším věku."
Do hovoru se přidal baron:,, Můj pane. Nemůžeme přeci pozvat na zámek nějaké sedláky. To přeci nejde. Nemají vychování a navíc, ani Marien netuší kolik jich bude."
Luna se usmála:,, Kolik máme na hradě volných lůžek barone? ",, S lepším vybavením je pokud se nemýlím volných 30 pokojů a v přízemí je jedna místnost pro 40 vojáků. Od doby co se vystavěla nová kasárna v západním křídle je tato místnost volná." zamumlal.
,, Tak vidíte. Máme 70 míst."
Na Pentově tváři se objevil úšklebek:,, Když to počítáš takto, tak tam je ještě jedna místnost pro dva strážné vedle. To je 72."
Baron přikývl :,, Avšak zůstávají tu jiné problémy. Jídlo, kázeň...Jak jste princezno řekla, budou to mladí muži a 72 osob ukočírovat bude nad síly všech."
,, Kdo říká, že jejich počet nebudeme snižovat tím, že je pošleme domů? "
Nastalo ticho, které až po hodné době proťal král:,, Luno... Běž prosím. Chci být chvíli sám. To platí i pro vás barone. Musím přemýšlet. "
Baron, ukloniv se, se ihned odporoučel. Luna otce políbila a objala. Následně také vyšla ze salónku. Neměla však namířeno do svých pokojů, ale ven.
Seběhla schody a proklouzla nádvořím k bráně do podhradí. Přidala do kroku, aby se zahřála. Ani ne sto metrů od brány zabočila do uličky po pravé straně.
Byla přikrytá přítmím, po budově po levici se popínal břečťan. Navzdory všemu bylo však dláždění celkem čisté a nebyla tu cítit ani plíseň či hniloba. Když zafoukal vítr Luna ucítila známou vůni bylin, která pronikala z popnutého domu až ven.
Stanula před jedinými dveřmi v této ulici, ke kterým vedly dva kamenné schůdky.
Zaklepala kovovým klepadlem na dveře a s nervozitou vyčkávala, zda ji majitelka domu vpustí dál.
,,No jo, vždyť už jdu." ozval se ženský hlas.
Ozvalo se zarachocení klíče a ve dveřích se objevila čtyřicátnice, která neměřila více než 5 stop (160 cm). Hnědé stříbrem prokvetlé vlasy měla stažené v ohonu, který ji sahal pod lopatky. Oči měla živé.
,, A to jste vy, princezno. " rozzářila se.
Luna nemohla jinak než ji úsměv opětovat.
,,Přeji hezký den, Klaudie."
,, Pojď dál, má dobrá duše, pojď dál. " chytla ji za předloktí a vtáhla dovnitř.
,, Začala jsem se bát, že ti něco je. Dlouho jsi se neukázala." začala mluvit, zatímco Lunu pobízela, aby si udělala pohodlí.
,, Takže? Copak je nového? Nebo počkej, počkej, napřed udělám čaj. Pořád preferuješ ten s listy jahodníku?"
Luna přikývla a sedla si na lavici vystlanou polštáři s pletenými povlaky, před kterou byl stůl.
Celý pokoj byl narozdíl od jeho vchodu vzdušný a útulný, ačkoli některými částmi spíše připomínal zahradu. Za lavicí, která byla v rohu bylo několik dlohých suchých větví. V krbu praskal oheň a v opačném rohu místnosti byla skromná kuchyňka. Byly tam ještě dvoje dveře. Jak Luna zjistila už mnohokrát předtím, první vedly do ložnice a druhé do pracovny s menší laboratoří.
Klaudie postavila na čaj a následně ke stolu přicupitala s plechem jablečného koláče a dvěma talíři.
,, Dneska jsem pekla. Sama bych to snědla až za dlouho a tebe stejně asi nechávají vyhladovět. Jsi kost a kůže, má drahá." povytáhla obočí zatímco krájela koláč a podala ho Luně na talíř.
Ta ho, stále usměvavě, přijala. Majitelka domu natáhla ruku k jedné větvi. Na ruku ji přelezl velmi zajímavý zelený tvoreček.
,, Chameleon. Tenhle druh se nazývá v latině Chamaeleo calyptratus" pravila tiše k Luně, která si ho se zájmem prohlížela. Tvoreček zatím Klaudii přelezl na rameno a jeho majitelka ho pohladila.
,,Tenhle rok se na mě konečně usmálo štěstí a byla jsem ho schopná koupit. Jmenuje se Emil. Že, Emile? "
Luna se hlasitě zasmála a se zaražením zjistila, že zhnědnul.
,, Bojí se tě. Nesmíš tak nahlas."
Luna přikývla a v tom uslyšela jakési naštvané pípání.
,, Andulky. " řekla na vysvětlenou a povytáhla obočí.
Už poprvé co sem princezna vstoupila si to tu zamilovala a tím víc, když ji Klaudie prozradila, že vystudovala Sbor a několik let byla i na druhém stupni kategorizace. Následně prý rezignovala, kvůli tomu, že chtěla cestovat. A když procestovala křížem krážem celý kontinent a ostrovy usadila se ve městě, kam ji přizvala její přítelkyně, tehdy už královna, Solen.
Často Luně vyprávěla o tom co se jí přihodilo jak na cestách tak ve Sboru aniž by občas nezapoměla zmínit Luninu matku a ona jejím příběhům velmi ráda naslouchala.
,, A! Málem bych zapoměla." ťukla se do čela.
Emila znovu posadila na větev, načež zmizel v jejich spleti.
Coby dup se Klaudie vrátila se štosem papírů.,, Vyšly troje. Prý šli celkem na dračku." prohodila zatímco ji papíry podávala.
Nemusela se na Lunu ani dívat, aby věděla že září štěstím.,, Nová skripta přednášek od Profesora."
Klaudie přikývla, vytáhla konvici horké vody z plamenů a rozlila ji do dvou šálků.
Potom chvíli jako srnka běhala po domě, aby našla příslušné bylinky do čaje, zatímco Luna hladově jedla sousto za soustem.
Když znovu usedla, rozvalila se v křesle a nohy přehodila přes jedno opěradlo na ruce jak měla vždy ve zvyku :,, Teď už, ale povídej ty. Co je u vás nového? "
,, Otec chce, abych se vdala." řekla s kamenem na duši a částečně plnou pusou, kterou zakrývala hřbetem ruky, aby mohla polknout.
,, Blázen. Za koho přesně?" protočila oči.
,, To neřekl, ale podle otce, čím vznešenější a bohatší, tím lépe. Baron ho v tom podporuje."
,, Má syna. To už je ve vaší vrstvě důvod sám o sobě, proč tvého otce podporuje, zlatíčko." ušklíbla se Klaudie.
,, Dost možná jsem otce přesvědčila, abych si aspoň vzala toho nejchytřejšího. "
Slyšela Klaudii, jak si odfrkla:,, To ti neprojde, holčičko. A pokud ano, bude to dost ovlivněné. " Chvíli se na Lunu zamyšleně dívala:,, Prošla jsem celkem kus světa a poznala lidí jako žížal po dešti, ale... za celou dobu co si vzpomínám, jsem poznala pouze jednoho muže, který by k tobě možná pasoval."
,, Jak se jmenuje? Jak vypadá? " vyhrkla Luna.
Klaudie se však jen uculila:,, Neřeknu, protože si nejsem jistá. Co vím však jistě, je to, že by pro Vás oba bylo dobré se poznat. Jestli ti ten nápad se soutěží vyjde, dej mi vědět. Ale... teď mě napadlo... Byla bych možná schopná něco málo o tvém budoucím muži zjistit. Takže pokud bys chtěla... " zakroužila ledabyle zápěstím.
Luna plná očekávání přikývla.
,, Napřed ale dopijeme čaj. Dej si ještě koláč." usmála se a nandala jí na talíř další kousek. Luna nemohla odmítnout.
Za čtvrt hodiny obě ženy stály v Klaudiinině pracovně.
,, Dost dlouho jsem to nedělala, takže se omlouvám, pokud to bude trvat dlouho." pravila, zatímco vytahovala potřebné věci.
,, Od tebe budu potřebovat pramen vlasů a trochu tvojí krve." otočila se na Lunu Klaudie, a spatřila jak se princezna při slově krev otřásla.
,, Pokud si je vytrhneš bude to fungovat lépe. " poznamenala po chvíli.
Luna si tedy sundala síťku na vlasy. Špinavě blonďaté kadeře ji padly přes ramena. Několik jich vytrhla a podala je Klaudii, která je vhodila do keramické misky.
Ucítila jak ji cosi štíplo do prstu.
,, Bude lepší, když se chvilku nebudeš koukat, drahá." ozvalo se.
Následně ucítila jak ji ovazuje prst čistou látkou.
,, Tak a teď ten zbytek." zatrylkovala Klaudie a prohrabávala police.
,, Kdepak jenom jste? " mumlala zamyšleně zatímco pokračovala v hledání ve skříních.
Nakonec se vítězoslavně zasmála a z vrcholu skříně vyndala cosi jako zavařovací sklenici. Uvnitř princezna spatřila jakési mírně světélkující brouky. Většina z nich už pouze tu a tam blikla.
,, To jsou přeci tamty světlušky co jsou u nás v zahradě. " podivila se Luna a Klaudie ji v tom utvrdila.
,, Jsou jediný zdroj jakési magie na světě. Bohužel jejich magii budeme muset použít teď i my."
Otevřela víko. Broučci nemohli létat a kupodivu se ani jinak nesnažili dostat z nádobky.
,, Proč nelétají? " zeptala se překvapeně, zatímco Klaudie zírala do nádobky a rukou prováděla jakési gesto, které naznačovalo, že vybírá, který z nich bude na použití nejlepší.
,, Tohle už jsou zestárlé... jak jim říkáš? Světlušky? No, to je jedno. Každopádně jejich život má tři části: Vajíčko, produktivní věk a stáří. Ty světlušky co vídáš v zahradě jsou ty v produktivním věku. Dokáží nám ukazovat minulost. Vajíčka jsou, jak jistě víš, čekající zárodky do doby než budou moci na svět.
Avšak stáří ukazuje jejich, dle mého, nejúžasnější moc. Pokud víš co dělat, tyhlety malé potvory ti jsou schopné říct budoucnost. Ne úplně vzdálenou, ale do dvou let jsou jejich předpovědi celkem přesné.
Jen málo lidí však tuhle věc ví a ještě méně je těch, kteří vědí, co s ní dělat."
Klaudie nakonec vytáhla ze skleničky jednoho většího brouka. Sklenici znovu uzavřela a položila ji na druhou stranu pracovní desky.
,, Tuhle část mám z toho ráda nejméně." sykla.
Do misky, ve které už bylo mimo pár vlasů i trocha krve, Klaudie pustila brouka a ten jak vlasy tak krev pozřel. Následně jeho tělo minimálně ztrojnásobilo svoji velikost, na to jen krátce velmi jasně zasvítil a nakonec se překulil na záda. Nehýbal se.
,,On... zemřel? " pohlédla Luna nejistě na Klaudii, která přikývla.
,, Teď je jeho celé tělo tvoje budoucnost. A my ji zkusíme dostat ven." prohodila.
Vzala misku a paličkou a broukovo tělíčko rozemlela na prach. Křupalo to, ale když byla hotová, bylo překvapivé, kolik prachu z něho bylo, na to jak byl tvoreček předtím malý.
Klaudie do prachu přidala jakousi bílou viskózní kapalinu a smísila ji.
,, Tak. A hotovo." pronesla když oklepala nástroje od kapaliny do misky.
,, Co se s tím teď má dělat?" vyzvídala Luna, které se trochu dotka smrt nevinného stvoření, ale zvědavost tento cit rychle přebila.
,, Teď mi podej papír. Jsou v rohu, hned vedle toho regálu. "
Během chvilky ho měla Klaudie před sebou a vložila ho do plechu.
,, Připravená?" otočila se na Lunu.
Po chvíli váhání přikývla.
,, Chci tě jen upozornit, že nevím, jak to bude vypadat. Občas je to obraz, občas text...Samozřejmě to potom vysušíme, ale obrysy jsou jasné už po tomhle kroku. Nikdy nevíš co se dozvíš, stejně tak jako jestli jsi to pochopila dobře. Takže...na tři obsah misky přeliješ na papír ano?"
Luna znovu přikývla. Nebyla schopná mluvit a srdce ji bušilo jako splašené. Co když se jí nebude líbit, co tam uvidí?
,, Raz..." začala Klaudie odpočítávat.
Co když to bude temná budoucnost?
,,Dva..."
Co když... Ruce se jí trochu rozechvěly.
,, Tři. Přelij to. "
Luna pomalu směs přelila od horního okraje k dolnímu. Když na papír spadla poslední kapka, Klaudie se na něj znalecky podívala:,, Bude to text... Nevím však zatím jakého rázu. Pojď, vysušíme to." Následně plech opatrně, aby se tekutina neroztřásla přenesla do kuchyně na desku. Rozdělala oheň v peci a plech do ní položila.
,, Teď jen pár minut počkáme až se to vysuší a budeme vědět."
Luna si sedla zpět na lavici. Takhle nervozní nebyla už dlouho.
Uběhlo deset minut, když Klaudie chňapkami vytákla plech s papírem.
Pro princeznu to však byla skoro věčnost, ale teď, když mohla vidět co ji čeká, byla tak vystresovaná, že uvažovala, že se na ten papír nepodívá.
Klaudie její strach vytušila:,,Jesli chceš a dovolíš mi to, tak bych se mohla podívat první a říct ti zda to je dobrá či zlá budoucnost. "
,, Jestli budeš tak hodná..." zašeptala.
Vnímala jak Klaudie vytáhla papír z plechu a krátce s ním zatřásla, aby zchladl.
Když si ho dala před sebe a začala číst, napřed princezna spatřila vrásky na jejím čele. Tvář se jí však poté rozjasnila.
,, Řekla bych, že se ti to bude líbit, zlatíčko. Navíc to je báseň. "
Usměvavá Klaudie přešla s papírem ke stolu a podala jí ho.
Luna při přebírání zavřela oči. Když papír držela v rukou, tiše si napočítala do deseti a až poté pohlédla na papír se svým osudem.
Byla to opravdu báseň.
Až spadne hvězda nad obzorem,
a silný si nechá zničit duši morem,
dobro trpí a zlo se směje.
Vše se bude halit do beznaděje.
Naděje se však časem vrátí,
zlo potrestá a temnotou ho schvátí.
Až tři duše přijmou jedno tělo,
až sejdou se ti dva jak by se mělo,
až zvadlá růže začne kvést,
pak děj přejde na tu správnou z cest.
Až moudrost a laskavost vyhraje nad vzhledem,
až se bude soudit slovy ne pohledem,
až myšlenka bude mít větší váhu než krása,
pro zemi stínu a beznaděje to bude spása.
Až zavřené oči ten kdo má otevře,
a růže svoje suché poupě rozevře,
poté se myšlenka a krása spojí,
a růže rozprostře suknici svoji.
Stane se tak až většina spokojí se s málem,
a až doktor bude moci býti králem.
