Sedm Ság Hafnhrautské Noci

(Výslovnost cizích slov je umístěna v komentářích)

Zatímco slunce prokukovalo mezi pěti vrcholky střežícími posvátné Mymokolské údolí, vikingové, farmáři a jejich děti se začali shromažďovat ve vesnické hale, zanechávajíce za sebou dlouhé stopy v hlubokém sněhu, který měl teď poslední šanci zazářit pod sluncem přecházejícím přes obzor, než upadne do temnoty se zbytkem ostrova.

Slunce se jen otřelo o horizont a jeho poslední paprsky rozzářily šupiny na převelikém drakovi, elegantně plachtícím nad sněhem bělavě zářícím, jako on sám.

Drak přistál na střeše onoho stavení a protáhl hlavu dírou ve střeše, kterou unikal kouř. Hlavu následovalo tělo, které se do otvoru i po značné snaze jen ztěžka vešlo. Lidé pod ním hbitě uskočili od ohniště a odtahli od něj děti, jen tak tak než na zem dolehly čtyři masivní nohy. Drak pomalu zívnul a odešel k zadní stěně místnosti, následován dětmi objímajícími jeho nohy a visícími za ocas. Položil hlavu na zem, aby mohly vylézt také na nos a blány kolem uší.

Jakmile se slunce uložilo k opětovnému spánku, ti, co stále nebyli v hale, se spěšně brodili hlubokými jazyky sněhu za světla již neviděného zdroje.

Jen jak se i to nejposlesnější světlo ztmavilo do černé, děti přestaly hrát na honěnou a přisedli k dospělým kolem širokého ohniště ve středu místnosti. Všichni čekali v tichosti, než se náčelník připraví.

Zanedlouho promluvil:

“Seveřané Jihu, milí lidé z Mymokolu. Sedíme tu dnes okolo tohoto ohně, abychom příběhy oslavili naše bohy, poděkovali jim, že nás přivedli do těchto končin. Dnes slavíme noc Hafnhrauta, vyprávění ság, z nichž každá je jednomu z bohů. Ság předávaných z generace na generaci, sahajících do našeho původního domova na severu a dávněji, tak dávno, že ani Ísbjörg, ta nejstarší a nejmocnější z nás, jež je s námi déle než století, je nemůže pamatovat.” Dračice spokojeně zabručela, když slyšela své jméno takto uctívané.

“Nyní tedy slyšte, nedovolte jedinému slvu uniknout vaší mysli, jelikož naše první sága právě začíná. Je jí sága o Autullovi a o počáku světa.

Kdysi dávno žil muž jménem Autull. S mlhou ledu místo matky byl sám ve světě živých. Obklopovalo ho jen věčné prázdno, bez lidí, zvířat, ani Země. Možná však, že tu prázdno nebylo. Autull se rozhodl, že chce vidět vše, celý svět. Tudíž, se svou mocí prvorozeného, vyslovil svým ohromným hlasem své přání a v obloze se objevil bod věčného světla, který osvětlil svět. Autull konečně viděl vše kolem sebe: celou zemi, v jejích nekonečných rozměrech, pokrývalo moře. Promluvil takto:

Když jen věčné moře

zastírá můj domov,

není život žádný.

Tudíž Země suchá,

proder se skrz vodu,

buď mi útočištěm.

Země, slyšíc jeho řeč, vychrlila ze svého nitra ostrov a vyzdvihla ho nad hladinu oceánu. Autull na něm postavil chatrč, ve které žil bez jakékoli společnosti.

Brzy se však voda okolo ostrova začala ohřívat - byla stále teplejší a horčejší, až se začala vařit. Autull se lekl a snažil se co nejrychleji přijít s řešením. Snažil se oceán ochladit ledovci, ale drtivá masa běsnící vody je tavila rychleji, než je zvládl do moře házet. Brzy si uvědomil, že tuto pohromu musí mít za svědomí Slunce. Zakryl ho tedy modrou látkou, kterou měl připravenou na novou košili, avšak ani ta nebyla pro Slunce žádnou překážkou. Jeho trpělivost došla konci, tedy vzal své kladivo a praštil do Slunce neskutečnou silou. Po celé obloze se rozlétly jiskry, přesvícené nekonečným Slunečním světlem. Po mnoho hodin pádilo Slunce dolů k horizontu a Autull, uvědomiv si, co způsobil, pádil za ním. Avšak ani jeho hbité, silné nohy nestačily síle jeho ohromného úderu. Když se konečně Slunce potkalo s obzorem, pokračovalo dál, než úplně zmizelo a obloha začala postupně černat. Netrvalo dlouho, než ztemnělo úplně, až na malé jiskřičky, dcery Slunce, které nazýváme hvězdami. Autull z toho byl velice nešťastný, ale jak naříkal na útesu na okraji svého ostrova, uviděl pod jemným světlem hvězd moře, již klidné a chladné. Radostí vyskočil a slavil do té doby, než se na obzoru objevilo světlo. Autullovi došlo, že slunce muselo podplout Zemi a vrátit se. Jeho oslavy dostaly zcela nového významu.

Za mnoho dní si Autull všiml, že slunce na obloze kolísá. Někdy zůstalo svítit skoro celý den, a jindy se naopak schovalo hned po rozbřesku. To se Autullovi zalíbilo, poněvadž tím mohl rozdělit rok.

Autull strávil na ostrově mnoho let. Jelokž se narodil již jako plně vzrostlý muž, vyrostl z něj obr. Jenže zatímco jeho tělo se těšilo síle, jeho mysl trýznila samota. Zkoušel doprovodit Slunce Měsíci, kámen travou, ale nic ho nedokázalo uspokojit. Tak moc toužil po živých společnících, že sebral svou sekyru, stoupnul si nad moře a začal si sekat prsty na nohou. Jak postupně padaly do vody vroucí magií, začaly se postupně měnit.