Nejprve znovu pohlédla na skulinku ve stropě a pak se rozhlédla. Spatřila chodby, které vedly do všech různých stran. Nebylo však vidět kam vedou, byly na to až moc temné. Hned poté si všimla také kamení, které se válelo všude kolem ní.
Jeskyně proběhlo jí hlavou.
Zaměřila se i na sebe. Nejprve si prohlédla ruku, která sice bolela, ale hýbat se s ní dalo. Prohlédla si i své nohy. Kalhoty, které měla na sobě, byly celé děravé a špinavé od prachu a hlíny. Přes díry šly vidět škrábance a sedřená kolena, z čehož si zrovna hlavu nedělala.
Více její pozornost přitáhla krátká, ale za to hluboká rána. Pořád ještě krvácela. Až při pohledu začala vnímat také bolest této rány.
Ozvala se rána nad kterou sebou leknutím škubla. Rychle se ohlédla na místo, odkud zvuk vyšel. Zamračila se a zamyslela se co to mohlo způsobit, když se to stalo znovu. Zahlédla kamínek, který přistál hned vedle ní. Tentokrát se rychlostí blesku obrátila na druhou stranu, odkud kamínek letěl. Byla tam chodba.
Trošku zamžourala, doufajíc, že něco uvidí, ovšem nic. I tak zůstala zírat nějakou chvilku do stejného bodu. Tiše jen seděla a poslouchala. Byl slyšet velmi pomalý a velmi sípavý dech. Vykulila oči a začala se pomalu sbírat na nohy, když se že tmy vynořila ruka.
Odporná černá ruka, vyzáblá až na kosti. Skoro by řekla, že je to jen kostra obalená kůží. A mimo jiné byla ta ruka obrovská. Zkameněla uprostřed pohybu, když sledovala jak ruka bere kámen, který ležel nedaleko a tentokrát ho mrštila přímo po ní. V tu chvíli vystartovala pryč. Kameni se vyhnula a bez dlouhého přemýšlení vběhla do jedné z těch chodeb.
Vnímala štípavou bolest v noze, přímo u té rány. Vnímala i hlavu, která se jí motala a tak ztrácela rovnováhu, ale rozhodla se to ignorovat. Nevěděla co to je a nehodlala riskovat svůj život kvůli bolesti nohy. Ani moc nepřemýšlela nad tím kam běží.
Chodba, kterou zvolila ji dovedla na jiné rozcestí, dosti podobné tomu, kde se probrala. Na sekundu se zastavila, ohlédla se a když stále slyšela blížící se kroky a tentokrát mnohem hlasitější dech, prostě do nějaké vběhla chodbičky a bylo jí jedno kam to vede. V hlavě jí běhaly myšlenky na bludiště, ze kterého se už nemusí dostat. Ale snažila se je zahnat. Náhle, se kdesi v dálce objevilo světlo.
Ještě jednou se ohlédla, ale tentokrát už u toho nezastavila. Doufala že nezakopne. Ovšem zanedlouho se jí povedlo vyběhnout ven. Hned jí do očí vypálilo slunce, které se zrovna chystalo k západu. Odhadovala, že byla tak půlka odpoledne. Všimla si pěšinky nad jeskyni, které okamžitě využila. Ačkoli musela zatnout zuby a přežít bolest, která jí teď pulzovala celým tělem, se dostala nahoru.
Posadila se tam a zhluboka vydechla. Srdce jí bilo v hrudi jako o závod a myslela si, že každou chvilkou vyletí ven. V tu chvíli, kdy se chytla za nohu, vyběhlo z jeskyně i to podivné stvoření. Mělo to vyzáblé černé tělo. Zpod kůže vyčuhovaly kosti. Zašklebila se nad tím. Zastavilo se to a rozhlédlo. Následně, když zjistilo, že jí nemůže najít a nevidí jí, to zapištělo. V horách se vytvořila ne zrovna příjemná ozvěna.
Hned na to, stvoření zmizelo zpátky vevnitř. Snažila se pomalu a zhluboka dýchat, ale moc jí to nešlo. Koukala u toho na vzdálené hory. V tu chvíli kdy se zamyslela nad tím, jak je ten pohled krásný, se znovu zamyslela na tím, kde se tu vlastně vzala. Jakoby se den předtím zlila do němoty a dnes se probudila totálně vymetená.
Podívala se dolů mezi hory. Už i takhle z dálky se na ní usmívala jakási vesnice. Tam odtamtud jsem musela určitě přijít pomyslela si. Ale v tu chvíli vyplavalo na povrch i něco jiného. Nepamatovala si vůbec nic. Snažila se vzpomenout si aspoň na jméno. Ale nepovedlo se jí to. Místo toho jí jen o dost více rozbolela hlava. Zároveň trochu naštvaně a zároveň trochu zoufale u toho zavrčela. Znovu se podívala dolů na vesnici. Třeba tam bude něco, co mi něco připomene.