Nádraží bylo pokryto čerstvým sněhem, město obklopováno mrznoucí mlhou. Dokonce ani v budově, kde jsem si kupovala teplou kávu a jízdenku do Prahy, v níž se už od brzkých ranních hodin topilo, se držel chlad. Chlad, který ale i přesto hřál, oproti tomu, co bylo venku.
Chvíli jsem seděla na lavičce, ruce založené na hrudi, a jen čekala, až mi rozmrznou prsty na nohou.
Oči jsem měla stále upřené do světelné tabule, na níž se zobrazovaly časy odjezdů a příjezdů všech možných vlaků, přijíždějících a zase odjíždějících ze všech možných měst.
Seděla jsem tady již pár hodin. Hlava mi padala únavou. Chtěla jsem domů, vysprchovat se a spát. Ale čekala mě ještě dlouhá cesta, cesta noční zmrzlou krajinou a tichými městy.
Tiše jsem nadávala na to, že se rodiče museli přestěhovat snad čtyři sta kilometrů od domu, kde jsem žila já.
Podepřela jsem si hlavu o ztuhlou dlaň zimou a ponořila se do hlubin mých vzpomínek.
Od toho dne, kdy se moji rodiče odstěhovali uběhlo už tolik let. A kolik let už uběhlo od chvíle, kdy jsem se odstěhovala já? Nikdy bych neřekla, že si na to vzpomenu. Doposud jsem si to vlastně zakazovala. Ale najednou mi to nevadilo. Nevadilo mi vzpomínat, i když jsem se tomu tak dlouho bránila. Chtěla jsem si můj příběh projít ještě jednou. Vždyť je mi přes třicet. A mám právo zavzpomínat na mládí, na tu lásku. Jsem jen obyčejnou bezdětnou ženou, která bydlí v jednom z malých městských bytů dokonce i bez přítele. A nestěžuju si. To, že jsem skončila tak sama, je více méně moje věc, moje chyba. A moje rozhodnutí...
Začala jsem počítat.
Vždyť je to už více než deset let. Deset let ode dne, kdy jsem ho viděla naposledy. A ještě teď na něj každým večerem myslím, ještě teď mi tolik chybí...
Ale stejně už mi připadalo, že to byl tehdy jen sen. Je už to tak dlouho, že už se mi mnohdy zdá, že to ani nebyla pravda.
Ze spárů vzpomínek mě najednou probral rozhlas. Vlak konečně přijel. Do jedné ruky jsem popadla peněženku, mobil a jízdenku, doposud ležící vedle mě na lavičce. Má druhá ruka si vzala na starost oba kufry.
Tak tak jsem se vybelhala z obrovských skleněných dveří. Ty se hned za mnou s ránou zavřely.
Oba kufry jsem položila na zem, abych si v rukou srovnala peněženku a ostatní věci, ale v tu až příliš fouknul vítr a mé přes rukavice promrzlé prsty už jízdenku neudržely.
Nedokázala jsem tomu zabránit a jízdenka mi s větrem zmizela v mlze.
Polknula jsem. Co teď?
S povzdychem jsem se otočila proti proudění větru, zády k místu, kam mi uletěla jízdenka. Mobil jsem si schovala do kapsy kabátu a peněženku do druhé. Zvedla jsem hlavu od kufrů s myšlenkami, že mi teď nezbývá nic jiného, než se vrátit k autu stojícímu na parkovišti několik metrů od nádraží.
Otočila jsem se zase zpět a zahleděla se do mlhy. Zavrtěla jsem hlavou a znovu si povzdychla. Pochopila jsem, že nemá smysl jízdenku hledat.
Znovu jsem se otočila, k řadě světel svítících na prázdné koleje.
A v tom jsem ho spatřila...
Na konci chodníku, pod posledním světlem. Neviděla jsem mu do tváře, ale věděla jsem, že je to on.
Tentokrát to nebyla jen iluze, jež se mi mimochodem stávala často. Opravdu tam stál.
Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce a hned na to se rychle rozbušilo. Snad jsem v ten moment zapomněla i dýchat. Ani hýbat jsem se nemohla.
Vždyť už to bylo deset let. Deset let ode dne, kdy jsem se pro něj celou noc utápěla v slzách. Deset let, co jsem prosila, aby se ukázal ještě jednou. Už jsem ani nedoufala. A teď tady stál, pomalu se blížil.
Zastavil se asi tři metry od mého strnulého těla.
Teď už jsem mu viděla do tváře, do jeho očí.
Konečně moje tělo povolilo a nechalo z oka vypustit jednu jedinou slzu.
Bylo to už deset let a on se vůbec nezměnil. Tak jako tehdy jsem se utápěla v modři jeho očí. Smutně se pousmál.
Všechny ty myšlenky se mi vrátily. Vzpomínky pohltily mou mysl do posledního detailu...
Celý můj příběh se mi v hlavě začal odehrávat znovu, jakoby ho měl napsán v té modři jeho očí. Znovu od chvíle, kdy jsem ho viděla poprvé. Znovu od chvíle, kdy jsem poznala pravou bolest života...