Okenice

Dnes jsem se vrátil z nemocnice. Měla by to být úleva. A na jednu stranu je - nebudu už muset požírat ty odporné nemocniční blafy, tu jejich takzvanou stravou, kterou se mne snažili krmit a kterou jsem pravidelně netknutou vracel. Nebo, v horším případě, ji vracel přímo můj žaludek. A také nebudu nadále muset každý den vstávat v pět hodin patnáct minut jen proto, aby mi neurotická, těžkotonážní sestra s odpudivými zažloutlými nehty a ještě odpudivějším nikotinovým dechem dala teploměr a převlékla postel.

Druhá strana mince je ta horší - jsem odkázán sám na sebe. Protože jsem se já pitomec před rokem odstěhoval za ženou do ciziny, mám rodinu pár stovek kilometrů daleko a je proto vyloučeno, aby mi nyní byla rodina k ruce. Svého bratra jsem viděl naposledy před dvěma roky. Nepřijel jsem ani na jeho svatbu, ani když se mu narodil první syn. Zkrátka proto, že jsem nechtěl vážit cestu. Nyní jsem sám v zemi, jejímuž jazyku sotva rozumím, bez ženy a bez pomoci mých bližních. Rodina mé ženy má teď, zcela pochopitelně, úplně jiné starosti. Začíná mi těžká životní kapitola – následujích pár týdnů bude obtížné úplně všechno, co budu dělat. Všechno mne bolí a zatím stále musím využívat vozíček, protože obě nohy mám sešroubované. A krom toho taky oteklé, v důsledku sešití u bérce, kolene a stehenní kosti. Vlastně bych měl být rád, že mi obě zůstaly při těle. Mohlo to být mnohem horší.

Po několik týdnů jsem se z nemocnice dostal maximálně na nádvoří, abych se nadýchal trošky čerstvého vzduchu. Dnes jsem měl tu čest projet hlavní branou a nemocnici opustit. A trpěl jsem, kdykoli jsem pocítil, že se na mne někdo dívá. Zvídavé, bezohledné pohledy kolemjdoucích mne přímo vytáčely k šílenství. Sám moc dobře vím, jak teď vypadám - jako nemohoucí mrzák. Nestojím o ničí soucit a modlitby za uzdravení. Já vím, že se uzdravím. Svůj momentální zdravotní stav beru jako jistou daň za mé životní selhání, za to, že jsem pochybil.

Rustikální byteček, který jsem obýval se svou bývalou ženou, nebyl nikdy nijak zvlášť vzdušný, nebo uspořádaný. Taky koho by kdy napadlo, že se v něm bude pohybovat vozíčkář. Už se vidím, jak v úzkých uličkách mezi nábytkem bojuji o každý centimetr místa, abych vůbec projel. Doteď se po bytě povaluje spousta, opravdu spousta pláten, prázdných rámů, malířských stojanů a podobného harmapádí, které tu po mé ženě zůstalo a nyní jen chytá prach a zabírá místo.

První komplikace nastávají hned v samotných vchodových dveřích bytu. Zjišťuji, že dostat se s vozíčkem přes práh je těžší, než se může zdát. Zatím vnímám bolestivě každý menší otřes, a přejezd prahu je tak nepříjemnou komplikací, kterou budu muset den co den trpět. A co víc, jediná místnost, do které lze projet s vozíčkem, je má ložnice. Všechny ostatní mají totiž příliš úzké dveře, takže se s vozíčkem vždy zaseknu ve futrech. Skutečnost je tedy ještě horší, než jsem si ji v nemocnici představoval; pokud člověku přijde nedůstojné jezdit doma v kolečkovém křesle, jelikož mu neslouží nohy, zkuste si představit, jaký pocit to je, když se do vlastní kuchyně musíte plazit po zemi, abyste si uvařili něco k snědku. Nebo, nedej bože, když se vám začne chtít na záchod a máte obavy, že se do koupelny nedoplazíte včas.

Manželčino harampádí od mého odjezdu do špitálu nezmizelo - čeká tu na mne stále, aby mi připomínalo, že tu se mnou žila. Kolem okna v ložnici je písek a hlína - to z toho, jak tu policie poletovala sem a tam, a tam a sem, zezdola nahoru a zase zpátky. Vysklené okno stále není opravené, jen mi do prázdné okenice natáhly bílou plachtu, aby sem nefoukal vítr. Jak ohleduplné. Je celkem čirá, takže hádám, že v noci nezamhouřím oka, protože dovnitř bude proudit světlo lampy z nádvoří domu. I to je ale lepší, než setrvávat na nemocničním lůžku. Po celou dobu mého pobytu v nemocnici mne pronásledovala noční můra, kdy se má bývalá žena snažila dostat dovnitř pokoje skrz prosklené balkonové dveře. Každou noc jsem ji viděl, jak šplhá na balkon, přehupuje se přes zábradlí a opakovaně krvavou dlaní buší do skleněné výplně dveří. Ano, je to čirý nesmysl, obzvlášť když si uvědomím, že oddělení lůžek sídlí v nemocnici v desátém patře. Přesto jsem každou noc děkoval Bohu, že jsem na pokoji po třech, a že mne každou chvíli z noční můry budí ten postarší, scvrklý děda vedle mě, který úděsně chrápe; a když ne on, tak ten obtloustlý padesátník po výměně kyčle, který šestkrát za noc volá nikotinou sestru bzučákem, aby mu přinesla bažanta, protože se mu už zase chce.

Nikotinová sestra mne ob den nutila vylézt z postele, aby mi mohla vyměnit lůžkoviny. Ne, že by se mne tato její obsese nějak dotkla, ale při příchodu domů dělám totéž – okamžitě převlíknu postel. Vím, že v těchto lůžkovinách ještě spala má žena, a mně se bude lépe dýchat, když je hned teď svléknu a hodím do pračky. Nejde ani tak o hygienu, jako o můj lepší pocit, že je vše uklizeno. Policie jistě prošmejdila každý koutek naší ložnice, a pokud bylo něco, co měli najít, jistě to našli. Přesto bych se rád zbavil poslední stopy, na kterou si vzpomínám a která by mohla v očích policie vyvolat jisté pochybnosti. Kdo ví, jestli se ještě vrátí, nebo už mne nechají na pokoji. Svlékám proto povlak polštáře, na kterém jsou jisto jistě k nalezení zaschlé manželičiny sliny a spolu s ním beru i peřinu a prostěradlo, aby mělo nové povlečení stejný vzor. Šup s nimi do pračky a je to - čisto, uklizeno.

Buď jak buď, stejně se mi nejvíc uleví, až se tohoto bytu nadobro zbavím. Za minulostí udělám tlustou čáru a na všechno zapomenu. Co se stalo, stalo se, a svou daň jsem již splatil - pro následujích pár týdnů nebo měsíců je ze mě kripl. Myslím, že zapracovala nějaká ta karma nebo jak se tomu říká, a uštědřila mi ránu v podobě mnohačetných zlomenin obou dolních končetin. Momentální handicap mi nedovolí stěhování uspíšit, naopak mne zde o to déle zdrží, ale v hlavě začínám spřádat plány a řekněme, že do konce léta bych chtěl odtud zmizet. Jen co mne doktor zbaví toho proklatého vozíčku a já budu klusat o francouzských holích. A to harampádí po mé ženě tu snad i nechám - pochybuji, že by některý z jejích obrazů měl takovou hodnotu, že by se mi vyplatilo jej sebou vláčet zpět do mé vlasti a tam jej posléze prodat.

Přejetí prahu dveří s vozíčkem není nic těžkého ve srovnání s takovým tělcovikem, jako je vysazení se na záchodovou mísu. Nechci se vidět, až se budu chtít večer osprchovat. A představa, kterak se plazím do kuchyně, šplhám na vysokou kuchyňskou židli a snažím se u linky ukuchtit něco poživatelného, mne rovněž odrazuje od jakéhokoli snažení. Pozoruji, že i záměrně méně piju, abych nemusel co chvíli absolvovat ten náročný tělocvik na záchodové míse. Snad si radši pořídím toho bažanta.

Do hlavy se mi začíná vkrádat myšlenka, že snad požádám o pomoc někoho ze sousedů. Bylo by to tedy navýsost nevhodné, pouštět sem do bytu někoho z nich, vzhledem k tomu, že mou paní tu všichni znali mnohem déle než mě a před nedávnem tu došlo k takové tragédii, ale pomocná ruka by se mi teď více než hodila. Jenže co se mezi sousedy šušká, to si můžu jen s hrůzou domýšlet; nemohl jsem přehlédnout jejich zvídavé pohledy, když jsem se z nemocnice vracel. Dívali se na mne jako na padoucha. Asi ani nečekali, že se sem kdy vrátím. Spíše se domnívali, že z nemocnice poputuji rovnou za mříže. A taky si tu, pravda, s policií užili své, proto ke mně teď zřejmě nebudou dvakrát vlídní. Navíc francouzsky sotva rozumím, a žádného z těch podivínských cizáků si k sobě do bytu pouštět nechci. Čím dál se od nich držím, tím bezpečněji se cítím.