Indigo

Když Indigo umíral, viděl svět jakoby z vrchu. Jako hladový sup kroužil nad zemí a hledal svou mršinu.

A lidé byli jako mravenci. Žili věčně schovaní ve svých rodných mraveništích ale prchají do všech světových stran vždy když do něj někdo šlápne. Dělili je od sebe temné staré lesy a rozlehlé louky s nikdy nesekanou trávou. Venku na ně číhali vlci, hrozby lidské i nelidské. Čekal tam na ně velký rozlehlý svět, větší než oni kdy byli a kdy budou.

Ale ti lidé se necítili jako mravenci. Chovali se jako by byli ten nejzákeřnější, nejchytřejší predátor jejich lesa. Kdyby Indigo věřil na Boha, tak by je nazval kacíři.

Indigo došel na konec kruhu svého života a zase se cítil jako mravenec. Malým a docela nepodstatným. Slyšel trávu růst, viděl kapku rosy padat ze zeleného stébla. Byl pták, co nepotřebuje loď, aby přeplaval širé moře. A tráva se houpá, a lesní párá stoupá k nebi a z kůry stromu se na něj něco už dlouho dívá. A svět byl na chvíli jen černobílý, jako moment před bouří, kdy studený vítr chrastí lidskými kostmi.

Jedna….

Praskot kostí a pach krve.

Dva…

Pláč a prosba o život.

Tři…

Hlína a bahno. Prach a jiskry.

Čtyři…

Indigo se pokusil nadechnout, ale bylo to jako foukat do zteřelé gumy. Nešlo mu soustředit se na nic jiného než vzdouvat nepoddajný hrudník. Přes zavřená víčka pak poznal, že venku je světlo. Šedé a zakalené podzimem. Pod bříšky prstů cítil chladná stébla trávy, ale spodní polovina jeho těla snad ležela na rozpáleném písku.

Chvíli jen nosem nasával vzduch jakoby do cizího těla, jakoby se snažil jen nádechy na prsou nadzvednout těžký kámen. Připadalo mu to tak vyčerpávající až marné, že se sám sebe ptal proč to dělá a prostě to nevzdá.

Ale pak mu meluzína prohučela kolem uší a Indigo si uvědomil, že přece jen ještě neumírá. Další nádech rozpálil jeho hrdlo a pod zuby mu zakřupalo něco jako písek a bylo to hořké. Meluzína a to šedé světlo ho zase zakotvili do okamžiku. Slyšel někde šumět les. Jakoby se mu rozostřený obraz, rozdvojené siluety světa, zase spojovali v jedno.

Proč si myslel, že umírá?

Měl pocit, že dýchat už zvládne lépe, a tak se pokusil otevřít oči, ale nebe nad ním ho okamžitě oslepilo. Když oči poté otevřel pomalu a opatrně, spatřil šedé mraky, přesně jak si je představoval přes zavřená víčka. Nehty zaryl do hlíny, která byla vlhká nejspíš to kvůli ní celá jedna polovina jeho těla byla pokrytá husí kůží a vlhkost mu lepila košili k tělu.

Cítil studený vzduch jak teče přes jeho rty a škrábe ho vzadu v krku. Zahýbal prsty u nohou. Srdce mu bušilo, krev mu proudila v žilách, tepala v ráně na rtu. Přetočil se na bok a rozhlédl se kolem.

Ležel na louce, která tvořila tlustou hranici mezi temným lesem a šedou pouští. Tráva tady byla vysoká a hrubá a byla domovem tisícovce hmyzu. Když ovšem otočil hlavu na druhou stranu, setkal se tváří v tvář s šedou krajinou plnou mrtvých, ale majestátních stromů a šedého popela, co se přesíval ve větru jako písek. Popel měl i mezi zuby a pod jazykem.

Vzpomněl si na svůj meč, co se válel jen kousek od jeho dlaně, kterou se podepíral a zase ho pevně stiskl ve volné ruce.

Pohledem pak sklouzl zpátky k zelené trávě, která v sobě měla navátého trochu popela z druhé strany hranice. Jen kousek od něj ležel chlapec, otočený zády.

,,Mateo?” po rukou se k němu připlazil blíž. Vzal ho za rameno a přetočil směrem k sobě. Jeho bílá tvář byla nehybná, ale Indigo viděl, že dýchá.

,,Mateo?” zkusil s ním zatřást, ,,Mateo?”

Mateova ruka najednou vystřelila vzhůru a chytila Indiga za zápěstí. Meteovi oči byly jako dva talíře, bloudily po Indigově obličeji a jeho kovový stisk drtil Indigovy kosti. Pak se jeho zrak zaostřil na jeho matelické prsty, potřísněné krví a Indiga pustil. Bylo to jako vytáhnout ruku z ocelové pasti. Indigo se díval na kov, který se Mateovi zažíral do rudé kůže na rameni a s každým Mateovým netečným pohybem se spoj znovu rozkrvácel.

,,My žijeme...,” Mateův hlas zněl jako střepy co škrábou o chodník. Indigo hádal, že ho také pálí každý nádech. Stejně jako jeho.

Indigo se zase otočil na záda a dovolil si zavřít oči. Vážně tu před chvílí jen tak ležel a umíral? Proč to dělal? To se mu vůbec nepodobalo. Jen tak čekat na smrt jakoby snad neměl jinou možnost.

Držel v ruce meč a i když ho bolela každá kost v těle, mohl se teď pohnout dost na to, aby se posadil. Jazykem zabloudil k ráně na jeho rtu, která stále pulzovala bolestí a na chvíli se vyděsil, když špičku prostrčil skrz. Jak se tak ale díval na Mateovu paži, mávl nad tím pomyslně rukou.

,,Žijeme...,” zopakoval po Mateovi.

Otočil se na les, co měli za zády a setřásl ze sebe nechuť z každého pohybu. Vítr nabíral na síle a mraky se k nim blížili. Za chvíli se setmí a dost možná bude i bouřit. Les je odtud vzdálený jen pár metrů, je to dobrý úkryt.

,,Indigo…,” otočil se zase na Matea, který teď měl svou kovovou ruku nataženou před sebou. Po tvářích mu tekla voda, slzy nejspíš, ,,my žijeme... ale, ale Devika a Jack a Martin, oni-”

,,Zvedej se Mateo,” těžko pak splnil svůj vlastní rozkaz. Nohy měl sice jako z olova, ale věřil že je schopný pohybu. Neměl nic zlomeného, dýchat mohl, ruce ho poslouchali. Na ničem jiném nezáleželo.

,,Cože?” Mateo stále ležel zády na trávě a v očích se mu lesklo šedé nebe.

,,Vstávej, bude se stmívat,” díval se směrem k lesu, na krajinu za sebou se neohlížel. Mateo pořád krvácí, bude potřebovat lépe ošetřit, ale přežije to. Noc ještě přežijí a pak... pak se uvidí.

,,Indigo...,”

,,Mateo prosím, vstávej.”

Bylo ticho, pak zašustila tráva a Mateo se podepřel na loktech.

,,Kam půjdeme?” ptal se Indiga.

,,Nevím, to teď není důležitý,” podal mu ruku a Mateo ji tou zdravou přijal. Indigo ho vytáhl na nohy a netušil, kde se v něm vzala taková síla.

,,Nemáme... nemáme kam jít. Zůstali jsme sami a tam nás něco zabije,” Mateo ukázal k lesu.

,,Já to zvládnu!” Indigo hned zalitoval toho, že křičel, protože popel v jeho krku ho rozkašlal a on si musel dát ruku před pusu a pak se zhluboka nadechnout. Odplivl si a doufal, že se tak zbaví té hrozné pachutě, co se mu lepila na patro.

,,Já to zvládnu,” zopakoval, ,,dostanu nás z toho, takže... takže zmlkni a hni sebou.”

Já to zvládnu, já to zvládnu, já to zvládnu.

Opakoval si v hlavě pořád dokola, mezitím co si razil cestu vysokou trávou směrem k lesu. Věděl, že Mateo jde kousek za ním a všechno ostatní mu bylo jedno. Hřbetem ruky si otřel rozpůlený ret, jakoby tam snad ještě měl čerstvou krev, ale ta byla už dávno zaschlá a vytvořila krustu kolem živé kůže, co ho táhla na bradě. Vnímal jen zvuk meluzíny, trávu pod nohama a meč, co byl známou tíhou v jeho ruce. Všechno ostatní, supi, mravenci, rosa a popel, se mu pomalu vypařilo z paměti.

Dnes ještě neumírej, dnes se znovu zvedni a jdi dál.