Prolog
Seděl na staré podlaze. Do látky starých potrhaných kalhot, jež určitě zažily mnohem lepší časy, se mu zadíraly třísky tím, jak se snažil sunout blíže ke stěně, aby se mohl opřít. Záda měl rozbolavělá už z cesty sem, tady, kde bylo pohodlnější usazení takřka nemožné, skuhrala pokaždé, když se pokusil páteř ohnout.
Uplynula nějaká doba od toho klíčového momentu, kdy vkročil na palubu neznámého plavidla. Pamatoval si na to, jak se mu ihned poté, co opustil houpající se košík čehosi, co jeho dcera nazvala horkovzdušným létátkem, podlomila kolena. Padl na dřevěné parkety, naleštěné a vyhlazené tak, že mu to div nepodjelo, když se pokoušel zvednout. Kdyby mu nepomohli docela statní muži, jimž odhadoval možná o dvacet, možná jen o deset let méně než jemu, nejspíš by tam ležel doteď.
Nepoděkoval jim. Sice by nejspíš uhynul hladem a žízní, kdyby ho nevytáhli na palubu lodi, ale když se znovu rozhlédl po mizerně vybaveném prostoru podpalubí, kde trávil zjevně své poslední hodiny života, došel k názoru, že smrt v objetí všemocné entity, o jejíž přízeň bojuje celou svou existenci, by ocenil více. V ráji, kde ho čekala nesmrtelnost lehkého bytí, by byl mnohem spokojenější než tady - mezi sudy, jež páchly po hnilobě, ve slabém světle měsíční záře, která dovnitř pronikala skrze mezery v prknech.
Místo, kde se nacházel, se ani nedalo nazvat vězením. Netušil, jestli v podpalubí tohoto plavidla měli něco, co se tomu byť jen vzdáleně podobalo. Pravděpodobně pro něj vyhradili místo ve skladu – pouze s tím rozdílem, že byl připoután ke stěně ani ne z poloviny tak pevně jako náklad, jejž převáželi. I to mu ztěžovalo uvolňování starých, často namáhaných zad a znepříjemňovalo pobyt na lodi obecně.
Provaz kousal. Moc ho nezkoumal, považoval ho za překážku, ale ne tak vážnou jako cokoli jiného, co se mu stavělo do cesty při zápalu statečnosti, kdy se pokusil zvednout a utéct. Nelíbilo se mu, jak mu stahoval zápěstí k sobě, avšak nakonec byl užitečný. Alespoň ho držel na místě, když sebou loď kývala na strany. Ještě neměl tu čest stanout na jakékoli kocábce, která by ho převezla po řece, jež tekla skrze celé království. Kdysi o tento neopakovatelný zážitek stál, ovšem nyní, jakmile už mohl okusit, co znamená, když vlny narážejí do nepříliš pevných stěn a do plachet se opírá vítr, usoudil, že to nebude nic pro něj.
Přál si jít domů. Kdyby měl tu šancip, popadl by ji za pačesy a vyskočil, i kdyby ho od tepla jejich malého domku se zlatnickou dílnou dělila nekonečná propast. Touha znovu spatřit dceru, sevřít ji v náruči a pošeptat jí do vlasů, jak moc si jí ve svém jinak osamělém životě váží, byla mnohem silnější než pud sebezáchovy.
Sissi, jediná živá bytost, poslední člen rodiny, jenž mu zbyl, už od malička vynikala svou bystrostí a učenlivostí. Netušil, od koho to do vínku dostala. Jeho žena nepobrala moc krásy a inteligence se jí také vyhnula velkým obloukem, u něj se dalo mluvit o té samé písničce. Jako by ji ani nesplodili. Jediné, co mu napovídalo, že ji na svět přivedla právě Caine, jeho druhá žena, bylo to, že ani ona se nedala považovat za krásnou.
Nezazlíval jí, že se kvůli ní vydal na tuto cestu. Na svou dceru se nemohl zlobit. Pracovala na tom dlouho, od rána do noci každý den. Už ani nevyráběla prsteny a přívěsky, jež se staly jejich jediným zdrojem obživy. Seděla ve své dílně a studovala staré plánky na dávno zežloutlém papíře. On nedokázal pochopit žádnou z těch čmáranic a klikyháků. Ovšem Sissi, ta se držela krok před ním. Sama se naučila číst z knih, které dostávala od potulných cestovatelů a kupců, a s nadšením se pouštěla do studia dalších věcí, z nichž jemu šla hlava kolem, sotva se na to podíval.
Protože Sissi neoplývala krásou, nikdo ji nechtěl. Měl jistotu, že se nikdy nezdržovala venku, když zrovna necestovala do nedaleké vesnice pro kovové plíšky nebo kus látky. Když padla tma a to jediné, co ji mohlo chránit před stíny v ní skryté, byl slabý plamen téměř vyhaslé svíčky, neodvážila se překročit práh jejich skromného domku.
Chyběly mu časy, kdy neuměla promluvit. Tehdy jí neměl problém rozumět. Jako menší to byla dívka jako každá jiná – hravá, zvědavá a zaujatá vším tím neznámem, jež na ni mávalo od hranic tmavého lesa. Ta mladá hříchy světa neposkvrněná dívenka zmizela, jakmile dovršila devatenácti let a bylo jí oznámeno, že je na vdavky příliš stará a ošklivá.
Podíval se na svá zápěstí. Mohl být rád, že mu ruce nespoutali za záda, to by bolesti jen dopomohlo k tomu, aby ho nakonec dostala do hrobu. Nebylo to poprvé, co okusil kousavost hrubého provazu. Nikdy dřív však neměl možnost sledovat prsty, jež se ohýbaly v tlustých nateklých kloubech.
Možná byl moc starý. Vypadal slabě. Proto to mohli risknout.
Prsty se mu třásly. Zdobil je nespočet modřin i řezných ran. Svým vzhledem připomínaly omalovánky, jimiž si Sissi krátila dlouhé chvíle při silných bouřích a prudkých větrech. Těžká práce na polích, kterou měl už dávno zakončit vážnějším, možná i smrtelným zraněním, ho stála nejen klidné ruce, ale také rovnou zdravou páteř, silná kolena a většinu sněhově bílých vlasů na vršku hlavy - ty se držely hlavně po stranách, ale ani nahoře se nedalo mluvit o pleši.
Pokusil se chytit provaz. Byl to marný boj, ale přesto se rozhodl to podstoupit. Na rozdíl od Sissi on moc rozumu nepobral. Viděl příležitost, skočil po ní, ačkoli věděl, že na to jeho síly nestačí. Ona tomu říkala typické chování mužů, on tomu přezdíval statečnost a nebojácnost - a ta pověstná mužská houževnatost.
Vztekle zavrčel, když se mu to znovu nepodařilo. Měl trpělivost, ale trápil ho prázdný žaludek a odporné pusto v ústech. Hrdlo ho pálilo z nedostatku vody. Dokonce ani sliny už nemohl polykat. Zmizely beze stopy, nezanechaly po sobě ani ten pocit brzké žízně. Kousl by se do rtu tak silně, aby se napil alespoň vlastní krve, ovšem ta by se mu nemusela zamlouvat.
Žaludek se znovu ozval. Netušil, kdy to bylo naposledy, co zvracel. Před cestou do sebe nacpal co nejvíce jídla, kdyby náhodou ty povídačky o létajících nirmanech, kteří lovili malé děti, když si venku hráli po setmění, měly co k pravdě blízko.
Byl rád, že tak učinil. Jinak by cestu sem nevydržel.
Dovnitř pronikalo jen slabé světlo. Dokázal rozlišit stíny několika sudů od podivných věcí, o jejichž původu mohl pouze přemýšlet. Ale na myšlení byl příliš unavený. Už si nedokázal představovat ani na ten vývar z nožiček, po němž se mu sbíhaly v ústech nepřítomné sliny. Mohl se jen olizovat suchým jazykem, dráždit popraskané rty a doufat, že to pomůže.
Křik už dávno vzdal. Netušil, jak dlouho tady seděl. Vybavoval si, že se nebe zalévalo krví, když k němu připlula obrovská loď.
Loď. Jinak by to plavidlo ani nenazval. Do přístavu jednou zavítal, proto věděl, jak takový kolos vypadá. Ale netušil, že bude svědkem toho, jak se jedna z těchto kocábek plaví v oceáně krvavých mračen.
Posádka plavidla ho neuvítala s otevřenou náručí. Nedokázal číst ve výrazech. On mohl být Caelu vděčný za to, že je přesvědčil, aby ho nenechali spadnout přes okraj, když se loď zhoupla na stranu.
Na jemnost těch rukou, jež ho zachytily, nedokázal zapomenout. Nemohly patřit muži. Prsty vynikaly nezvyklou délkou, nehty na jejich koncích se pyšnily krásnou úpravou, pro muže nezvyklou, jako by patřily šlechtičně z bohatého rodu. Jediné, co kazilo ten dojem ženy modré krve, bylo tmavé strniště, jež pokrývalo bradu i oblast kolem rtů.
Statečnost tomu mladíkovi nechyběla, to musel uznat. Kdyby stál na jeho místě, pokusil by se o totéž. Cael by si to přáli – i kdyby byl v jejich nepřízni.
Olízl si rty. Cítil, že mu kousek suché kůže ulpěl na špičce. Zuby se ji snažil odtrhnout. Bolelo to, bylo to nepříjemné, ale aby nezešílel, musel něco dělat. Stačilo úplně cokoli. Uvítal by i robotu na poli, jen aby se zbavil toho čekání na rozsudek.
Nejprve zaslechl kroky. Poté se v proužcích světla objevily malinkaté částečky prachu, jako by začalo sněžit. Strop zavrzal. Posádka se probudila.
Nohama se odsunul mezi sudy. Strach, že by si pro něj mohli přijít, byl mocnější než hlad. Žaludek sice odmítal přestat naříkat, přesto se mu podařilo pažemi zvuky zeslabit. Bál se, že by ho přicházející mohli slyšet.
„Cael, pokud mě slyšíte, pomozte mi, prosím. Nechci zemřít, ještě nechci,“ šeptal tiše ke světlu, jež pomalu měnilo barvu z narudlé na oranžovou.
Sepjal ruce k sobě. Tiše šeptal všechny naučené modlitby, které znal, v naději, že ho všemocná entita zachrání před smrtí v rukou bezvěrců.
