Vacante

Byla tma. Purpurový oblak pohltil nebe. Strach. Panika. Jediné dva pocity, které obyvatelé Alary Prime zažívali ve svých posledních chvílích. Alespoň ti, co zůstali. Obrovská flotila vesmírných lodí již dávno opustila planetu, jež byla odsouzena ke zkáze. Poslední, co viděli ze svého domova, byly následky jejich činů. Skrze psionickou linku, kterou sdílela jejich rasa, cítili veškeré utrpení a strach těch, co zůstali. A pak byli pryč. Ztráta domovské planety a milionů svých bratří a sester těžce zasáhla každého přeživšího. V obrovském záblesku energie všech pět set lodí vstoupilo do hyperprostoru. Alara Prime již neexistovala. Budoucnost jejich rasy se skrývala ve hvězdách. Po stovky let se Alariané neodvážili osídlit jakoukoliv jinou planetu. Všechny skončily stejně. Zahalené v oblaku purpurové energie, která pohltila vše živé. Proto bylo Alarianskou císařovnou rozhodnuto, že už nikdy žádnou planetu neosídlí, dokud nezískají zpátky svůj domov. Když se však průzkumné lodě vrátily do soustavy, nic nenašly. Žádná planeta. Žádné slunce. Nic. Jenom prázdnota. Nic víc než vakuum. Pouze Vacante.

Po pádu Alary běžel čas a galaxie se ze ztráty dominantního druhu vzpamatovala. Život šel dál. Utlačované národy povstaly a vybudovali své vlastní, prosperující říše. Na Alaru se zapomnělo. Národ žijící na palubě vesmírných lodí se stal pouhou galaktickou legendou. Odstrašujícím příkladem pro všechny, kdo by chtěli ovládnout moc Prázdnoty.

V předalekém koutě galaxie, v pásu Temných hvězd, Alarané našli nový “domov”. Dostatek surovin a úrodnou planetu, na které postavili několik farem. Nikdy však žádné město. Planetu nikdy nepřijali za svou. Vzali si to, co potřebovali a nikdy nehleděli na následky. Jejich jediným cílem bylo nalezení ztracené planety, po které nezbyla žádná stopa. Naděje se nevzdávali, ale s každým přibývajícím rokem bylo jasné, že hledání domova se nemusí nikdy podařit. A tak se každá další generace více soustředila na přežití.

Mladý, hnědovlasý muž se podíval z okna své kajuty. Jeho světle fialové oči sledovaly neurčitý šum hyperprostorové dráhy. Přemýšlel, co by se tak mohlo stát, kdyby najednou z lodi vyskočil a ztratil se v prostoru. Na tváři se mu objevil úsměv. Blížila se mise, na kterou se musel připravit. Šlo sice jenom o trénink, jenže na něm závisela jeho budoucnost. Nechtěl zůstat uvězněn na lodi, jako nějaký podřadný technik. Chtěl vidět galaxii a vše, co nabízí. Vesmírným plavidlem projel slabý otřes, když vystoupila z hyperprostoru. Byli na místě. Bezvýznamná planetka pokrytá džunglí se stala důležitou součástí výcviku každého Alariana. Právě zde určili svůj osud. Ti, kteří měli nadání k boji pokračovali v armádě, zbytek se musel smířit s podřadnou prací na lodích, farmách, nebo v dolech. Jako voják měl alespoň šanci podívat se mimo území nikoho. Věřil, že jednoho dne snad dokáže i něco, čím se zapíše do dějin. Rychle oblékl svou kombinézu ve fialovo-černých barvách, nasadil helmu, kápi a vyrazil k hangáru. Nedočkavost poháněla kroky muže. Svým nadšením dokázal ignorovat nechápavé výrazy lidí, do kterých narazil. Občas se ozvala nějaká ta urážka, ale ty mladík neslyšel. Měl svůj cíl a šel za ním, nehledě na překážky. Netrvalo to dlouho a dorazil do obrovského hangáru, odkud brzy odletí. Přísahal by, že jej planeta volá. I přes helmu, která úplně zakrývala jeho obličej, byla poznat ta mladická nedočkavost. Nebo fakt, že přišel jako první, dokonce i dřív, než jejich velitelka. K jeho zklamání zbytek skupiny přišel o mnohem déle. Všichni oděni do stejné uniformy, avšak nadšení se mezi nimi lišilo.

“Tak poslouchejte, bando,” ozvalo se zpoza letounu. Žena v nejlepších letech, s rubínově červenými vlasy, předstoupila před své rekruty. “Dnes je váš velký den. Ukáže se, kdo z vás má na kariéru vojáka,” pokračovala. Dvacet oslovených reagovalo smíšenými pocity. Každý z nich měl jiný sen, ale co měli společného, byl strach. Cítili jej, neboť byli nuceni sdílet spolu psionickou linku. Byl to zvyk, který mladé připravil na ztrátu a bolest. Jakmile dokončí svou zkoušku dospělosti, budou moci svou mysl uzavřít a sdílet ji pouze dobrovolně. Světlou stránkou toho propojení však byla telepatická komunikace. Nepotřebovali slova. Díky tomu byla Alarská armáda jednou z nejlepších. Velitelé nemuseli čekat na hlášení, neboť viděli a cítili to, co jejich vojáci dělají. To byla jedna z podmínek vstupu do armády. Psionika. Síla vůle ovládat hmotu. Každý, kdo se nazýval Alarijcem, byl psionik, ale ne všichni dokázali tuto moc používat. Mladý muž se zahleděl na symbol, který jejich velitelka měla na paži. Cítil k ní respekt. Chodkyně Prázdnotou byla pro většinu civilistů důkazem strašlivé moci, které se jejich druhu dostalo. Elitní jednotky, kterou tito vojáci představovali, totiž naháněly hrůzu i samotnému císaři.

“Takže, nástup, děcka. Hejbnem zadkem!” zakřičela žena. Celá jednotka se dala do pohybu. I přes nedostatek koordinace byli schopni pohybovat se v napodobenině bojové formace. Střelci vpředu, psionici uprostřed a podpůrné jednotky vzadu. Pln očekávání se mladík rozhlédl po hangáru. Jejich rodiče byli skryti po celém obvodu. Netrpělivě očekávali návrat svých dětí, pokud se tedy vrátí. Hučení motorů doprovázené naprostým tichem uvnitř lodi vytvořilo tísnivou atmosféru, která trvala až do přistání. Nemohl se dívat do otevřeného vesmíru, neboť by ho to až příliš znervózňovalo. Všechny ty legendy a příběhy o strašlivých požíračích sluncí mu právě teď naháněly strach. Musíš být silný. Musíš to zvládnout. Myšlenka rezonovala ve vystrašené mysli jako uklidňující vánek v korunách stromů. Nevěděl, čí vlastně je. Mohla být jeho, nebo některého z jeho spolubojovníků. Dokud nedokončili výcvik, měli zakázáno se přátelit. Nic je nesmělo rozptylovat. I kdyby se znali ještě předtím, každý vztah byl přítěží.Mnoho z nich trénink nepřežilo. Ať už za to mohly nedostačující podmínky, stres či náročnost výcviku, padlí byli zapomenuti. Nebyli dost silní. Ztráta někoho blízkého by je pouze držela zpátky. Silný déšť prostoupil tichem. Kapky vody bubnující na sklo letounu přinášely nezvyklý klid. Loď přistála. Závěrečný výcvik začal.