Puzzle
Kapitola I.
Dmey Weylinvey
Něco jí nesedělo. Nepatřila sem a byla si toho zcela vědoma.
Skláněla se nad hladinou jezera. Mimo oblohy bez oblak však nic neviděla. Měla by vidět sebe, ale nestalo se. Jak vlastně vypadala? Jediné, o čem věděla, byla barva vlasů. Tmavé, černé. Jinak nic. Barva očí ji zajímala nejvíce.
Povzdechla si. Vstala a rozhlédla se kolem. Škoda, že něco tak krásného byla jen iluze. Nikdy nekončící hra představivosti, jež něco neskutečného vyobrazila jako realitu. Velmi krutou skutečnost, která sama o sobě byla něčím nesmyslným, něčím plným absurdity, denně smáčeným červenou barvou, krouceným bolestí jiných.
Naštvaně kopla do vody, jako by snad ona stála za její bolestí. Ale ona nemohla za to, že se zde cítila jako v kleci bez možnosti úniku.
Mohla si za to sama. Kdyby se jen nemíchala do jistých záležitostí, nemusela by sledovat tohle všechno a zároveň nic. Za dobrotu na žebrotu.
Nechtěla toho litovat, avšak opak byl pravdou. Vždyť udělala svým způsobem dobrý skutek, ne?
Dennodenně marně hledala způsob, jak by se mohla dostat ven. Řádka měsíců plná pokusů přišla vniveč.
Chtěla brečet, křičet co nejvíce to jen šlo. Nezmohla se na to. Možná byla němá, možná byla chladná. S největší pravděpodobností už jednoduše usoudila, že by to ani nemělo cenu, zbytečně by plýtvala silami.
Zdrceně padla na kolena, ruce měla svěšené podél těla. Vše kolem ní se zastavilo a ona jen nepřítomně hleděla před sebe. Pomalu, ale jistě se vzdávala poslední špetky naděje, co jí ještě zbývala.
Našla se i neposedná slza, co jí pomaličku stékala po tváři. Jako útěchu ji pohladila, tiše a velmi jemně. Aspoň ona při ní v tuto chvíli stála. Sice jen na maličký okamžik, ale i ten se mnohdy počítá.
Vše se dalo opět do pohybu a ona vstala. Stále hleděla před sebe, protentokrát jí na tváři hrál úsměv. Ještě to nevzdá, nesmí.
