Temná zákoutí

Září, 1998

Na kraji hustého potemnělého lesa stála skupinka dětí, kterým mohlo být kolem deseti let. Jedinou výjimkou byl malý chlapec, který se držel za ruku staršího bráchy a pofňukával. Vládlo nepříznivé počasí a čím blíže byli lesu, tím více jim chladný vítr trhal oblečením a šlehal je do tváří. Už od pohledu nevypadal jako přátelské místo a všichni si to uvědomovali, ale to by nebyla výzva, kdyby měli vstoupit třeba do Hodsonovy stodoly. Starý farmář byl sice postrach, ale kolem něho se možná tak motaly mouchy a ne děsivé legendy, které znepokojovaly i dospělé.

„Tak, kdo půjde první?” zeptal se hnědovlasý hubený kluk, který se staral o nejmladšího ze skupinky. Trevor Newman byl ostřílený průšvihář a na rozdíl od ostatních ze skupiny doslova zářil. Očividně celou tuto akci naplánoval a nesmírně se bavil, protože byl místní a věděl, co se šušká. Samozřejmě věděl, že to jsou jen báchorky na strašení. Rodiče si nepřáli, aby do lesa chodili, ale díky těm příběhům ho to lákalo ještě víc. Zbylé tři děti tu byly s rodiči na pár dní a jemu se povedlo je přemluvit. Sice se dospělým o lese nezmínil, ale momentálně v tom neviděl žádný problém.

Malý chlapec se rozbrečel, a tak ho Trevor rázně napomenul a trhl jeho drobnou ručkou. Nemělo to žádný efekt, ale neměl čas mu domlouvat, aby byl zticha, a tak ho ignoroval a raději se věnoval cizákům.

„Nevím, mně se moc nechce,” ozval se jeden z chlapců při pohledu na košaté stromy, které šuměly v rytmu poryvů větru.

„Nebuď labuť,” zasmál se Trevor a mávl rukou. „Je to jen les.”

Na chvíli nastalo ticho, ale nakonec nejvyšší ze skupiny hrdě pozvedl hlavu a přešel ke křovisku, které dělalo pomyslnou hranici mezi bezpečným polem a lesem. „Já půjdu,” pronesl s nenucenou odvahou v hlase a založil si ruce na hruď. „Co za to?”

„Mám u sebe dvě libry. Budu počítat do padesáti a musíš jít hloubš a pak se vrátit,” řekl nadšeně chlapec a pustil mladšího brášku, který už plakání vzdal a unaveně sledoval dění.

„Fajn,” odfrkl si čahoun a vyrazil na cestu. Ostatní ho napjatě sledovali a začal odpočet. Chvíli bylo slyšet křupání listí a větviček, ale pak nastalo ticho.

„Čtyřicet dva, čtyřicet tři, čtyři... čtyři,” počítal a pak se odmlčel a zaposlouchal se. „Haló?” Nic. Jen šum listí a vrzání větví.

„Co když se ztratil?” zvolal vylekaně tlustý chlapec zabalený jak do hor a máchl pažemi do stran.

„Ticho,” osočil se na něj Trevor a přistoupil blíž k lesu. Možná to nebyl tak dobrý nápad, jak myslel. Věděl, co se o lesu říkalo, ale nikdy to nebral vážně. Pokud se tomu klukovi fakt něco stane, půjde kvůli tomu určitě do vězení. Už viděl výraz jeho matky. To nemohl dopustit. Srdce se mu rozbušilo jako o závod a už se připravoval projít křovím, když ho v tu chvíli do hlavy udeřil kamínek. Vyjekl a spolu s ním i zbylí dva strašpytlové. Jediný, kdo se celé situaci smál, byl ten nejmenší, který si mezitím sedl a náramně si to užíval.

Z lesa se ozval smích a po chvíli z něj vyšel odvážlivec. Zcela zdráv a nadmíru pobavený.

„Ty jsi debil,” zavrčel Trevor, který si mnul čelo s červenou tečkou po kamínku.

„Chci ty peníze,” odpověděl čahoun a posměšně se mu podíval do očí.

„Já jdu taky,” ozval se ten tlustý v náhlém návalu sebevědomí a upravil si čepici.

Co vlastně čekal? Že ten kluk zmizí přesně tak, jak se říkalo? Pitomost.

„Tak to máš smůlu,” řekl poslední kluk, který byl celou dobu ticho a jen je sledoval. „Našli nás.” Všichni se otočili a zadívali se na tři blížící se pohromy. Mezi nimi byla i Trevorova mamka. Když ji její syn uviděl, bolestně se ušklíbl. Tohle nebude hezké.

Nemělo cenu utíkat, a tak čekali. Jediný, kdo z toho měl radost, byl malý bráška, který při pohledu na maminku ožil a zvedl se ze země, aby ji mohl jít naproti.

„Nate!” procedil skrz zuby a chytil ho za ruku. Zadržovat ho nebyl nejlepší nápad, protože začal opět řvát, a tak se rozešel spolu s ním. Ostatní ho nejistě následovali.

„Zbláznili jste se!?” vykřikla jeho máma, když byla dost blízko, a pak popadla malého Nathaniela. „Kolikrát ti máme říkat, že k tomu lesu nemáš chodit!” Její hlas byl skoro až hysterický. Ostatní matky stejným způsobem vynadaly zbylým chlapcům a pak je začaly odvádět zpět do města.

„Ale mami, nic se nestalo,” bránil se a tvářil se omluvně, ale v duchu se trochu radoval, protože jeho peníze zůstaly bezpečně v kapse bundy.

„To je jedno!” vykřikla a pohladila malého po vlasech. Vypadala vážně naštvaně. Nechápal to. Ten les byl stejně obyčejný jako každý jiný. „Jdeme,” zavelela nakonec a popadla ho za loket. Než se však rozešla, zadívala se na les a chvíli hleděla mezi kmeny do temných stínů, než zamrkala a lehce zavrtěla hlavou.

Chlapec se jí chtěl zeptat, proč tam tak dlouho koukala, ale nakonec to nechal být a pokorně ji následoval domů. Nechá to na chvíli uležet a pak se do toho lesa půjde podívat sám. Všichni jsou jen zblblí těmi žvásty, které rozhodně vyvrátí.

Současnost

Křupnutí větve se rozlehlo po okolí a odráželo se od silných kmenů vysokých stromů, které ji obklopovaly. Alex sebou cukla a v duchu si vynadala. Už nějakou chvíli měla nepříjemný pocit a lekala se kdejakého zvuku. Ptáci v korunách stromů, šum listí i taková blbá větvička dokázala pocuchat její napjaté nervy. Byl to jen les a ona se držela vyšlapané cesty. Racionálně neměla důvod se bát, ale i tak to nebyl příjemný pocit. Byla sama a signál si svévolně vypadával. Tohle bylo za trest a ještě se začalo stmívat. Proč se musí nadpřirozené věci vždycky zachycovat v noci?

Alex byla ke své smůle členkou skupinky lovců záhad. Amatérských lovců záhad. Nevadily jí opuštěné budovy, ale otevřený les měl úplně jinou atmosféru. Za tohle Jasona zabije. Křečovitě držela kameru a natáčela každý krok. Po chvilce vytáhla mobil a podívala se na zprávu, která jí přišla. Byla od Jasona, ale ať už chtěl básník vyjádřit cokoliv, nerozuměla tomu.

Nezb..b!! To jediné jí přišlo a Alex si mohla jen domýšlet, co to má být.

„Nezbij mě? No to víš, že tě zbiju, blbečku,” zavrčela na mobil a schovala ho zpět do kapsy. Proč se vlastně neotočila a nešla zpět? Už si to řekla několikrát, ale pokaždé si to rozmyslela a šla dál. Ostatní šli také sami a zpátky se dostane vždycky. Zvedla hlavu a mírně nakrčila obočí. Stmívalo se rychleji, než čekala. Sice měla baterku, ale po tmě se jí jít nechtělo. Slyšela, že tu žijí vlci a nejen to. Zmizení malého kluka před dvaceti lety bylo velmi probírané téma během cesty do Beckinsdalu.

Zvedla kameru a zastavila se. Pokud nic nenajdou, tak se nic neděje. Sice bude mít Jason průpovídky, ale na to byli všichni zvyklí. Otočila se kolem dokola a zarazila se, když si všimla světlého bodu, který v lesním prostředí doslova křičel. Zamračila se a sklonila paži, aby se na něj mohla podívat. Přimhouřila oči a při pohledu na králičí masku vykukující zpoza vzdáleného stromu jí přejel mráz po zádech. Málem jí vypadla kamera z ruky a srdce jí vyskočilo až do krku. Tak to je hodně blbý vtip. Odfrkla si a trochu se jí ulevilo. Nakonec si řekla, že by to mohl být dobrý záběr, a tak vyrazila k podivnému objektu.

Maska byla přidělaná ke zbytku z ulomené větve a nemohla tu být dlouho, protože jí přišla jako nová. Nejdříve si ji prohlédla a poté ji natočila i s blízkým okolím, ale nic zajímavého kromě masky nenašla. Vzhledem k ubývajícímu světlu už nic lepšího stejně nenatočí, a tak kameru vypnula a vyrazila zpět k cestě. Už se začínala těšit, až si udělá čaj a lehne si.

Když se kousek od ní ozvalo křupnutí, prudce zvedla hlavu a položila si ruku na hruď. Musíš se všeho lekat? zeptala se sebe sama a nakročila, ale křupání se ozvalo znovu. Někdo tu musel být. Tentokrát se ozývalo pravidelně a přišlo jí, že ne z jednoho směru. Možná to zkreslovala ozvěna, ale kroky se ozývaly ze všech stran.

Teď už je správný čas na paniku. A útěk. Nemusela se pobízet dvakrát a rozeběhla se jako splašená laň. Kličkovala mezi stromy a přeskakovala kořeny, které se jí pletly do cesty. Kde je ta blbá cesta? V běhu vytáhla baterku a slabým světlem svítila kolem sebe.

Cesta? Cesta!?