Kakofonie mysli

Měla pocit, že se nedokáže nadechnout. Ne úplně. Ne dost. Lapala po vzduchu, avšak on jí prokluzoval mezi prsty. Sice jej trhaně nasávala do plic, ale to nestačilo – nestačilo to k tomu, aby se nadechla. Kyslík jejím tělem procházel a zase odcházel, plíce se vzdouvaly a vydouvaly. Jenže nedýchala, ne skutečně.

Možná už jsem mrtvá, prohnalo se jí hlavou a ona si uvědomila, že se jí ta představa nepříčí – už ne.

„Duste!“ zvolala již snad po statisícé. Její hlas byl zakalený, prosycený chrapotem selhávajících hlasivek a kolísal v nezadržitelném přílivu emocí, že jí skoro nešlo rozumět. Proudil z jejího hrdla do hlubin lesa, klouzal do jeho nejtemnějších zákoutí, k uším však sotva dolehl. „Duste!“

Byla to bolest, co jí připomnělo, že je stále dosud naživu. V hrdle ji pálilo, jako by spolykala žhavé uhlíky – a ještě víc; a s každým nedostačujícím nádechem ještě víc. Připadalo jí, jako by její jícen rozervaly pařáty nějakého monstra. Zevnitř. Očím skrytě. Letmo se krku dotkla konečky prstů, snad aby se ujistila, že z něj nezbyly pouhé cáry. Kůže se zdála neporušená. Už jsem na tom asi hodně špatně. Bylo jí to lhostejné.

„Duste!“

Otevřela ústa, jenže slova se z nich tentokrát nevydrala. Namísto nich se na povrch dostavil dávivý kašel. Předklonila se, lokty se opřela o stehna a několik dlouhých chvil se zalykala vlastními slinami. Od hrudníku vystřelovaly nové vlny bolesti spolu se směsí hlenů a žluči. Zdálo se jí, jako by ze sebe vydávila vlastní duši. Když se silou vůle přiměla narovnat, zjistila, že louže, již po sobě zanechala, zabarvila do tmavorůžového odstínu krev.

Sotva se udržela na nohou, na chvíli se musela opřít dlaní o nejbližší strom. Hlava se jí točila. Klepala se. Prsty zaryla do kůry ve snaze ten třas zkrotit. „Duste!“ Skřípající hlasivky nutila ke spolupráci – ani sebevětší bolest by ji nezastavila. Ne, pokud ji poháněla nepopsatelná trýzeň.

Ne.

Ne.

Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.

To nemůže být pravda. Nemůže přijít i o něj. Byl jediný, koho měla.

Nechtěla si ji připustit, ale ta pravda byla stravující, užírající za živa, rozleptávající zevnitř a drala se na povrch s takovou vervou, že ji už nedokázala dál zazdívat. Pomyslné vystavěné stěny se jí postupně hroutily do klína a spolu s nimi celý svět. Zavalil ji sutinami. Její srdce se roztříštilo na tisíc malých částeček, a už neměla dost sil je posbírat. Nevrátí se.

Jejího nejlepšího přítele spolkl les.

Tohle byl konec.

„Duste, prosím,“ zašeptala do ticha hvozdů, skolená a poražená. Žadonila a prosila stromy, aby jí ho vrátily. Pak spílala, proud nadávek padal na vše živé i neživé. A zase prosila. Tak moc jí chyběl. Tesknila po jeho hustém dlouhém kožichu, jejž by mohla sevřít v prstech; jenž by zpomalil její tep, to bušení v hrdle. Pro jednou by nesešlo ani na chlupech, které její společník tak moc pouštěl a na které měla ve zvyku tolik nadávat.

Zavřela oči a pevně semkla víčka. Netušila, kolik času uplynulo, než je znovu otevřela, ale jí to připadalo jako týdny a měsíce. Bez něj.

Zhluboka se nadechla – „Duste!“ zařvala z plných plic. Duste, Duste, Duste… odpovídala jí ozvěna. Jako by se jí tak lesy vysmívaly. Zora zakřičela znova. A znova. Jeho jméno opakovala tak dlouho, dokud ji nezachvátil kašel. Těch pouhých pět bezcenných hlásek se lesem neslo jako při velkém chóru; slova se foneticky, leč poněkud dutě proplétala v husté pavučiny eufonie, jak je Echó volala do světa. Pronásledovala ji.

Něco tu však nesedělo. Zořiny zjitřené smysly se napnuly. Co dělá… ozvěna v lese? Ta myšlenka jako šíp proklála echa a okolí se rázem ponořilo do lepkavého ticha.

„Haló?“ vydechla prázdně; a ozvěna jí podobně bezduše odpovídala. Od čeho se její hlas odrážel uprostřed lesa? Dust. Neměla tušení, jak to s jejím ztraceným psem souvisí, leč tonoucí se stébel chytá – a Zora tonula ve vlastním žalu. Tohle byla její stébla.

Svět se s ní točil, ale sotva to vnímala. Nutila se klást nohu před nohu, směrem, kterým bariéru lokalizovala. Rukama se při tom dotýkala kmenů, jako by jí ty letmé doteky dodávaly sil. Její tělo prostupovala otupělost a, ačkoliv by to nejspíš nepřiznala, vyčerpání.

Náraz. Prostá rána – a stejně prostá bolest.

Do něčeho vrazila celým tělem. Instinktivně uskočila dozadu, až zavrávorala. Levou nohou, nejvíce zasaženou, se rozlila bolest. Vyrazila jí dech. Mermomocí se snažila nenechat si jí zatemnit mysl, ač jí zalézala až do morku kostí.

Zora skrz mlžný opar slz nespatřila nic, co by jí stálo v cestě. Zamžikala. Natáhla ruku před sebe a už ji chtěla stáhnout, když se konečky prstů dotkla čehosi chladného a rovného. Ani to nepostřehla – bolest byla ta tam. Opatrně ohmatávala to cosi, stažený žaludek se svíral, že mohl dosahovat nanejvýš velikosti lusku. Bylo jí zle.

Dlaněmi odtažitě šátrala po hladké rovné desce, která studila jako sklo. Pak couvla a pozorovala, jak se otisky jejích dlaní postupně vytrácejí, až splynuly s ničím neobvyklým úkazem lesních stromů. „Duste?“ Její zesláblý hlas se zachvěl. Co když uvízl někde na druhé straně? Z té představy ji jímala hrůza, krev v žilách stydla a měnila se v tuhý led – tak tuhý, že srdce div nepřestalo pracovat. Bezděky ukročila o další krůček vzad – a srdce roztálo, jako na povel do cév vpumpovalo množství adrenalinu.

Zády se dotkla zdi.

Konsternována nenadálým děsem jeho jméno zaječela.

A pak se cosi pod jejíma nohama pohnulo. Země se povážlivě zhoupla, ale než stačila zmizet docela, na pár kroků od sebe Zora zaznamenala pohyb. Zrzavý ocas s bílou špičkou zmizel za jedním ze stromů.

Ani si neuvědomila, jak k tomu došlo – padala do hlubin země. Kolem se rozhostila tma. Údy máchala ve vzduchoprázdnu a její uši drtil křik tak nelidský, že to jméno – Dust – by nicnetušící přihlížející nejspíše nerozeznal.

***

Vzduch, jímž se řítila, zhoustl a ztěžkl, až se proměnil v moře. Měkké moře. Moře peřin.

Prudce se vymrštila do sedu, jako by ji vlastní postel měla pohltit, uzavřít se nad ní jako mořská hladina. Ve spáncích jí poplašně bubnoval tep. Zora potřásla hlavou tak bouřlivě, že jí zježené kaštanové vlasy spadaly do tváře. Odhrnula je stranou. Pamatovala si pouze ten pád; naprázdno sahala po vzpomínkách, které mu předcházely. Jen sen, uklidňovala se, Byl to jen sen. Nadechla se a v krku ji cosi dráždilo, skřípalo to jak štěrk. Měla pocit, že by ho mohla podrtit mezi zuby. Na vyprahlém jazyku se usadila nahořklá pachuť.

Byla tma. A přesto její pokoj tak docela ponořený do tmy nebyl. Ze škvíry pootevřených dveří se vábivě natahovaly paprsky barvy akvamarínu a jemně se vlnily a mihotaly a chvěly, jako by žily vlastním životem. A Zořino srdce se znovu rozbušilo jako o závod, dostihový kůň připravený vystartovat se v ní vzbouřil. Byla doma sama. Nebo snad ne?

Pár vteřin hledala ztracený hlas. „Je tam někdo?“

Představivost jela na plné obrátky. Někdo se vloupal do domu? Přepadení? Přijela teta, protože si tu něco zapomněla? Poslední možnost vyloučila okamžitě – V noci? Rozhodně ne. Zapomněla zhasnout a zářivky se zbláznily?

Peřinu odhodila stranou a bosýma nohama stanula na chladné podlaze. Její pihovaná pokožka se v modravé záři nadpozemsky zatřpytila. Bez dechu rozrazila dveře a…

Nikdo tam nebyl.

Nedovedla říct, zda by nebyla míň překvapená, kdyby za nimi nalezla postavu v kápi a zakrvácenou šavlí připravenou k útoku.

Přivítalo ji ticho.

Odzbrojující pouhopouhé dusivé ticho.

A pak tu byla ta zář. Její zdroj se nacházel na zemi; šlahouny modrého světla do neexistujícího rytmu ticha tančily jako protáhlé stíny baletek. Plavně ukrojila vzdálenost, jež ji od nich dělila. Svitem políbený kov válcového tvaru – „baterka,“ hlesla tiše, snad jen, aby onen poklid alespoň na okamžik uťala. Nicméně zaslechnout vlastní hlas, tichý a chraptivý, ji znepokojilo možná ještě více.

Sáhla po baterce – a v tu chvíli ji málem upustila. Byla ledová, stejně jako působil její svit. Otřásla se. Jak si ji ovšem prohlížela a obracela v rukou, teplo z jejích dlaní se na ni rychle přenášelo. Během pár úderů srdce skoro mohla říct, že hřeje.

Nebylo na ní nic zvláštního, snad jen to, že Zora nenašla tlačítko k vypnutí. Její povrch byl hladký a netknutý. Zora se prsty zarazila na nerovnosti, co do oné dokonalosti nepasovala, a náhle pocítila, jak z baterky sálá teplo.

Onou nedokonalostí byl drobným nenápadným písmem vyrytý nápis, jejž v zástiní jasné záře neměla šanci přečíst. Přejela po něm ukazováčkem – a on modravě zazářil, jako by ho světlo zespoda podsvítilo. Lapla po dechu. Text však přečíst nedokázala; nejenže jí nic neříkal ten jazyk, ale ani písmo. Hleděla na drobounkou úhlednou hatmatilku táhnoucí se v jediném řádku po délce útlé baterky. Přesto se nemohla zbavit dojmu, že už jej někdy viděla.

Kov začal žhnout. Baterka se proměnila pro Zořiny křehké ruce v pálivou výheň. Vyklouzla jí, ale nedopadla; neozvala se rána a pálení neustalo. Rozlézalo se po jejích pažích, ukořistilo ramena, potom hrudník… Bylo všude. Žár se zmocnil jejího těla.

Ztratila pojem o světě – o čase, o tom, kde je země, co je nahoře a co dole. Okolí splynulo v jedinou šmouhu ohně. Neviděla ho, a přesto tam byl; nic neviděla. Plíce polykal žár, už nemohla dále dýchat. Hořela uvnitř. Neslyšela. Existoval jen ten oheň.

–

Do ušních bubínků se zaryly ostré jehly řevu; trvalo jí, než si uvědomila, že to křičí ona sama. Křik jí rázem odumřel na rtech.

Dovolila si několik vteřin bez hnutí ležet v dobře známé posteli, zatímco cítila, že se tep mírní. Najednou jí i pod teplou duchnou naskočila husí kůže z nečekané zimy. Po tom, co si prošla samotným peklem, bylo i teplo přikrývky příliš slabé.

A pak ji srazila krutá realita. Vzpomínky ze snů se jí vynořily v mysli, živější než kdy dříve. Les. Louže krve a slin vpíjející se do hlíny. Neexistující stěna. Mizející otisky. Tančící chladné modré paprsky. Nerozluštitelný nápis. Pád. Bolest. Všechno se vrátilo. Všechno jen ne… Dust.

To ne, Dust ne.

Byla vzhůru, živá – a chromá bolestí krvácejícího srdce. Zběsile šátrala po posteli, jenže místo, kde po jejím boku včerejšího večera Dust usínal, bylo již chladné. Její bílý čtyřnohý společník byl pryč.