Šero

Pohřbít kámoše není dobrá zkušenost. Je to přesně ta věc, bez které by se člověk obešel a kterou by nikomu nepřál. Pokud teda nejseš nějakej ten zasranej hipík, kterej věří, že smrtí věci teprv začínají. To jsou kecy. Kolik si potkal mrtvol, který si užívaj v baru, splácej hypotéku a doma si pěkně po večeři zaskotačej se starou. Cože? No dobře, jasně, že dneska je takhle zombie skoro každej, ale moc dobře víš, jak sem to myslel. Tak nedělej chytrýho.

Ale víš co? Když si to tak trochu nechám projít hlavou, možná bych to přál těm zasraným doktorům, co do Jimmyho rvali tolik sraček, že těsně před koncem už nepoznával ani mě. Jen tam seděl, zíral do zdi a mlaskal. A to sme se znali od dětství.

Celej tenhle svůj zkurvenej obyčejnýéj život sem proplul s Jamesem Tudeskim a teď tady stojím, čumím na jeho hrob a mám strašlivý problém to zpracovat. Můj mozek prostě na tyhle obrátky nejede a pochybuju, že na ně kdy naskočí. Dva roky to je a mě ty kolečka furt nějak nezapadly.

Jako ne že by ten život byl nějak extra dlouhej jo,– alespoň ten jeho – ale skoro dvacet let společný zábavy a průserů prostě jen tak nespláchneš do hajzlu. Někdo dejchá skoro století a přitom vůbec nežije. Úplně zombie, přesně jak si říkal, hahaha. Jo, Jimmy, ať je ti země lehká a konečně najdeš klid. Ať ho oba najdem, protože občas mám pocit, jakoby tvoje šílenství ovlivnilo nás všechny.

Hm, když o tom tak přemýšlím, ani těm zasrancům v bílých pláštích a brejličkách bez obrouček, bych to nepřál. Pohřbít kámoše prostě není dobrá zkušenost.

Když sem říkal, že sme se znali celý život, trochu sem ti kecal, to se ti jako přiznám bez mučení. Ale nějaký ty první roky lidský existence se snad ani jako život vnímat nedají, ne takovej ten, kterej se rozjede pak. Ne jako ten typ života, jakej si maloval Jimmy. „Život s velkým Ž, kámo, to mě čeká, až se odsud dostanu,“ říkával vždycky. Mno, myslím, že s klidme můžem říct, že předpovídání budocnosti mu fakt nešlo.

Prvně sme se potkali asi ve čtyřech letech. No, potkali. My se zrovna nastěhovali do města a máma se mě potřebovala na nějakou chvíli zbavit, takže mě upíchla k Tudeskium. Myslím, že kdyby jí někdo řekl, co z toho bude, nechala by mě raději nehlídanýho. Ne, že by Jimmyho neměla ráda, nebo jí vadilo, že jsou Tudeskiovi černí. Nebo jak se to dneska říká. Ale tak nějak se jí nelíbila ta atmosféra, která se kolem něho později táhla. Kdybych dostal čtvrťák pokaždé, když sem od ní slyšel nějakou variaci na téma „A je nezbytně nutné bavit se zrovna s Jamesem Tudeskim?“ byl by ze mě majitel MicroSoftu. Přestala s tím, až když ho odvezly bílý pláště a i tehdy si myslím, že jí to rezonovalo hlavou.

Myslím, že někde hluboko v srdci měla pro toho pihovatého kluka z rozpadlý rodiny slabost, ale mnohem raději byla, kdyby se nepřátelil s jejím synem. Ne, že by on sám dělal něco špatně, ale tak nějak prostě přitahoval grázly a měl pověst podivína. Dokonce i ostatní šikanovaný děcka se mu dost vyhýbala.

Ale zpátky ke mně a Jimmymu. Teda, pokud to chceš slyšet.

Z toho dne, kdy sme si spolu prvně hráli si nepamatuju nic – taky mi byly čtyry, že jo. Ale paní Tudeskiová nám o tom dní vyprávěla tolikrát, že sem si dokázal udělat poměrně jasnou představu.

Máma mě prý tenkrát přinesla vykuleného a že jestli by paní Tudeskiová nebyla tak hodná a půl hodinky mě pohlídala. „Vybouchlo mi hlídání a zrovna mi stěhováci dovezli kuchyň a moc dobře asi víte, jaký to je, když se vám pod nohama motá malý capart,“ recitovala paní Tudeskiová mnohokrát mámina slova. Ta byla z našeho přátelství s Jimmym naopak nadšená, myslím, že mě brala jako druhýho syna. Jeden by řekl, že hned po mámině odchodu si tu větu někam napsala a denně si ji několikrát četla.

„No nemohla sem jí říct ne, takový chudince vyhublý. Měla obrovský kruhy pod očima a vypadala, že se mi sesype před dveře, jestli ji odmítnu,“ pokrčila Jimmyho máma rameny. „Tak sem tě tady nechala a řekla jí, ať nespěchá. A někdy mám pocit, že si tě pořád ještě nevyzvedla,“ rozesmála se a podala nám talíř sušenek. Většinou to byly oříškový, protože ty byly Jimmyho oblíbené, ale občas přihodila pár s rozinkama. Já vím, já vím, sem divnej, ale mě to prostě chutná.

„Odnesla jsem tě tady k malému.“ Jimmy nesnášel, když o něm mluvila jako o malém, ale ona toho nikdy nenechala. „Koho by napadlo, že vám to vydrží tak dlouho,“ zakroutila hlavou a většinou dál pokračovala v tom svým vyprávění. Někdy se ale opřela o linku a jen tak na nás koukala se slzavýma očima. Čím sme byli starší, tím častěji to dělala. Matky, tam tomu neporučíš.

Mohl bych ti odvykládat, co všechno nám ještě o tom dní vyprávěla, ale myslím, že už teď toho víš víc, než by si kdy potřeboval, takže tě tím nebudu zahlcovat.

V podstatě šlo o to, že sme si okamžitě padli do noty. Trochu se prý bála, protože už tehdy sem byl mohutnější než její syn a vůbec mě vlastně neznala, ale poměrně rychle pochopila, že z mé strany nic nehrozí. Vlastně se v průběhu času ukázalo, že jen díky mě Jimmy nějak přežil střední školu. Sice teda ne vo moc, ale i to, že denně nepřicházel dobitej, se počítá. Tehdy se totiž šikana tolik neřešila, kor tady u nás na malým městě.

Jednu věc musíš vědět. James Tudeski nikdy nebyl úplně normální. Vždycky mu tak trochu zatíkalo do člunu, ale to, co z něho bylo po těch záchvatech a tom všem... ne, že by přímo zešílel, ale myslím, že balancoval docela na ostří nože velkou část svýho života. A bezprostředně po těch záchvatech to bylo vždycky horší. Jen tak seděl, po těch jeho zešedlých tvářích se mu kutálely slzy a kňučel jako raněný zvíře. Čím byl starší, tím častěji ale prostě jen mlčel a řeknu ti, to mě děsilo tisíckrát víc. Vypadal mrtvě. A když to jeho mozek nějak pobral, prostě jen zvedl oči, podíval se na mě, jakoby před deseti minutama nepřipomínal malý tornádo a prohlásil něco jako:„Matty, fajn tě zase vidět, kdy si přišel?“

První záchvat ho skolil asi v jedenácti, byl sem to léto na nějakým tom táboře, kam rodiče posílají děcka, když na ně nemají čas. Poprvý a naposled, pak už sem raději zůstával u Tadeskiů. Nejsem prostě úplně dělanej na kumbaya my lord, kumbaya.

Všechno sem se to teda dozvěděl až s odstupem několika týdnů, ale byla to první věc, kterou mi Jimmyho máma řekla. Hned po pozdravu a pořádným objetí, samozřejmě. Musela to teda bejt jízda, protože její vyděšenej obličej vidím doteď.

„Je asi nějaký nemocný, Matty. Před nějakou dobou sebou v noci plácl na zem z postele, klepal se a něco křičel. Nevím co, vůbec jsem mu nerozuměla,“ vyprávěla, když sme seděli u Tudeskiů na verandě a pili citronádu, kterou sama dělala. Jimmy byl zrovna v knihovně nebo možná jen někde četl, tohle se mi z hlavy úplně vykouřilo. Ale řeknu ti, nikdy v životě sem už tak skvělou citronádu nepil. Nějak to asi změní chuť, když ti už není jedenáct a víš, jak kyselej život umí bejt sám o sobě.

Žmoulal sem svou sklínku a poslouchal. „Chci, abys na něj dával pozor, Matty. Vím, že si sám ještě skoro dítě, ale musíš na něj dát pozor. ” Dolila mi sklenici a já sem si uvědomil, že pláče. Záda se jí lehce třásla a ruka s citronádou nebyla tak pevná jako před chvílí. Už tehdy, a možná právě tehdy, mě napadlo, že za těmi jeho problémy bude možná víc než jen nemoc. Jak se říkám, děti jsou prej víc vnímavý, skoro jako kočky. A taky tak otravný, hahaha. A taky sem byl určitě zblblej ze všech těch filmů o mimozemšťanech a vlkodlacích, na který sme s Jimmym tajně koukali. Kdo ví, jestli by se vůbec něco změnilo, kdybych tehdy kvákl. Třeba, kdyby...No jo, kdyby hovna byly máslo, srali bychom si na chleba, já vím. Ale stejně mám pořád po těch letech pocit, že sem mohl něco udělat. Zeptat se jí, jak si to představuje, zeptat se Jimmyho, víc poslouchat a koukat, nebo prostě něco. Ale já ne, jen sem si tam seděl, srkal limonádu a kýval hlavou jak pejsek na palubní desce. Nadšenej, že sem zpátky. Děcka no, co bys chtěl.

Že byl Jimmy docela šikanovanej si asi už pochopil, že? No já se jen ptám, víš jak, jistota je jistota. Oni totiž doktoři pak říkali, že právě ta šikana byla „spouštěč“ těch jeho záchvatů a všeho. Hovno o tom věděli, ale dokázali to tak zabalit do mašlí, šlehačky a konfet, že člověk málem uvěřil, že mu podávají dort. Jak to měli vědět? Mohli ho poslouchat a ne jen do něj sypat jeden boxík pilulí za druhým. Ale to by prostě vyžadovalo něco víc, než zaškatulkovat si ho v momentě, kdy ho poprvé uviděli; černý, vyhublý prcek s brýlema, který tak tak schovaly kruhy pod očima. Byl takovej už od dětství. Dovedeš si představit lepší materiál na šikanu? Ještě s tím, že mu utek táta s vyvinutou sekretářkou, to tehdy na malým městě byla jen další záminka, proč na někoho koukat přes prsty. Člověk měl občas pocit, že žijem v 50.letech a ne na přelomu tisíciletí.

Většinu těch pitomečků, co se po něm vozili, sem dokázal relativně zpacifikovat, ale nejsem kurva Bůh, nemoh sem bejt všude. Ačkoli i moje cesty jsou nevyzpytatelný, hlavně po pár panácích. Hahaha.

Když dneska vidím malýho kluka s knížkou, tak nějak mi poskočí srdce, ale tehdy... Kluk měl lítat venku, hrát fotbal, ne se hrabat v knihovně ve starých zaprášených knížkách. Bylo to tehdy všechno úplně jinak, škoda, že se Jimmy v době minul. Dneska by byl fantasticky populární. Otázka je, jestli by to stačilo.

Tehdy být knihomol prostě znamenalo koledovat si o nakládačku. Nenech se zmást, Jimmy nebyl jediný, to zdaleka ne, ale rozhodně byl nejoblíbenější terč. Když si mohli vybrat, šli po Jimmym, ale takový Ben Kostelo si taky schytal svoje.

Děcka jako Jimmy pro tyhle šikanátory byli buzny, šprti, řiťopichové a podobně kreativní věci. Ono to není moc příjemné, vím o tom svoje. Snažil sem se je bránit, takže, zcela pochopitelně, sem si taky vyslechl spoustu zábavných variací na polykání penisů a líbání prdelí. Kreativita na úrovní speciálky, co by prostě člověk mohl chtít od bandy blbnečů jejichž průměrné IQ nepřevyšuje jejich věk.

Fakt chceš vědět víc? Hele jako za mě klidně, jen bych možná zalezl někam do tepla, přece jen tady už docela fouká a úplně se mi nechce stát mezi hrobama dýl, než je nutný. A taky bych si dal panáka.